Stavba rostlinného těla

Stavba rostlinného těla
· zástupci říše rostlin (Plantae) tvoří převážně fotoautotrofní organismy s chloroplasty, které jsou volně uložené v cytolazmě a mají dvojitou membránu
· jejich zásobní látkou je škrob v podobě zrn uložených v chloroplastech (další zásobní látky jsou potom specifické u konkrétních skupin)
· buněčné tělo se skládá z jedné nebo více eukaryotních rostlinných buněk a rozlišujeme rostliny stélkaté a cévnaté
· rostliny stélkaté jsou tvořeny jednou stélkou nebo jejich řetězcem, rostliny cévnaté se diferenciují na různá pletiva a orgány (mají tělo – cormus)
 
Stélka
· stélka, neboli thallus je obecný název pro vegetativní tělo rostlin, které ale postrádá diferenciovaná pletiva a zpravidla také chybí spojení mezi buňkami pomocí plazmodesmů (můstkovité kanály, které propojují rostlinné buňky, protože ty díky své buněčné stěně z celulózy nemohou komunikovat přímo – užívají plazmodezmy)
· převážně je stélka tvořena jednoduchými parenchymatickými buňkami
· nevznikají tu buněčné orgány jako je kořen, stonek a list, ale jejich „nápodoby“ s podobnou funkcí: rizoidy (kořen), kauloid (stonek), fyloidy (listy)
· dříve byly stélkaté rostliny jednoznačně považovány z nižší, vzhledem k rozmanitosti stélkatých organismů je ale stélku velmi těžké definovat a zařadit
· se stélkami se setkáme nejen v říši Plantae, ale i Protozoa, Chromista nebo Fungi a podle vývojového stupně se dělí na několik typů
· monadoidní stélka
-  jednobuněčná, jednojaderná, kapkovitého tvaru, obvykle s dvěma bičíky, pokryta periplastem nebo pelikulou (povrchové blanky u bičíkovců nebo obecně prvoků)
-  obsahuje-li stélka plastid, obvykle je v něm nebo mimo něj stigma (světločivná skvrna ovlivňující fototaxi)
-  u sladkovodních bičíkovců pulzující vakuola (např. krásnoočko)
· rizopodová (měňavkovitá) stélka
-  jednobuněčná, jednojaderná, pohyb pomocí panožek, pokryta periplastem nebo plazmalemou (cytoplazmatická membrána)
-  u sladkovodních řas bývají pulzující vakuoly a stigmata v plastidech (např. zlativky nebo různobrvky)
· kapsální stélka
-  jednobuněčná, jednojaderná, ale obalená ve slizu
-  sladkovodní řasy opět obsahují pulzující vakuolu a plastid většinou stigma (např. různobrvky)
· kokální (buněčná) stélka
-  jednobuněčná, jednojaderná, aktivně nepohyblivé
-  na povrchu má buněčnou stěnu a neobsahuje ani stigma ani pulzující vakuolu (zelené řasy, spájivky)
· trichální (vláknitá) stélka
-  vláknitá, mnohobuněčná, složená z jednobuněčných jednojaderných stélek s buněčnou stěnou
-  vlákna jsou buď nevětvená nebo jednoduše větvená (např. zelené řasy, parožnatky)
· heterotrichální stélka
-  odvozena od trichální, má funkčně i morfologicky odlišená hlavní a postranní vlákna (např. ruduchy, parožnatky)
· pletivná stélka
-  odvozena od dvou předchozích, dělením ve třech kolmých rovinách vzniká stélka s pseudoparenchymatickou nebo parenchymatickou stavbou, sousední buňky jsou navíc propojeny plazmodesmy
-  největší dokonalosti dosáhla u hnědých řas (např. ruduchy, parožnatky)
· sifonokladální stélka
-  mnohobuněčná, vláknitá nebo vakovitá, větvená nebo jednoduchá
-  protoplast (buněčný prostor) ohraničen buněčnou stěno a je mnohojaderný (např. zelené řasy)
· sifonální (trubicovitá) stélka
-  na rozdíl od sifonokladální stélky se jedná o jednu makroskopickou mnohojadernou buňku, která je rozlišená v bazální část s rizoidy a větvenou vrcholovou část
-  buňka je opatřena buněčnou stěnou (např. zelené řasy)
 
Cévnaté rostliny
· jejich tělo je tvořeno rostlinnými pletivy a rozlišenými orgány
 
Pletiva
· soubor buněk, které se tvarově podobají, mají stejný původ a vykonávají stejné funkce
· pletiva dělíme na pravá a nepravá, ta pak podle uspořádání a tvaru buněk rozlišujeme parenchym, prozenchym, kolenchym a sklerenchym
· parenchym
-  pletivo má buňky tenkostěnné a protáhlé, krychlovité či hranolovité, jsou živé a pravidelně uspořádané
-  merenchym
•  pletivo s kulovitými buňkami a četnými mezibuněčnými prostory (v měkkých a mladých částech rostlinných orgánů a v zásobních pletivech)
-  aerenchym
•  pletivo s větším objemem mezibuněčného prostoru vyplněného vzduchem, než samotných buněk pletiva (např. u vodních rostlin, které plavou na hladině)
· prozenchym
-  protáhlé buňky se šikmými přehrádkami, mladé jsou tenkostěnné, starší bývají tlutostěnné
-  buňky cévních svazků, chybí naprosto interceluláry (mezibuněčné prostory)

· kolenchym
-  živé buňky, jejichž stěny jsou nerovnoměrně ztlustlé – pružnost, pevnost
-  stále ještě se vyskytují v mladých orgánech
-  rohový
•  buňky ztlustlé na hranách (hrany a žebra stonků dvouděložných)
-  deskový
•  ztlustlé jsou pouze ty stěny, které jsou rovnoběžné s povrchem orgánu

· sklerenchym
-  stěny buněk jsou stlustlé ve všech směrech a probíhají mezi nimi kanálky plazmodesmy
-  sklerenchymatické buňky později odumírají a plní funkci mechanické opory (ve stéblech trav, lýko ve stonku lnu, pecky)
· podle stupně vývoje, resp. schopnosti dělit buňky se pak rozlišují pletiva dělivá a trvalá
· dělivá pletiva (meristematická)
-  jsou tvořena parenchymem a mají trvalou schopnost dělení
-  jejich funkcí je růst rostliny a podle původu je dělíme na několik typů
