Pletiva - rozdelenie

KRYCÍ PLETIVA
Pokrývají povrch rostlinných orgánů, chrání rostlinu proti nepříznivým vlivům vnějšího prostředí.

Buňky – deskového tvaru, laločnatě zvlněné nebo v jednom směru protáhlé, střed vyplněn centrální vakuolou,  cytoplazma omezena na tenkou vrstvu kolem stěn, většinou nemají chloroplasty (ale jsou ve svěracích buňkách chloroplastů) a jsou bez intercelulár. Na průřezu je ztluštělá vnější stěna – k ukládání látek a kutinu.  Ve vakuolách antokyany (zabarvení), někdy v podobě krystalů. V pokožkových buňkách listů a stonků časté třísloviny, nebo krystaly HCOONa. (flavonoidní látky pohlcující UV záření)
 
Primární krycí pletivo
Prvotním krycím pletivem je pokožka. Pokožka nadzemních orgánů se nazývá epidermis, pokožka kořene rhizodermis (z řec. rhiza= kořen). Vytváří pletivový systém před započetím sekundárního růstu. Vzniká z protodermu.  Pokožku většinou tvoří jediná vrstva těsně k sobě přiléhajících buněk bez chloroplastů (s výjimkou průduchů). Na povrchu pokožky nadzemních částí je kutikula, jejíž tloušťka je závislá především na druhu rostliny (nejsilnější bývá u rostlin suchých stanovišť). Kutikula je tvořena látkou tukovité povahy - kutinem. Na povrchu může být pokryta i vosky (ve formě zrníček i souvislého povlaku, např. ojínění některých plodů). Po kutikule s tímto voskovým povlakem voda snadno stéká. Současně kutikula výrazně snižuje ztráty vody výparem . Funkce – mechanická, někdy zásobní, komunikace s vnějším prostředím (průduchy).
Většinou jednovrstevná, ale při periklinálním dělení buněk v protodermu listu se tvoří pokožka vícevrstevná = hypodermis (Ficus elastice, kopřivovité, pepřovité). Vícevrstevná pokožka slouží jako zásobárna vody.
 
U většiny rostlin vyrůstají z pokožkových buněk jednobuněčné nebo vícebuněčné chlupy (trichomy). Mívají velmi rozmanitý tvar, délku či hustotu a často bývají důležitým systematickým znakem. Trichomy rozlišujeme podle funkce na:
-  krycí – různý tvar, trvalé nebo efemérní, jednobuněčné i mnohobuněčné, vykonávají ochrannou funkci – většinou až po smrti, umožňují lepší hospodaření s vodou.  Jednobuněčné trichomy bavlníku vyrůstají z osemeníku.
-  žlaznaté = sekretorické – mnohobuněčné, složené z nožičky a hlavičky, sekret se vylévá do koncové buňky nebo pod kutikulu. Obsah trichomů různorodý, časté u astraceae – nad sebou 8 buněk -  a lamiaceae – prostorově 8 buněk
-  žahavé – jednobuněčné, složeny z buňky trichomu zasazené do mnohobuněčné parenchymatické nohy, obsahují histamin, acetylcholin, HCOOH…
-  absorpční – řadíme sem kořenové vlášení = rhiziny
-  emergence – vznik z podpokožkových pletiv
 
Sekundární krycí pletiva
U druhotně tloustnoucích praská (nestačí se přizpůsobovat růstu), její fce se ujímá druhotné krycí pletivo – korek (felém), který je vytvářen felogénem, který může také tvořit felodermu. Korek je oddělován směrem ven, feloderma dovnitř. Tato tři pletiva (korek, felogén, feloderma) tvoří periderm. 

Korkové buňky – bez intercelulár, během diferenciace dochází k olemování vnitřních stěn suberinem – je nepropustný pro plyn a vodu  chrání před ztrátou vody, tepelnými výkyvy, infekcemi a okusem živočichy. Tloušťka je různá, od několika vrstev buněk po několik cm. Může se zakládat po celém povrchu, nebo jen v některých partiích – korková žebra.  Dospělé buňky korku jsou mrtvé. Buňky felodermy v dospělosti živé, bez suberinu.U dřevin felogén periodicky odumírá, v primární kůře, pericyklu i floému se tvoří periderm nový, vně pletiva díky nepropustnosti odumírají a odlupují se – tvoří borku.

Většina dřevin pod prvním felogénem zakládá další felogény, přičemž všechna pletiva ležící vně odumírají, tloustnutím a vysychhaním se trhají a vytvářejí tzv. borka (rhitidoma) zesiluje ochranou funkci peridermu.
 
