Charakteristika semenných rostlin

A) Obecné informace
B)  Rozdělení

A) Obecné informace
-  podříše: Vyšší rostliny
-  oddělení: SEMENNÉ ROSTLINY (Spermatophyna)
 
-  Semenné rostliny představují nejpočetnější a vývojově nejdokonalejší skupinu vyšších rostlin.
·  Jejich sporofyt výrazně dominuje nad gametofytní generací, která není schopná samostatné existence a je pouhou součástí sporofytu.
-  Ve srovnání s výtrusnými vyššími rostlinami jsou pro evoluční strategii semenných rostlin významné dva momenty:
1.  Nezávislost procesu oplození na vodním prostředí
2.  Tvorba dokonalých (mnohobuněčných) rozmnožovacích částí - SEMEN.
-  Díky tomu mohly semenné rostliny pronikat na ekologicky značně různorodá stanoviště a překonávat nepříznivé podmínky (např. období sucha).
-  Semenné rostliny mají několik vývojových větví:
-  CONIFEROPHYTINA  nahosemenné
-  CYCADOPHYTINA rostliny
-  ANGIOSPERMOPHYNA krytosemenné rostliny
 
-  Společné znaky nahosemenných rostlin:
1.  Nedokonalá ochrana vajíček “nahá vajíčka”, která vyrůstají volně na plodolistech - nejsou dokonale uzavřena v pestíku jako u krytosemenných. Tato vajíčka dozrávají v semena, která u některých druhů napodobují peckovici, nažku nebo bobuli krytosemenných rostlin (tzv. semenné plody). Semena volná, ne v semeníku.
2.  Absence květních obalů a blizny k opylení dochází přenosem pylu přímo na nahé vajíčko.
3.  Dřevní část cévních svazků zpravidla tvoří jen tracheidy (cévice).
4.  Samčí a samičí výtrusné listy (tj. mikro- a megasprofyty) tvoří oddělené samčí a samičí šišticovité soustavy; k opylení dochází větrem.
 
B) Rozdělení
1.Pododdělení: CYCADOPHYTINA
-  Cykasovité rostliny jsou charakterizovány zejména velkými zpeřenými listy. Tvoří megafylní vývojovou větev semenných rostlin. Tato skupina dosáhla největšího rozkvětu v druhohorách, do dnešní doby se však zachovaly jen nepatrné zbytky.

a)   třída: KAPRAĎOSEMENNÉ
-  jsou vymřelou skupinou dřevin stromového a liánového vzrůstu s velkými zpečenými listy, které svým vzhledem připomínají kapradiny. Nejvíce byly rozšířeny v kartonu, kdy tvořily dominantní složku tehdejší flóry. Předpokládá se, že se z nich vyvinuly rostliny krytosemenné.
 
b)  třída: CYKASY
-  Cykasy vznikly v kartonu, největšího rozkvětu dosáhly v druhohorách. Dnes se vyskytují asi ve 100 druzích v tropických a subtropických oblastech. U nás se někdy pěstují ve sklenících.
 
2. pododdělení: CONIFEROPHYTINA
-  tato skupina s malými, jehlicovitými nebo šupinovitými listy (mikrofylní vývojová větev). Ploché tyčinky (mikrosporofyly) nesou na spodní straně několik prášníků (mikrosporangií), na plodolistech (megasporofylech) bývá většinou jen malý počet vajíček.
 
a)   třída: JINANY
-  tato skupina vznikla koncem prvohor a postupně se rozšířila na větší část zemského povrchu. Ve třetihorách však většina jinanů vymřela, takže v současné flóře je zastoupen jediný druh- JINAN DVOULALOČNÝ
-  je to opadavý, dvoudomý strom s plochými, dvoulaločnými listy s vidličnatou žebratinou. Velká kulovitá semena připomínají peckovici. Jinan se přirozeně vyskytuje v jihovýchodní Číně.
 