-  protomeristém (původní meristém)
•  je umístěn ve vzrostném vrcholu stonku a kořene (vrcholový či terminální meristém)
•  dále zárodky semenných rostlin jsou tvořeny pouze protomeristémy, které s vývojem postupně přechází v primární meristémy
-  prvotní (primární) meristém
•  vzniká z protomeristému a je tvořen protáhlými buňkami, mezi nimiž už ale mohou být i malé mezibuněčné prostory
•  dceřiné buňky primárního meristému se postupně stávají pletivy trvalými a podle toho, jaká trvalá pletiva se z nich vyvíjejí je dělíme
•  dermatogen
-  vyvíjí se z něj pokožka
•  periblém
-  dává základ prvotní kůře
•  plerom
-  vyvíjí se z něj základní pletivo, střední válec
•  prokambium
-  odlučuje na vnitřní stranu prvotní dřevo a na vnější stranu prvotní lýko
-  druhotný (sekundární) meristém
•  někdy se označuje jako bočný (laterální) a vzniká obnovením dělivé funkce již rozlišeného trvalého pletiva, např. felogenu (korkotvorné pletivo dřevin, jehož činností vzniká druhotná kůra) nebo kambia (jeho činností vzniká druhotné dřevo a lýko)
-  utajený (latentní) meristém
•  jedná se o druh primárního meristému, jehož buňky jsou ale ukryty mezi buňkami pletiv trvalých a jejich dělivá schopnost se aktivuje jen za určitých podmínek
•  mohou se nacházet ve stonku, kolem centrálního válce (pericykl) nebo v kořeni pod endodermis (perikambium) a mají význam pro tvorbu adventivních kořenů nebo pupenů
•  nebo se jedná o vmezeřené (interkalární) meristémy stébel trav nad kolénky
· trvalá pletiva
-  vznikají z dělivých a utváří soustavy buněk uzpůsobené k určitým funkcím
-  krycí pletiva
•  prvotní pletiva krycí, neboli pokožková, tvoří povrch rostlin, který je chrání před škodlivými vlivy, usměrňuje vypařování vody a umožňuje výměnu látek mezi rostlinou a okolím (jedná se o epiderm, rizoderm, stomata, hydatody, chlupy a emergence)
•  epiderm (epidermis) je pokožka, vznikající z primárního meristému a jedná se o souvislou vrstvu plochých buněk bez intercelulár
-  buňky pokožky nadzemních částí „suchozemských“ rostlin mívají buněčnou stěnu na vnější straně ztlustlou a prostoupenou kutinem a krytou kutikulou (souvislá vrstva čistého kutinu)
-  kutikula je téměř nepropustná pro vodu a plyny a někdy je ještě kryta vrstvou vosků – tyto dvě vrstvy jsou důležité pro hospodaření rostliny s vodou
•  pokožka kořene (rizoderm, rhizodermis) a pokožka stonků rostlin ponořených do vody není ztlustlá ani nemá kutikulu, jejich funkcí je přijímání vody ze země kořenem nebo u vodních rostlin celým povrchem těla
•  průduchy (stomata) umožňují styk rostlin s vnějším prostředím, nejvíce je jich na listech (zespod, svrchu i z obou stran)
-  průduch se skládá ze dvou ledvinovitých buněk svěracích, mezi nimiž je otvor – průduchová štěrbina
-  průduchové buňky nejsou kryty kutikulou, ale stěny na straně štěrbiny jsou ztlustlé
-  regulují výpar vody na základě svého vnitřního napětí – tugoru a umožňují výměnu plynů
-  kromě toho pohyb svěracích buněk ovlivňuje i světlo, teplo a chemické a fyzikální poměry v buňce
•  vodní skuliny (hydatody) jsou otvory podobné průduchům, na povrchu listů nejčastěji, které ale zpravidla nemají schopnost s uzavírat a slouží k procesu gutace
-  gutace je vytlačování vody s rozpuštěnými solemi, hlavně vápenatými, v podobě kapek na povrch rostliny, které se po odpaření vody ukládají v podobě bílých šupin
-  hydatody mohou být vyústěním mezibuněčných prostorů nebo vodivého systému rostliny
•  chlupy a emergence jsou výběžky na pokožkových buňkách některých rostlin, jsou li tvořeny pouze pokožkovými buňkami, jedná se o trichomy (chlupy), tvoří-li je i vodivá pletiva, jedná se o emergence, souborně se pak nazývají metablastémy, lze je dělit dle anatomie (jednoduché jednobuněčné, rozvětvené jednobuněčné, vícebuněčné) nebo dle funkce (krycí, žláznaté, žahavé, absorpční)
-  jednoduché jednobuněčné chlupy: jedná se o bradavky (papily) na okvětních lístcích (dávají jim sametový vzhled) nebo na bliznách (slouží k zachycení pylu) nebo o dlouhé jednobuněčné chlupy, např. u bavlníku
-  rozvětvené jednobuněčné chlupy: bývají hvězdicovité
-  vícebuněčné chlupy: vznikají větvením buď v jednom směru a pak se zpravidla u zužují, nebo větvením v různých směrech
-  krycí chlupy: tvořeny tenkými i tlustými buňkami s kutikulou, případně vosky a tuky, mají především ochrannou funkci – brání nadměrnému výparu vody, zachycují dešťovou vodu, chrání rostlinu před škodlivým zářením a tepelnými změnami, háčkovité chlupy pak chrání před okusem živočichy
-  žláznaté chlupy: nejčastěji paličkovité, z živých buněk, vylučujících vodné roztoky sacharidů nebo anorganických látek (silice, sliz, pryskyřičné látky)
-  žahavé chlupy: někdy druh žláznatých, jednobuněčné, nevětvené, lahvicovité, na vrcholu je stěna křehká a porot se snadno při dotyku odlomí a do poraněné pokožky vstříkne žahavou,  mnohdy jedovatou látku (histamin, acetylcholin…)
-  absorpční chlupy: šupinovité nebo vláskovité, jednobuněčné, tenkostěnné, uzpůsobené k přijímání živných látek z vody a půdy
-  trichomy mohou ztvrdnout (ostny ostružiníku), nebo mohou vznikat ztvrdlé emergence (ostny růží, angreštů atd.)