Meristematická pletiva
Složena z buněk těsně vedle sebe, které k sobě těsně přiléhají, jsou stále schopné dělení, mají bohatou cytoplazmu, velké jádro, tenkou buň. stěnu.  Meristémy jsou lokalizované jen na určitých místech, reagují na podmínky a přizpůsobují růst orgánům podle vnějších podmínek.
Dochází k diferenciaci a to již v období zvětšování meristematické buňky. Při regulaci se uplatňují genetické i fytohormonální faktory. Za určitých podmínek může i už  specializovaná buňka se stát opět meristematickou.
U dvouděložných je meristémů více a je možný sekundární růst. U jednoděložných je jich méně a sekundárně netloustnou.
· Základem jsou iniciály = buňky se stálou dělivou schopností, jejichž dělením vzniká 1 iniciála a 1 derivát (segment, descendent). U kapraďorostů je pouze 1 iniciála = terminál. Ostatní buňky vznikají derivací terminálu. Jinak všechny zbylé nahosemenné a krytosemenné mají ve vzrostném vrcholu více iniciál.
· Z apikálních iniciálních buněk stonků a kořenů vzniká jejich dělením protomeristém. Nejvíc se diferencuje jednovrstevný protoderm a pod ním parenchymatický základní meristém – v něm se rozlišuje pruh prokambia.
Histogeny –odlišujeme je od primárních meristémů, je to  meristematická vrstva, ze které vzniká jen určité pletivo.
Dermatogen – má-li protomeristém své vlastní iniciální buňky.
 
Z prokambia může vzniknout histogén , který dává vznik svazkům cévním i mechanickým pletivům.
 
Meristémy podle umístnění v rostlině:
· interkalární meristémy – mezi diferencovanými oblastmi zůstávají nediferencované, např. v koléncích trav
· bazální a marginální meristém – u listů
· laterální meristém – felogén, kambium a pericykl
· apikální – základ všeho
 
Meristémy podle původu:
· původní – iniciály, bez intercelulár, plastidy ve formě protoplastů
· primární – deriváty iniciál, částečná diferenciace
· sekundární – felogén, částečně kambium (u dvouděložných a nahosemenných)
· latentní – nedělící se buňky, které po určité době jsou zase schopny dělení = pericykl (v kořenech perikambium)
 
· Kambium – sekundární meristém, ve stoncích a kořenech. Růst a aktivitu ovlivňují auxiny a gibereliny. Do středu odděluje sekundární dřevo, vně sekundární lýko = podmiňuje sekundární tloustnutí.
· Felogén – činností vzniká sekundární krycí pletivo, nahrazuje pokožku,. Která se nestačí přizpůsobovat objemu druhotně tloustnoucích orgánů. První felogén se ve stoncích zakládá v různých vrstvách obvodových pletiv, někdy až v lýku. Mívá tvar dutého válce. Do středu buňky oddělují felodermu a k odvodu korek = felém. V kořenech se první felogén zakládá v perikambiu (kořenový pericykl).
 
 
ASIMILAČNÍ PLETIVO
Funkce – syntéza pomocí chlorofylového aparátu z CO2 a H2O za účasti světla sacharidy.
Struktura – parenchymatická pletiva s velkým obsahem chloroplastů, uprostřed velká vakuola, cytoplazma po obvodu a chloroplasty v ní. U některých buněk vchlípeniny pro chloroplasty. Fotosyntéza u vyšších rostlin probíhá zpravidla v listech, v nichž je dostatečný přístup světla zabezpečen umístěním asimilačního pletiva těsně pod pokožkou listu (palisádový parenchym). Asimilační funkci mají také mladé stonky, nezralé plody apod.
Umístění pod pokožkou, přístup CO2 mezibuněčnými prostory, voda dodávána dřevní částí cévních svazků. Produkty fotosyntézy odvádí lýková část.
Typickým orgánem fotosyntézy je list (přechodně stonek a mladé plody). Asimilační pletivo, tzv. mezofyl, rozděleno na parenchym palisádový a houbový.
 
Mechanická pletiva
→ Zpevňovací neboli mechanická pletiva zajišťují rostlinným orgánům potřebnou pevnost, pružnost a současně se podílejí na zabezpečení transportu látek cévními svazky (chrání např. vodivé buňky před nežádoucími deformacemi). Mechanická pletiva reprezentují kolenchym a sklerenchym. Nejméně jsou tato pletiva rozšířena u vodních rostlin, které jsou nadnášeny vodou, naopak nejvíce vyvinutá bývají u dřevin.
Vytvořena s přechodem rostliny na souš – není u vodních.
2 typy – živá kolenchymatická a mrtvá sklerenchymatická, bez protoplastu.
 