b)  třída: JEHLIČNANY
-  jehličnany zahrnují většinou stálezelené dřeviny stromovitého, méně často i keřovitého vzrůstu s jehlicovitými či šupinovitými listy. Stavbou listů (silná epidemis s kutikulou, přítomnost průduchů ponořených pod úroveň okolních pletiv, aj.)jsou jehličnany přizpůsobeny ke snížení ztrát vody výparem. V listech, primární kůře i ve dřevě bývají většinou vyvinuty pryskyřičné kanálky. Tyčinky, stejně jako plodolisty neboli semenné šupiny, jsou uspořádány v oddělených jednopohlavních šišticích. Ploché semenné šupiny (vyrůstající z úžlabí podpůrných šupin) nesou obvykle dvě vajíčka. Opylování jehličnanů zajišťuje vítr.  Oplozená vajíčka dozrávají v semena, volně ležících na plodolistu. Semena bývají zpravidla křídlatá a jsou rozšiřována větrem, vzácně se na jejich rozšiřování podílejí i živočichové (jalovec). Samičí šištice dozrávají v šišky, které často dřevnatějí. Zejména jejich tvar a velikost jsou významnými určovacími znaky. V době zralosti se semenné šupiny šištic víceméně rozevírají, semena se uvolňují a celé šišky opadávají (borovice). U některých rodů (jedle) se šišky rozpadávají na stromě, kde zůstává zdřevnatělé vřeteno. Jehličnany jsou známy již z období kartonu, ale největší rozkvět byl v druhohorách. V současnosti kryjí porosty jehličnatých dřevin přibližně 1/3 plochy všech lesů.
-  SMRK OBECNÝ = je náš nejrozšířenější jehličnan. Samičí šištice dozrávají v nerozpadavé válcovité šišky.
-  JEDLE BĚLOKORÁ = má ploché, na konci vykrojené jehlice. Má vzpřímené rozpadavé šišky.
-  BOROVICE LESNÍ = jehlice uspořádány po dvou na zkrácených větévkách.
-  BOROVICE KLEČ = keřovitý vzrůst.
-  MODŘÍN OPADAVÝ = je výrazně světlomilná rostlina, rychle rostoucí dřevina s každoročně opadavými měkkými jehlicemi.
-  BOROVICE VEJMUTOVKA = pochází ze Severní Ameriky.
-  SMRK PICHLAVÝ = pochází také se Severní Ameriky.
-  BOROVICE ČERNÁ = pochází ze Středomoří, má dlouhé tuhé jehlice a semenné šupiny naspodu černé.
-  JALOVEC OBECNÝ = je keř či nízký strom s pichlavými jehlicemi, rostoucí hlavně na pastvinách a na okrajích světlých lesů. Tmavě modré dužnaté šištice se používají jako koření a k aromatizování alkoholických destilátů. Je to chráněný druh u nás.
-  TIS ČERVENÝ = je pro ní typická nepřítomnost pryskyřičných kanálků.
 
3. pododdělení: ANGIOSPERMOPHYTINA
-  jsou nejmladší, nejpočetnější a vývojově nejpokročilejší skupinou semenných rostlin. Jejich vajíčka jsou uzavřena v pestíku, tj. v útvaru, který vzniká z jednoho nebo z více plodolistů. Vajíčka se po oplození a dozrání mění v semena. Tvorba květů. Pylová zrna, přenášená nejčastěji hmyzem nebo větrem, klíčí na blizně v pylovou láčku, ta prorůstá čnělkou do semeníku a nese 2 nepohyblivé spermatické buňky, které se obě účastní oplození vajíčka. Jde tedy o tzv. dvojité oplození vajíčka
-  KVĚT krytosemenných rostlin představuje specializovaný prýt omezeného růstu, nesoucí různě přeměněné listy, které se přímo či nepřímo účastní pohlavního rozmnožování.  Květní části, umístěné na květním lůžku, bývají volné nebo srostlé. Lze je rozdělit na květní obaly, které se přímo nepodílejí na rozmnožování, a na vlastní reprodukční orgány květu - tyčinky a pestíky. Květní obaly jsou zpravidla barevně a tvarově rozlišeny v kalich a korunu (květy jednoobalné). Pokud nejsou takto rozlišeny, jedná se o okvětí (květ stejnoobalné). Květy, které zcela postrádají květní obaly, se nazývají bezobalné (vrb).
-  KALICH představuje vnější část květního obalu a je tvořen obvykle zelenými kališními lístky, které v pupenu obalují a chrání ostatní části květu. Kališní lístky mohou být volné (hořčice rolní) nebo srostlé (hluchavka).
-  KORUNA je obvykle nápadná, často pestře zbarvená vnitřní část květního obalu, tvořená korunními lístky, buď vzájemně srostlými (hluchavkovité), nebo volnými (bukvovité). Hlavní funkcí koruny je lákat opylovače, a to barvou a vůní. Po opylení koruny zpravidla vadne a opadává.
-  OKVĚTÍ se skládá z tvarově, barevně nerozlišených okvětních lístků, buď volných (tulipán), nebo srostlých (konvalinka). Nerozlišené květní obaly jsou charakteristické zejména pro jednoděložní rostliny.
-  Většina krytosemenných rostlin má v květech zastoupeny tyčinky i pestíky (oboupohlavní květy). Přítomnost jen samčích nebo jen samičích pohlavních orgánů charakterizuje květy jednopohlavní. Ty mohou být buď samčí (prášníkové), nebo samičí (pestíkové).