•  druhotná pletiva krycí vznikají u vytrvalých rostlin na těch orgánech, které musí přežívat nepříznivá vegetační období (stonky, kořeny)
•  druhotné pletivo dělivé neboli felogen odděluje na svou vnitřní stranu parenchymatické buňky a vzniká tzv. zelená kůra (feloderm), která obsahuje v nadzemních částech rostliny hodně chloroplastů
•  směrem k vnější straně odděluje felogen buňky korku a vzniká korkové pletivo (felém)
•  korek, felogen a zelená kůra představují dohromady druhotnou kůru (periderm), ta se nachází obvykle pod pokožkou
•  pokožka následkem druhotného tloustnutí stonku praská a je nahrazena korkem, jehož buňky k sobě těsně přiléhají (tepelná i vodní izolace, ochrana proti poškození a infekcím)
•  styk s vnějším prostředím umožňují čočinky (lenticely) – obdoba průduchů v pokožce, v puklinách korku, tvořeny parenchymatickými buňkami
•  pletiva vně korku (praskající pokožka) tvoří tzv. borku (laicky kůra)
-  vodivá a zpevňovací pletiva
•  vodivá pletiva se vyvíjela postupně s přechodem rostlin na souš
•  nejprimitivnější náznaky můžeme najít už u mechorostů
•  cévní svazky umožňují rozvod živin v rostlině
•  cévice, u vývojově pokročilejších typů pak cévy, vedou z půdy od kořenů do listů zejména roztoky minerálních látek (transpirační proud), zpět z listů pak odvádějí asimiláty na místa spotřeby a do zásobních orgánů sítkovice (asimilační proud)
•  soustava cévních svazků ve stonku a v kořeni tvoří střední válec, v čepeli listu se projevuje jako žilnatina (nervatura), v obou případech má jak vodivou, tak zpevňovací funkci
•  úplný cévní svazek se skládá z části dřevní (xylém), kterou u kapraďorostů a nahosemenných tvoří cévice (tracheidy) a u krytosemenných rostlin cévy (tracheje) a z části lýkové (floém), která je tvořena převážně sítkovicemi
•  cévy a cévice vznikly rozpuštěním přehrádek ve sloupci buněk s neživým obsahem (odumřelým), sítkovice vznikly spojením živých nad sebe poskládaných buněk, jejichž přehrádky jsou ale proděravělé (sítko)
•  cévy i sítkovice doprovází průvodní buňky (doprovodné pletivo), což jsou živé buňky parenchymatické, prozenchymatické a většinou i sklerenchymatické (u xylému je to většinou dřevní parenchym a u floému lýkový, obojí má zásobní funkci)
•  úplný cévní svazek také bývá od okolí oddělen úplnou nebo neúplnou pochvou, kterou tvoří parenchym (ten může zkorkovatět) nebo sklerenchym
•  cévní svazky vzniknou přeměnou celého primárního meristému (prokambia) a označujeme je cévní svazky uzavřené (stonek už netloustne, např. u jednoděložných)
•  pokud se ale část prokambia zachová, vytváří se i druhotné dělivé pletivo, kambium, které tvoří druhotné dřevo (deuteroxylém) a druhotné lýko (deuterofloém), stonek tedy tloustne a cévní svazky se nazývají otevřené
•  periodickou činností kambia potom vznikají letokruhy (periodické střídání tlusto a tenkostěnných buněk)
•  podle vzájemného postavení floému a xylému lze rozlišovat typy svazků
•  soustředné (koncentrické)
-  dřevostředné – ve středu xylém, prstenec tvoří floém (plavuně, kapradiny)
-  lýkostředné – ve středu floém, prstenec tvoří xylém (mnohé jednoděložné)
-  obecně koncentrické svazky nemají kambium, jedná se o uzavřené svazky
•  paprsčité (radiální)
-  lýkové a dřevní části jsou postaveny samostatně vedle sebe a pravidelně se střídají, přičemž vždy je stejný počet dřevních jako lýkových částí
-  může jich být mnoho ale mohou být i jen po jednom
-  všechny části ale obklopuje společná pochva (endodermis), takže tvoří jeden celek
-  vyskytují se ve všech kořenech v prvním roce nebo v těch, které druhotně netloustnou
•  bočné (kolaterální)
-  dřevo a lýko stojí za sebou ve směru poloměru válcovitého stonku tak, že dřevo je ve střední části, lýko pak směřuje ven
-  nejčastější typ cévních svazků ve stoncích a listech semenných rostlin, u výtrusných rostlin pak např. u přesliček
•  dvojbočné (bikolaterální)
-  mají jednu část dřevní a dvě lýkové (jedna směrem do středu, druhá směrem vně)
-  mohou být otevřené i uzavřené a vyskytují se ve stoncích rostlin lilkovitých, tykvovitých a zvonkovitých
•  střední válec (stélé) je soubor cévních svazků spolu se zásobními pletivy a podle jejich uspořádání lze usuzovat fylogenetické stáří rostliny
-  nejstarší protostélé má dřevostředné uspořádání koncentrického cévního svazku
-  aktinostélé má paprsčité uspořádání
-  eustélé je nejrozšířenější u recentních dvouděložných rostlin, kolaterální svazky uspořádané do kruhu
-  ataktostélé je vývojově nejmladší, volně roztroušené kolaterální svazky, jednoděložné rostliny
-  základní pletiva
•  jsou tvořena parenchymatickými buňkami, které vyplňují prostory mezi pletivy krycími a vodivými (např. primární kůra a dřeň), tyto buňky jsou živé, uzpůsobené různým funkcím
•  pletivo asimilační: obsahuje značné množství chloroplastů, takže zajišťuje asimilaci CO2, vyskytuje se hlavně v listech, tzv. mezofyl
•  pletivo zásobní: převažují v něm zásobní látky (sacharidy, lipidy, oleje a proteiny), např. nezelené pletivo některých podzemních orgánů (hlízy)
•  pletivo vodní: typ zásobního pletiva, hromadí se tu voda (kaktusy)
•  pletivo vyměšovací: pletivo, v němž se hromadí a postupně vyměšují silice, pryskyřice, třísloviny, alkaloidy atd., např. pryskyřičné kanálky jehličnanů atd., patří sem i mléčnice, které vyměšují latex (nečlánkované a článkované)
•  vyskytne-li se v základním pletivu buňka lišící se obsahem, tvarem nebo zkorkovatěním stěny od ostatních buněk, říká se jí idioblast
 
Orgány