-  Kolenchym – živé pletivo, u rostoucích mladých rostlin.  Dovoluje růst, stěny ztloustlé buď jen v rozích (rohový kolenchym) nebo na protilehlých stěnách (deskový kolenchym). Kolenchymatické buňky bývají protáhlé. Má pouze primární stěnu buněčnou – je nerovnoměrně ztluštělá – podle toho několik typů – rohový kolenchym (ztluštělý v rozích; tam, kde se buňky setkávají; bez intercelulár); deskový kolenchym (ztluštělé jsou tangenciální stěny, bez intercelulár), mezerovitý (má interceluláry – vyskytuje se výjimečně, pouze v koléncích trav - např. devětsil). Obsahuje často chloroplasty – fotosyntetická funkce, zásobní pletivo, menší výživová a biologická hodnota, část stěny je neztluštělá – zachovává si déle elastičnost.
 
-  Sklerenchym – mrtvé pletivo
-  typické mechanické pletivo
-  má sekundární stěnu buněčnou – rovnoměrně ztluštělá ® ztluštělá je směrem dovnitř – zmenšuje se lumen; vznik apozicí i vkládáním vrstev mezi vrstvy vzniklé – intususcepce
-  fci vykonává až jako pletivo mrtvé
  - období květu – přibývá mechanických pletiv a ubývá stravitelných pletiv ® odvod látek; výrazná lignifikace (dřevnatění) – ukládání ligninu do stěny buněčné ® snížení stravitelnosti rostlinného těla
 
Zásobní pletiva
Zásobní pletiva slouží rostlinám k ukládání zásobních látek, především cukrů, tuků a bílkovin. Převážně jsou tvořena parenchymem a sklerenchymem, v jejichž buňkách se tyto zásobní látky, včetně vody, hromadí (např vodní pletiva kaktusů). Zásobní pletiva se nacházejí zejména v oddencích, hlízách, cibulích, bulvách, živném pletivu či dělohách semen, plodech, kořenech i ve stoncích.
 
VODIVÁ PLETIVA
Vodivou soustavu tvoří soubor cévních svazků, umožňující transport vody a v ní rozpuštěných látek v rostlinném organismu. Pravé cévní svazky mají část dřevní - xylém (z řec. xýlon = dřevo) a část lýkovou - floém (z řec. phloiós = lýko). Xylém přivádí roztoky minerálních látek z půdy (vede transpirační proud) prostřednictvím kořenů a stonků do listů. Floém vede opačným směrem produkty fotosyntézy - asimiláty (vede asimilační proud), a to jak k místům potřeby, jako jsou vzrostlé vrcholy stonku či kořene, tak k místům jejich ukládání (cibule, hlízy, semena apod.)
 
Funkce – transport látek na delší vzdálenosti, vývin s přechodem na souš. Svazky cévní se vyvíjejí s primárního meristému – prokambia.
 
Diferenciace prokambia probíhala ve 2 stupních:
· vznik protofloému a protoxylemu – první vodivé elementy, životnost krátká
· vznik metaxylemu a matafloemu – u sekundárně netloustnoucích rostlin, funkční po celý život. U sekundárně tloustnoucích zůstává část prokambia nediferencovaná a diferencuje se z ni sekundární vodivé pletivo deuteroxylem a deuterofloem
Základem jsou vodivé buňky, které se liší u xylému a floému.
Xylém=dřevo – buňky s pevnými stěnami bez protoplastů, umožňuje rychlý transport vody za značného tlaku, indukováno transpiračními ztrátami vody z listů.
Floém – síťové články postrádají pevné stěny, obsahují živé protoplasty. Protoplasty sousedních sítkových článků je spojen buněčnými stěnami s perforacemi.
Vnik – činností dvou meristémů (dělivých pletiv):
prokambia (primární meristém) – vznik primárních vodivých pletiv, primárního dřeva a primárního lýka. Diferencuje-li se celé prokambium na trvalá pletiva, vytvoří se uzavřené cévní svazky, které nemohou druhotně růst – jednoděložné. Nemá vždy charakter souvislého válce, souvislý kambiální válec vzniká spojením tzv. fascikulárního kambia, které je tvořeno z prokambia těchto cévních svazků – uzavřených
kambia (vzniklo z prokambia) – se oddělují sekundární vodivá pletiva, sekundární dřevo a sekundární lýko.
U většiny nahosemenných a dvouděložných rostlin zůstává část prokambia mezi primárním dřevem a primárním lýkem nediferencovaná – cévní svazek otevřený.