Jednodomé rostliny mají samčí i samičí květy uspořádány na tomtéž jedinci (kukuřice), zatímco u dvoudomých rostlin existuje u téhož druhu jedinci samčí a samičí (chmel, tis).

Charakteristickým znakem květu je jeho souměrnost. Květy s jedinou rovinou souměrnosti se nazývají souměrné (vilka, hluchavka). Pravidelné květy mají více rovin souměrnosti, které procházejí středem květu a rozdělují jej na zrcadlově stejné poloviny (jabloň). Typický květ se skládá z květní stopky, květního lůžka, květních obalů, tyčinek a pestíků. Květní stopka upevňuje květ ke stonku. Rozšířená horní část květní stopky tvoří květní lůžko.
-  Tyčinka je samčí pohlavní orgán květu, produkující pylová zrna. Jsou rozlišeny na nitku nesoucí prašník. Prašník bývá tvořen 2 prašnými sáčky, z nichž každý má 2 prašná pouzdra, v nichž se diferencují pylová zrna (s haploidním počtem chromozómů). Pylová zrna jsou velmi rozmanitého tvaru, barvy, velikostí i stavby a představují důležitý taxonomický znak. Soubor tyčinek v květu označujeme andreceum. Počet tyčinek může dosahovat až 300 (kaktus) nebo jen 1 tyčinku.
-  Pestík je samičím pohlavním orgánem květu, který vznikl srůstem jednoho nebo více plodolistů. Soubor plodolistů v jednom květu je nazýván gyneceum. V typickém případě se pestík skládá ze semeníku, čnělky a blizny
-  Blizna představuje různě utvářenou vrcholovou část pestíku, na níž se zachycují a klíčí pylová zrna.
-  Čnělka je obvykle protáhlého tvaru a tvoří střední část pestíku. Vzácněji čnělka chybí a blizna přímo přisedána semeník (mák).
-  Semeník je spodní, rozšířená část pestíku, která uzavírá vajíčka. Podle toho, zda květní obaly a tyčinky vyrůstají pod, nad či zhruba uprostřed semeníku, rozeznáváme semeník svrchní (u brukvovitých), spodní (u hvězdicovitých), polospodní (u lomikamenů).
-  V semeníku se nachází jedno nebo více vajíček. Vajíčko je mnohobuněčný útvar, jehož podstatnou část tvoří pletivné jádro, ve kterém je uložen zárodeční vak. Na povrchu je kryto jedním či dvěma vaječnými obaly. Obaly na vrcholu vajíčka zpravidla nesrůstají, takže vzniká tzv. otvor hlavy, kterým pylová láčka většinou proniká k zárodečnému vaku.
-  Zárodečný vak je samičí gametofyt, jehož vývoj probíhá v pletivech sporofytu. Mladý jednobuněčný zárodečný vak se postupně mění ve zralý, vícebuněčný zárodečný vak. Jeho nejdůležitějšími složkami, které se uplatňují při oplození, je haploidní vaječná buňka (oosféra) a diploidní jádro zárodečného uzlu.
-  Jen málo rostlin vytváří jednotlivé květy (mák, tulipán). Většina krytosemenných má květy uspořádané v nápadných souborech - květenstvích. Podle stupně větvení stonku se rozlišují květenství jednoduchá a složená.
-  Jednoduchá květenství lze rozdělit na květenství:
-   hroznovitá 
-  vrcholičnatá.
-  Přenos pylových zrn z tyčinek na bliznu se nazývá opylení. Opylení vlastním pylem, samoopylení, je u rostlin méně časté. Obvyklejší je cizosprašnost, tj. opylení cizím pylem.
-  Přenos pylu se uskutečňuje různými způsoby, nejčastěji hmyzem = entonomagie a větrem = anemogamie. Pyl mnoha druhů rostlin vyvolává u citlivých lidí alergické choroby dýchacích cest.
-  Životaschopnost pylových zrn je časově omezena - od několika dní až po několik let.
-  Semeno je mnohobuněčný útvar, vznikající na mateřské rostlině zpravidla po oplození vajíčka. Jeho velikost, tvar i množství semen se u různých druhů rostlin výrazně liší. Nejmenší semena mají vstavačovité rostliny, největší vytváří palma. V typickém případě se semeno skládá z osemení, živného pletiva a zárodku.
-  Osemení vzniká přeměnou vaječných obalů a plní ochrannou funkci
-  Živné pletivo obsahuje zásobní látky (hlavně tuky, bílkoviny, škrob), které jsou využívány při klíčení semen.
-  Zárodek (embryo) představuje nejmladší vývojové stádium rostliny, vyvíjející se z diploidní zygoty. Ve zralém semeni bývá embryo obvykle rozlišeno v kořenech (radikula), směřující k místu původního otvoru hlavého na vajíčku, článek podděložní (hypokofyl), nostný vrchol (pírko) a dělohy - jedna u jednoděložných, dvě u dvouděložných. Většina nahosemenných rostlin mívá větší počet děloh.
-  Plod je rozmnožovací orgán krytosemenných rostlin, zajišťující výživu a ochranu semen během zrání a často i jejich rozšiřování. Kromě plodů vzniklých pouze přeměnou pestíku (pravé plody), existují i plody, na jejichž stavbě se podílejí vedle plodolistů i jiné části větu (nepravé plody). Klasifikace plodů je dost nejednotná. Plody lze třídit podle různých morfologických popř. biologických hledisek.
 