· tělo cévnatých rostlin je diferenciované v orgány, nazývá se kormus a ve formě stélky má vyvinutý pouze gametofyt, na němž se vytváří pohlavně rozlišené samčí a samičí buňky
· význam gametofyta se s vývojem rostlin dosti mění, u mechorostem převládá gametofyt nad sporofytem, počínaje plavuněmi dochází k redukci gametofyta na stélku, u semenných rostlin je pak gametofyt značně redukován a plně vázán na sporofyt, kterým je vyživován
· orgány, které se vyvinuly ze stejného základu, ale plní jinou funkci jsou tzv. homologické (listy, kališní lístky, korunní lístky, tyčinky atd.), orgány vyvinuté z různých základů, ale se stejnou funkcí jsou analogické (trny původu kořenového, stonkového, listového, trichomového)
· u semenných rostlin rozlišujeme orgány vegetativní (kořen, stonek, list), které lze rozlišit už u zárodku a mají hlavně funkci výživy a růstu, ale někdy umožňují i vegetativní rozmnožování (rouby, pacibulky…)
· druhým typem jsou orgány generativní, neboli reprodukční (sporofyly, z nichž se vyvinuly tyčinky a plodolisty), zabezpečují pohlavní rozmnožování rostlin (řadí se sem květ, plod a semeno)
· kořen
-  upevňuje rostlinu v půdě, má také funkci zásobní, ale hlavně přijímá živiny rozpuštěné ve vodě z půdy
-  vnější stavba kořene
•  složitý mnohobuněčný kořen (radix) můžeme najít už u přesliček
•  soubor všech kořenů tvoří kořenovou soustavu, která upevňuje rostlinu v půdě a její tvar a typ závisí na podmínkách a konkrétní skupině rostlin a hlavně na výšce podzemní vody (hloubka prorůstání kořene)
•  alorizie: hlavní kořen, z něhož vyrůstají po stranách kořeny postranní, hlavně u dvouděložných rostlin a většiny nahosemenných
•  homorizie: hlavní kořen záhy přestává růst a z bazálních nodů (uzlin) stonku vyrůstají náhradní (adventivní) kořeny, které jsou po celé délce stejně tlusté a většinou nevětvené, vzniká tak kořenová soustava svazčitá (hlavně u jednoděložných)
•  náhradní kořeny mohou vznikat i na stoncích a listech, této schopnosti rostliny využívají k vegetativnímu rozmnožování a stejný původ mají i příčepivé kořeny např. u břečťanu
-  tvary kořene
•  nitkovitý: tenký a poměrně dlouhý, tzv. vláskovitý (klíčky)
•  válcovitý: v celé délce přibližně stejně tlustý (křen, lékořice)
•  vřetenovitý: postupně se zužuje (mrkev)
•  kuželovitý: je protáhlý a postupně se zužuje, více než vřetenovitý (petržel, většina stromů)
•  srdcovitý: krátký a tlustý (buk)
•  řepovitý: krátký a dole náhle zúžený (řepa)
•  hlíznatý: vstavačovité ho mají (orchideje)
•  chůdovitý: má opornou funkci (kukuřice)
-  modifikace kořene (podle funkce)
•  kořeny sací: kořenové vlášení, uzpůsobené k sání živin rozpuštěných ve vodě
•  kořeny zásobní: hromadí se v nich zásobní látky, spojí-li se se ztlustlou částí stonku, jedná se o bulvu (např. celer)
•  kořeny cizopasníků: kořeny parazitů či hemiparazitů, tzv. haustoria, která jsou schopna vstřebávat živiny i z dřevnatých částí rostlin (jmelí)
•  vzdušné kořeny: přijímají hlavně vzdušnou vlhkost a často mají i vyživovací funkci, protože obsahují hodně chloroplastů (často tropické rostliny)
•  kořeny dýchací (pneumatofory): jejich konce vyčnívají na povrch a umožňují dýchání (bažinné rostliny)
•  kořeny chůdovité: významná oporná funkce, někdy mohou fungovat i jako pneumatofory (kukuřice)
•  kořeny stahovací (kontraktilní): během vývoje se zkracují a tak zatahují rostliny hlouběji do půdy (cibuloviny)
-  vnitřní stavba kořene
•  na povrchu kořene je pokožka, rhizodermis, která se skládá z jedné vrstvy buněk bez kutikuly (kvůli příjmu vody a živin) a průduchů
•  pod pokožkou je pruh primární kůry (cortex), která se skládá z exodermis (jednovrstevná vnější vrstva), mezodermis (střední vrstva, obvykle parenchym s intercelulárami) a endodermis (ztlustlé parenchymatické buňky bez intercelulár, odděluje primární kůru a středního válce)
•  pod endodermis se nachází perikambium (pericykl, pochva) a střední válec, tam vznikají adventivní kořeny
•  na vrcholu kořene je pak kořenová čepička a pod ní vzrostný vrchol (meristém)
•  kořeny mívají paprsčitý cévní svazek, ve chvíli kdy začnou tloustnout, mění se kůra na sekundární (periderm) a cévní svazek se mění
-  hospodářský význam kořene
•  potravina, kvůli obsahu zásobních látek (kořenová zelenina) a surovina pro potravinářský průmysl (řepa cukrovka)
•  surovina pro výrobu léčiv (rulík) a droga
•  krmivo pro hospodářská zvířata
· stonek
-  vnější stavba stonku
•  stonek (kaulom) je většinou nadzemní článkovaná část rostliny, na níž vyrůstají listy a reprodukční orgány, celý tento soubor orgánů se nazývá prýt
•  u semenných rostlin je základ stonku již v zárodku, ale zřetelný je až při klíčení (radikula – kořínek, hypokotyl – základ krátkého podděložního článku stonku, epikotyl – základna prvního nadděložního článku, který nese pupen – plumula)
•  nad dvěma základními články pak vyrůstají další, tzv. internodia, která mohou být různě dlouhá a jsou oddělen tzv. nodi (uzliny, u trav se jim říká kolénka), z nichž pak vyrůstají listy nebo úžlabní pupeny
•  olistěný bylinný stonek se nazývá lodyha, jestliže jsou články stonku krátké a u země se vytváří listová růžice a teprve v době květu poslední článek vyrůstá do výše, jedná se o stvol
•  stonky trav jsou většinou dutá a z kolének vyrůstají listy, které obalují stonek listovou pochvou, těmto stonkům se říká stéblo
•  podle tvaru průřezu pak existují další typy stonků: válcovitý (žito), čtyřhranný (hluchavkovité), trojhranný (šáchorovité), žebernatý (pryšcovité), rýhovaný (přesličky), křídlatý (kostival), žebrovitý (kaktusy)
-  typy stonku
•  podle způsobu růstu existuje několik druhů stonků
•  přímý: roste víceméně svisle (mák)
•  vystoupavý: dolní část je položena na zemi a horní se obloukovitě zvedá (jetel)
•  poléhavý: leží celý až na koncovou vzpřímenou část na zemi a z uzlin vyrůstají adventivní kořeny (rdesno ptačí)
•  plazivý: leží na zemi celou délkou a v uzlinách zakořeňuje (mochna plazivá)
•  ovíjivý: ovíjí se kolem opory buď pravotočivě nebo levotočivě (svlačec, chmel)
•  popínavý: může se k opoře přichycovat úponkami (hrách setý), příčepivými kořeny (břečťan) nebo ostny (ostružiník), obecně se popínavým rostlinám říká liány
•  podle konzistence rozlišujeme stonek bylinný (není zdřevnatělý ale dužnatý, většina bylin) a dřevinný (vnitřní pletiva stonku jsou zdřevnatělá a často dochází k druhotnému tloustnutí stonku, nevětvená část se nazývá kmen, rozvětvená pak koruna, typické pro dřeviny)
•  byliny mohou být jednoleté, dvouleté, víceleté nebo trvalé
•  dřevina s korunou a kmenem se nazývá strom, větví-li se dřevnaté stonky už od země, jedná se o keř
•  keřík je termín pro malý keř (vřes) a polokeř má dřevnaté stonky jen u země a dál už jsou zelené a na zimu odumírají (šalvěj)
-  funkce stonku
•  hlavní funkcí je rozvádět cévami a cévicemi roztoky nerostných látek z kořenů do listů a sítkovicemi odvádět asimiláty z listů do míst spotřeby (růstová pletiva, kořeny a plody)
•  dále umožňuje účelné postavení listů a květů kvůli optimálnímu přístupu světla
•  je-li pod epidermis také chlorenchym (asimilační pletivo zelených rostlin), který obsahuje hodně chloroplastů, je funkce stonku také asimilační
•  zásobní: např. stonkové oddenkové hlízy bramboru obecného, některé oddenky (podzemní části stonků) fungují jako zásobárna vody
•  rozmnožovací: např. výběžky jahodníku (šlahouny)
•  úponky: na přichycení, např. réva vinná
•  brachyblast: zdřevnatělý stonek s velmi omezeným růstem, z nějž většinou vyrůstají listy (modřín, borovice), někdy se zplošťují a zůstávají zelené, připomínají listy a mají asimilační funkci (fylokladia)
-  větvení stonku
•  vidličnaté: vegetační vrchol se dělí na dva nové (plavuně)
•  postranní: u většiny cévnatých rostlin
-  monopodiální: postranní větve vyrůstají z úžlabních pupenů (jsou na stejné straně) a délkou nepřesahují původní stonek (jehličnany, dub)
-  sympodiální: postranní stonek se staví do směru růstu původního a roste dál a tak původní, jehož růst je omezen, působí jako postranní (réva, lípa)
-  vnitřní stavba stonku
•  stonek je v podstatě pokračováním kořene, na povrchu má epidermis (už ale s průduchy), pod pokožkou pak několikavrstevnou primární kůru a uvnitř centrální válec, který odděluje pericykl – pochva
•  centrální válec obsahuje cévní svazky, které navazují na kořenové, z paprsčitého uspořádání se ale u semenných rostlin mění v hypokotylu na kolaterální nebo bikolaterální uspořádání
•  pletiva stonku vznikají činností vzrostného vrcholu (apikálního meristému), na něm se exogenně zakládají v podobě malých hrbolků listy a v úžlabí jejich základů (primordiích) se rovněž vyvíjí základy úžlabních pupenů a tak se zakládají nové vzrostné vrcholy
•  epidermis stonku je pokryta kutikulou a obsahuje méně průduchů, než listy
•  může být také kryta chlupy různého původu, souborně oděním
•  primární kůra je tvořena několika vrstvami parenchymatických buněk, z nichž vnější obsahují chloroplasty a vnitřní spíše zásobní látky (škrobová pochva), na obvodu kůry pak mohou být sklerenchymatické nebo kolenchymatické buňky, které zajišťují pružnost a pevnost stonku
•  střední válec kromě cévních svazků obsahuje i parenchymatickou dřeň
•  činností kambia v cévních svazcích, které postupně vytváří dutý válec, se vytváří letokruhy (na jaře totiž vylučuje velké tenkostěnné buňky a v létě malé tlustostěnné) a stonek druhotně tloustne
•  činností felogénu pak vzniká i druhotné pletivo krycí, které praská a odlupuje se a tak vzniká borka
•  druhotné tloustnutí je jev dvouděložných a nahosemenných rostlin, u jednoděložných je velmi vzácné, protože mají uzavřené cévní svazky
-  hospodářský význam stonku
•  podstatný význam v potravinářství, dále pak k výrobě látek
•  dřeviny se spotřebovávají v dřevařském průmyslu, významný je také korek dubu korkového
•  využití i ve farmacii nebo v kosmetice (pryskyřice. balzámy)
· list
-  postranní orgán vznikající pouze na stonku nejprve v podobě hrbolku z meristému vzrostného vrcholu
-  nejprve vznikají na vrcholu, teprve poté po stranách a postupně se zakládají vodivá pletiva
-  jejich růst je omezený a až na jehličnany a některé výjimky listy po jednou vegetačním období hynou
-  nejdůležitější funkce listů jsou asimilace CO2 (fotosyntéza), odpařování vody (transpirace) a výměna plynů mezi rostlinou a prostředím
-  směrem od země na rostlině jsou nejprve děložní listy, potom asimilační listy a nakonec v květenství tzv. listeny
-  listového původu jsou také květní obaly, tyčinky i pestík
-  dělohy jsou založeny již v zárodku semene a někdy se nápadně liší od asimilačních listů
-  rostliny s nadzemním (epigeickým) klíčením mají dělohy zelené a v první fázi klíčení se podílí na asimilaci, dělohy rostlin s podzemním (hypogeickým) klíčením nejsou zelené a obsahují hlavně zásobní látky
-  počet děloh u nahosemenných se může u různých druhů lišit, u dvouděložných a jednoděložných je stálý
-  vnější stavba listu
•  asimilační listy (folia) se skládají z listové čepele a řapíku a často mají pochvu nebo palisty
•  bifaciální listy mají svrchní stranu odlišnou od spodní, monofaciální mají strany shodné (z hlediska stavby pokožky, průduchů atd.)