-  PLODY:
1.  SUCHÉ - oplodí kožovité nebo tvrdé, sklerenchymatické
-  PUKAVÉ - jedno- i více plodolisté, v době zralosti se otvírají, nejčastěji bývají vícesemenné: měchýřek, lusk, šešule, šešulka, tobolka
-  NEPUKAVÉ - jedno- i víceplodolisté, jednosemenné plody, které se v době zralosti neotvírají, a oddělují se od mateřské rostliny jako celek: nažka, oříšek, obilka
-  POLTIVÉ - dvou- až víceplodolisté, vícesemenné plody i v době zralosti se neotvírají, ale rozpadají se jednosemenné díly: struh, dvounažka,
 
2.   DUŽNATÉ - oplodí bývá zpravidla rozlišeno na tenkou vnější vrstvu (pokožka), střední vrstvu dužnatou až šťavnatou a vnitřní vrstvu blanitou nebo sklerenchymatickou: bobule, peckovice, malvice
 
-  krytosemenné rostliny se rozděluji do 2 tříd.
 
- U mnoha druhů se květy či květenství používají na přípravu léčivých čajů (lípa, divizna, heřmánek pravý, hluchavka bílá), při průmyslové přípravě léčiv, krémů a parfémů (růže, šeřík). U květáku se jako zelenina konzumuje zdužnatělé květenství, suchá poupata hřebíčkovce kořenného se užívají jako koření (“hřebíček”). Značný význam mají hmyzosnubné rostliny tvorbou pylu a nektaru (produkce medu). Důležité v životě člověka jsou rovněž okrasné rostliny (zahradní, pokojové, skleníkové), pěstované především pro květy.