•  žilnatina je soubor cévních svazků v listu, může být vidličnatá (ginkgo), rovnoběžná (lipnicovité), souběžná (konvalinka, často jednoděložné), zpeřená (dub), dlanitá (javor), znožená (z jedné tlusté žilky vybíhá jen jedna tenčí)
•  hlavní žilnatina může být navzájem propojována krátkými tenkými žilkami, taková žilnatina je síťovitá, uzavřená, nejsou-li žilky navzájem propojené, jde o žilnatinu otevřenou
-  podle charakteru listové čepele lze rozeznat listy jednoduché (listová čepel je jednoduchá nebo členěná na laloky) a složené (čepel je složena z lístků)
-  jednoduché listy
•  celistvé, jejichž názvy se odvozují podle geometrických tvarů, které připomínají (jehlicovitý, čárkovitý, okrouhlý, oválný, vejčitý, obvejčitý, podlouhlý, kopinatý, kopisťovitý, klínovitý, kosníkovitý, srdčitý, obsrdčitý, ledvinovitý, hrálovitý, střelovitý, štítnatý, lyrovitý)
•  členěné v různě hluboké zářezy a laloky, se žilnatinou zpeřenou nebo dlanitou (peřenolaločný, peřenoklaný, peřenodílný, peřenosečný, stejně tak dlanito – podle hloubky zářezů od nejmenších po největší)
-  složené listy jsou složeny z různě uspořádaných a různě velkých lístků
•  zpeřené
-  mají hlavní listové vřeteno, které je pokračováním řapíku a na něm vyrůstají v párech lístky, které jsou buď řapíčkaté nebo přisedlé
-  dvojice lístků naproti sobě se nazývá jařmo
-  končí-li zpeřený list jedním samostatným lístkem, jedná se o list lichozpeřený (akát), koncový lístek může být přeměněn např. v úponku
-  končí-li liste párem lístků, je to list sudozpeřený
-  jsou-li jařma přerušována dvojicemi malých lístků, jedná se o list přetrhovaně lichozpeřený (brambor)
-  pokud z hlavního vřetene vyrůstají další vřetena s lístky, je to list dvakrát zpeřený
•  dlanitě složené
-  lístky vyrůstají přímo z řapíku a dělí se podle počtu lístků na trojčetný (jetel), pětičetný (mochna plazivá), sedmičetný (jírovec), mnohočetný (vlčí bob)
-  podle okraje čepele listu nebo lístku dělíme listy na celokrajný, pilovitý, dvakrát pilovitý, zubatý, dvakrát vykrajovaný, vroubkovaný, laločnatý, vykrajovaný, vyhlodávaný nebo vykousaný, kracovitý
-  podle způsobu přisedání na stonek rozlišujeme listy řapíkaté, přisedlé, sbíhavé, objímavé, prorostlé, srostlé
-  řapík
•  velikost řapíku závisí na postavení listů na stonku a podmínkách, v nichž rostlina žije – u vodních rostlin řapík enormně dlouhý, u listů vespod rostliny řapík delší než u listů na vrchu
•  často se řapík může měnit v pochvu, např. u travin
-  palisty
•  párové útvary, které se tvoří u báze řapíku nebo čepele, mohou být různě velké a vytrvalé (opadavé, prchající…)
•  mívají různý tvar i velikost, někdy mohou mít dokonce asimilační funkci, ale např. u trnovníku akátu jejich srůstem vznikají trny
-  postavení listů na stonku
•  střídavé: listy vyrůstají střídavě po jednom v různé výšce, zpravidla ve šroubovici (bříza)
•  vstřícné: listy vyrůstají proti sobě, většinou jsou křižmostojné (kopřiva)
•  přeslenité: tři až více listů vyrůstá z jedné uzliny (vraní oko), někdy se to ale plete, protože se objevují i palisty
-  dospělé listy jsou zpravidla stejně velké a shodné i tvarem, pokud jsou ale na jedné rostlině listy různého tvaru, jedná se o různolistost (heterofylie), jsou-li listy (zpravidla u dřevin) stejného tvaru, ale různé velikosti, jde o nestejnolistost (anizofylie) – vzniká tzv. listová mozaika
-  modifikace listů
•  šupiny: nezelené – chránící pupeny, zelené – v dolní části stonku
•  listeny: drobné – z jejich úžlabí vyrůstají stopky květů a květenství, velké – nápadně podepírají celý květ, mohou tvořit i zákrovy nebo plevy a pluchy u trav
•  listence: vyrůstají na květní stopce zpravidla v páru
•  trny, úponky
•  listy masožravých rostlin: zdužnatělé žláznaté listy
•  výtrusnicové listy (sporofyly)
-  vnitřní stavba listu
•  na povrchu bifaciálního listu je po obou stranách vrstva epidermis krytá kutikulou, pod svrchní vrstvou je palisádový parenchym a houbový parenchym (dohromady mezofyl), tam jsou uloženy cévní svazky a mezi pokožkovými buňkami průduchy (ze spodní strany)
•  u monofaciálního listu je pod spodní a vrchní vrstvou palisádový parenchym a houbový parenchym je ve střední části listu, průduchy vedou na obě strany
-  hospodářský význam listu
•  potravinářství, farmacie, průmyslové a textilní využití
•  významné využití má také jako koření
· květ (flos)
-  základní květní části jsou uloženy v květním lůžku
-  květní obaly mohou být barevně a tvarově rozlišené na kalich a korunu (barevné okvětní lístky)
-  nejsou li tyto části rozlišené, mluvíme o okvětí, je-li květ vyvinut bez obalů, jedná se o květ bezobalný (vrba)
-  vlastní reprodukční orgány jsou tyčinka a pestík, podle přítomnosti tyčinek rozlišujeme květy
•  oboupohlavné: tyčinky i pestík (tulipán)
•  jednopohlavné: mají pouze tyčinky (samčí květy) nebo pestík (samičí květy)
•  jednopohlavné rostliny mohou být jednodomé (oboje květy na jedné rostlině) nebo dvoudomé (na každé rostlině je jen jeden typ květů – chmel, vrba)
-  květní lůžko může být ploché, prohloubené, vyklenuté nebo kuželovité, s tím, že u primitivnějších rostlin je uspořádání reprodukčních orgánů ve šroubovici, u vyspělejších pak v kruzích, zpravidla pěti
-  květy lze dělit podle jejich uspořádání
•  souměrný květ: lze jej jedním řezem rozdělit na dvě stejné části
•  bisymetrický květ: lze rozdělit dvěma rovinami souměrnosti
•  pravidelný květ: lze jej rozdělit více rovinami souměrnosti
•  nepravidelný květ: nelze jej rozdělit žádnou rovinou souměrnosti, primitivnější
-  okvětí je typ květních obalů, u nichž jsou lístky tvarově i barevně stejné (koniklec, tulipán), případně u primitivnějších dvouděložných a jednoděložných se hovoří o okvětí i když jsou lístky nepatrně odlišné (sněženka)
-  okvětní lístky mohou být volné nebo srostlé
-  kalich je vnější část květního obalu, zpravidla kratší než koruna
-  u primitivnějších druhů je kalich volný, u vyspělejších srostlý a před rozkvetením je chrání poupě
-  zpravidla je kalich trvalý a zůstává i po rozkvetení, např. u máku je ale tzv. prchavý, opadá
-  může mít korunovité zbarvení a nebo podobu chmýru (pampeliška)
-  kalich se pravděpodobně vyvinul z listenů
-  koruna (korunní lístky) jsou zpravidla pestře zbarvené a větší než kalich, někdy ale mohou být zakrnělé nebo zcela chybět
-  mohou být volné nebo srostlé, tak jako kalich
-  podle tvaru se rozlišuje koruna zvonkovitá, trubkovitá, kolovitá, nálevkovitá a baňkovitá
-  má význam hlavně pro rostliny opylované hmyzem, láká jej barvami a vůní
-  na korunních lístcích nebo v jejich blízkosti bývají umístěna tzv. nektária, která v době květu vylučují cukerný roztok (nektar), mohou být ale i nektária úplně mimokvětní
-  tyčinka je samčí reprodukční orgán, který se vyvinul z listového útvaru nesoucího mikrosporangia (mikrosporofyl)
-  u primitivnějších druhů dodnes tyčinka nerozlišená, u nahosemenných je šupinovitá a obsahuje větší počet prašných pouzder, u krytosemenných se skládá z nitky a prašníku (ten má dva prašné váčky)
-  prašné váčky obsahují pylová zrna (pyl), která se u různých druhů liší, stejně jako způsob uvolnění pylu z váčků
-  soubor tyčinek v květu se nazývá andreceum, buď vyrůstá v ose květu nebo mezi květními lísky
-  tyčinky jsou buď jednotlivé nebo srostlé nitkami, jsou-li v jednom svazečku, tyčinky jednobratré, jsou-li ve dvou svazečcích, dvoubratré
-  jsou-li tyčinky srostlé prašníky, jedná se o tyčinky souprašné
-  různočnělečnost nastává, když rostlina obsahuje květy krátko i dlouhočnělečné (dlouhý pestík a v polovině tyčinky nebo krátký pestík a tyčinky umístěny nad ním)
-  patyčinky jsou ty, které ztratily schopnost vytvářet pyl, mění se většinou v nektária
-  pestík je samičí reprodukční orgán, který se skládá z blizny, čnělky a semeníku
-  semeník je spodní část, obsahující vajíčka, čnělka je trubicovitý útvar vycházející ze semeníku (někdy může chybět), blizna je na nejhořejší části čnělky nebo pokud chybí, na vrchu semeníku
-  pestík vzniká u krytosemenných srůstem jednoho nebo více plodolistů (megasporofyly)
-  soubor plodolistů se nazývá gyneceum, přičemž nahosemenné nemají pestík, jen holý plochý plodolist, na němž jsou umístěna nekrytá vajíčka
-  u původnějšího semeníku spodního vyrůstají květní lístky nad ním, u svrchního pak pod
-  miskovitý až pohárkovitý útvar vzniklý srůstem dolních částí květních obalů, nitek tyčinek a částečně i květního lůžka se nazývá češule (hodně se vyskytuje u růžovitých)
-  semeník polospodní je ten, u nějž tyčinky i květní obaly vyrůstají přibližně uprostřed semeníku
-  gyneceum tvořené jedním nebo více jednoplodolistovými pestíky se nazývá apokarpní, jsou-li pestíky tvořeny více plodolisty, jedná se o gyneceum cenokarpní
-  vajíčka mohou být umístěna v semeníku různě (ve středu nebo na okrajích plodolistu atd.)
-  postavení a počet květních částí lze vyjádřit pomocí květního diagramu či vzorce
-  u vývojově původnějších rostlin vyrůstají květy jednotlivě, většinou však tvoří květenství
-  květenství (inflorescentium) je soubor květů různě uspořádaný na společném stonku, vřetenu květenství
-  květenství může být jednoduché nebo složené
-  jednoduchá květenství
•  hroznovité: hlavní vřeteno je nejdelší a postranní stonky nepřevyšují stonek hlavní, květy vyrůstají odspoda nahoru, u chocholíku jsou všechny stonky ve výsledku na stejné úrovni (jabloň), lata je asi nejpůvodnější (ptačí zob), jejím zjednodušením vzniká hrozen (trnovník akát), vymizí-li stopky, vzniká klas (jitrocel), zdužnatělé vřeteno a přisedlé květy má palice (puškvorec), je-li vřeteno chabé, jedná se o jehnědu (topol), vyrůstají-li vedlejší stonky téměř z jednoho místa, jedná se o okolík (prvosenka), vymizí-li květní stopky, jde o hlávku neboli strboul (jetel), na rozšířeném květním lůžku vznikají květy úboru (rmen), na vnější straně úboru tvoří listeny zákrov
•  vrcholičnaté: postranní stonky převyšují délku hlavního vřeteny, květy rostou shora dolů, základní je mnohoramenný vrcholík (bez černý), jsou-li květy přisedlé, jde o klubko, dvouramenný vrcholík je vidlan (ptačinec hajní), vymizením stopek vznikl svazeček (jilm), může vzniknout i jednoramenný vrcholík (srpek má listen na jedné straně a květy na druhé – mečík, vějířek má květy střídavě – kosatec, vijan – pomněnka, šroubel je spirálovitě pokryt květy – třezalka
•  lichoklas trav je speciální květenství, které může mít původ v obou typech, vzniká tzv. klásek (u lipnicovitých)
-  složená květenství
•  vznikají kombinací stejných nebo různých typů květenství
•  homotaktické květenství je složené buď jen z hroznovitých, nebo jen z vrcholičnatých květenství
•  heterotaktické květenství je kombinací hroznovitých a vrcholičnatých květenství
•  speciální typ květenství u pryšců se nazývá cyatium
-  květy a květenství se užívají jako bylinné čaje, dále ve farmacii a kosmetice při přípravě krémů a parfémů, v potravinářství jako koření, v podobě medu z nektaru a jako krmivo
· plod (fructus)
-  mnohobuněčný rozmnožovací orgán krytosemenných rostlin, který vzniká buď jen z plodolistu (pestíku nebo jen semeníku), nebo se na jeho tvorbě podílí i jiné květní části (lůžko, češule)
-  plod obsahuje semena a jeho funkcí je vyživovat je až do jejich uzrání, ochrana semen a mnohdy i usnadnění jejich rozšiřování
-  plody vzniklé pouze z plodolistů se označují jako pravé, plody vzniklé i z jiných částí květu jako nepravé
-  po oplození vajíčka vzniká přeměnou plodolistu nebo i jiných částí květu oplodí, které může mít různou konzistenci, většinou se ale skládá ze tří vrstev
•  exokarp: vnější vrstva, obvykle blanitá a charakteristicky zbarvená
•  mezokarp: střední vrstva, obvykle dužnatý, šťavnatý parenchym
•  endokarp: vnitřní vrstva, obvykle blanitá (např. jádřinec malvic), někdy může být sklerenchymatická nebo parenchymatická, málo odlišná od mezokarpu
-  podle konzistence rozlišujeme oplodí (nebo jeho vrstvy) na suché, dužnaté a kamenné
•  suché oplodí: je tenké a pružné (jádřinec malvic nebo nažky jasanu)
•  dužnaté oplodí: jeho buňky obsahují značné množství vody, např. u okurky, dužnatý mezokarp
•  kamenné oplodí: typické pro endokarp peckovic, tvrdý oříšek lísky
-  nejčastěji se plody třídí na suché a dužnaté
-  suché plody
•  suché plody pukavé: z jednoho plodolistu, nejčastěji bývají vícesemenné, v době zralosti se otvírají
-  měchýřek: z jednoho plodolistu, puká na břišním švu štěrbinou (např. pivoňka)
-  lusk: z jednoho plodolistu, otvírá se dvěma chlopněmi od vrcholu, puká na břišním i hřbetním švu, může být jednosemenný i vícesemenný
-  šešule: ze dvou plodolistů, otvírá se ve švech od báze k vrcholu dvěma chlopněmi, mají také blanitou přepážku (brukev, hořčice, šešulku pak má např. penízek rolní)
-  tobolka: ze dvou i více plodolistů, otvírá se většinou zdola nahoru (vlaštovičník)
•  suché plody nepukavé: z více, výjimečně z jednoho plodolistu, jednosemenné, nepukají, ale ve zralosti se oddělují od rostliny celé
-  nažka: bývá v různých modifikacích, různě uzpůsobena k rozšiřování, blanité nebo kožovité oplodí, které těsně přiléhá k semenu (slunečnice), existují křídlaté nažky a u pampelišky jsou nažky přeměněné v chmýr
-  oříšek: z více plodolistů s tvrdým oplodím, semeno je často volně
-  obilka: z jednoho plodolistu, oplodí pevně spojeno se semenem, někdy se hovoří i o srůstu, toto tělesné spojení je asi jedinou odchylkou od nažky, obilka je typická u lipnicovitých, může být okoralá (spojená s pluchou, kostřava) nebo nahá (žito)
•  suché plody poltivé: uzavírají více semen, jejich oplodí se neotvírá a v době zralosti se rozpadají na jednosemenné díly
-  struk: ve zralosti se rozpadá příčně (čičorka)
-  tvrdka: vzniká rozpolcením dvou plodolistů na čtyři jednosemenné díly (šalvěj)
-  dvounažka: ze dvou plodolistů, poltí se podélně ve dva jednosemenné díly, např. u kmínu jsou na plodonoši (karpoforu)
-  diskovitý plod: z více plodolistů, poltí se radiálně na více jednosemenných částí (sléz)
-  dužnaté plody jsou charakteristické rozlišením v exokarp, mezokarp a endokarp, mezokarp je šťavnatá dužina a endokarp někdy chybí nebo je nevýrazný
•  bobule: z jednoho nebo více plodolistů, mezokarp dužnatý, exokarp blanitý, jedno i vícesemenný plod, některé bobule jsou vysychavé (paprika), zvláštní typ bobule je např. pomeranč
•  peckovice: většinou jednosemenná, oplodí má zpravidla blanitý exokarp. dužnatý až šťavnatý mezokarp a tvrdý, sklerenchymatický endokarp, běžně označovaný jako pecka
•  malvice: vzniká srůstem zdužnatělé češule, je tedy vlastně nepravým plodem
-  souplodí
•  vzniká z jediného květu s apokarpním gyneceem, dílčí plody opadávají buď jednotlivě nebo v celku
-  plodenství je soubor volných, srostlých nebo sdružených plodů vzniklých z jednoho květenství
•  volné plodenství: např. hrozen vinné révy
•  srostlé plodenství: má plody srostlé buď oplodím nebo jednotlivé plody srůstají se zdužnatělým vřetenem plodenství, listenů a květních obalů (ananas)
•  sdružené plodenství: má jednotlivé plody spojené různými částmi květu (okvětí, listeny, stonky), např. morušovité, kaštany nebo bukvice
-  vyskytují-li se u jedné rostliny plody různého tvaru a velikosti, jedná se o tzv. různoplodost
-  generativní diaspory nahosemenných připomínají plody, někdy ve zralosti semen vznikají útvary připomínající plod (dužnatá šiška u jalovce), také tis připomíná svými „plody“ bobule, dalším příkladem je jinan
· semeno (semen)
-  vyvíjí se z plně oplozeného vajíčka
-  plně vyvinuté semeno má osemení (vytváří se z obalů vajíčka), živné pletivo pod osemením (perisperm, vyvíjí se přeměnou pletivného jádra vajíčka), živné pletivo vnitřní (vyvíjí se z čísti zárodečného vaku, endosperm), zárodek (je umístěno centrálně nebo bočně, vzniká z oplozené vaječné buňky)
-  semena mají většinou dobře patrnou jizvu, neboli pupek, což je místo, kde bylo semeno původně připojeno poutkem k plodovému obalu
-  semena jsou různé velikosti, tvaru, barvy i struktury povrchu
-  osemení může být kožovité, blanité, kamenné, hladké nebo chlupaté
-  živné pletivo
•  na podélném řezu je vnitřní prostor semen vyplněn tzv. bílkem, který se skládá z perispermu a endospermu, obsahuje zásobní látky (tuky, proteiny, škrob), které jsou zpravidla během klíčení spotřebovány, pro lidi má hospodářský význam (např. obilniny, některá semena bílek postrádají a jeho funkci přebírají dělohy (hrách a fazole)
-  zárodek (embryo), někdy nazývaný také jako klíček, zpravidla je rozlišen na kořínek (radicula), podděložní stonkový článek (hypokotyl) a dělohy (cotyledones)
•  u nahosemenných bývají dělohy dvě, tři nebo větší počet a pupen, který je umístěn v jejich středu (plumula)
•  plumula obsahuje základy stonku a asimilačních listů
•  u dvouděložných jsou dělohy dvě a plumula je umístěna mezi nimi, u jednoděložných najdeme jednu dělohu, která má na boku pupen
•  u lipnicovitých funguje vývoj zárodku jinak a proto má i jinou formu
•  u některých rostlin, např. vstavačovitých, není zárodek v semenu vyvinut a vyvíjí se až dodatečně z embryonálního tělíska (protokormu)
•  některé rostliny, např. citroníky, mají v jednom semeni dva i více zárodků, tzv. polyembryonie
-  rozšiřování plodů a semen je různé a semena jsou k tomu různě uzpůsobena
•  autochorie (vlastními silami): semena jsou vymršťována na základě nestejného napětí v oplodí (tykvice)
•  anemochorie (vzdušnými proudy): plody nebo semena mají zpravidla různá létací zařízení (křídla u javoru, chmýr u pampelišky)
•  hydrochorie (vodními proudy): u vodních nebo bažinných rostlin, jejichž plody a semena se udrží delší dobu na hladině vody (kosatec)
•  zoochorie (živočichy):
-  na povrchu těla: plody nebo semena mají příchytná zařízení, jimiž se udrží na těle živočicha, např. háčky na plodech svízele přítuly
-  trávicím ústrojím: živočich pozře plod nebo semeno a nestrávené je s trusem roznáší na poměrně velkou vzdálenost
-  myrmekochorie: speciální případ, kdy diaspory roznášejí mravenci, kteří se živí „masíčkem“ (zdužnatělé výstupky)
-  ornitochorie: speciální případ, kdy diaspory vodních rostlin (leknín) roznáší na nohou brodiví a vodní ptáci
•  antropochorie (člověkem): jeho přímou i nepřímou činností, pěstováním rostlin, dopravou, roznášením diaspor plevelů a rumištních rostlin
-  hospodářský význam plodů a semen je ve formě potravin, koření, léčiv, velmi významnou funkci mají obilniny a bobovité rostliny (káva, kakao)