Silice

SILICE
Silice jsou směsi obvykle mnoha lipofilních metabolitů, které jsou uloženy ve speciálních rostlinných pletivech. Toxicita některých silic se projevuje v dráždění pokožky a vyvoláním kontaktních dermatitid. Vzhledem k jejich lipofilní povaze se dobře absorbují pokožkou a mohou proto vyvolat celkovou otravu. Z chemického hlediska jde o směsi terpenických a fenylpropanových derivátů. Jsou těkavé, ve vodě nerozpustné, olejovité látky nebo směsi látek, často jsou vonné a mají palčivou chuť. Je velmi těkavé i při nízkých teplotách. Silice jsou vytvářeny rostlinami jako ochrana před býložravci, své využití našly při výrobě léčiv. Silice jsou většinou kapalné a bezbarvé.

Účinky
Způsob použití závisí na chemickém složení konkrétní silice. Siličné drogy se se často vyznačují následujícími účinky:

- Mají desinfekční a antiseptický účinek.
- Dráždí kůži, způsobují zčervenání a pocit tepla - složka mastí proti revmatismu.
- Slabě dráždí žaludeční sliznici, jsou aromatické - používají se jako stomachikum, na podporu chuti k jídlu.
- Protizánětlivé účinky, usnadňují odkašlávání - expektorans.
- Uvolňují křeče hladkého svalstva trávicího traktu - spasmolytikum.
- Působí proti plynatosti střev - karminativum.
- Mírné močopudné účinky - diuretikum.

Některé složky silic jsou jedovaté - např. monoterpenické siličné složky, jako je thujon v rostlinách čeledi cypřišovitých [Cupressaceae] a pulegon v rostlinách z čeledi hluchavkovitých [Lamiaceae]. Fenylpropanové siličné složky apiol, safrol a myristicin mají také toxické účinky. Vyskytují se v rostlinách čeledí miříkovitých [Apiaceae], vavřínovitých [Lauraceae] a muškátovníkovitých [Myristicaceae].

Výskyt v rostlinách
Silice se v rostlinách nacházejí velice často. Známe asi 3000 druhů, obsahujících silice, z nichž k významnějším patří asi 150 druhů. Zde je několik čeledí, pro které je obsah silic typický: borovicovité (Pinaceae), hluchavkovité (Lamiaceae), zázvorníkovité (Zingiberaceae), pepřovníkovité (Piperaceae), vavřínovité (Lauraceae), routovité (Rutaceae), myrtovité (Myrtaceae), hvězdnicovité (Asteraceae) a miříkovité (Apiaceae). Mezi těmito čeleďmi však existují rozdíly ve tvorbě a ukládání silic. Tak např. hluchavkovité vytvářejí povrchové žlázky - žlaznaté trichomy s obsahem silic. Miříkovité vytvářejí siličné kanálky, zázvorníkovité a pepřovité tvoří siličné buňky. Silice se tvoří v protoplasmě sekrečních buněk, a po jejich přepravě do vlastních siličných útvarů už nedochází k jejich zpětnému vstřebávání. Silice se mohou ukládat v některém rostlinném orgánu - podle toho pak rozlišujeme silici květů, listů a podobně. Někdy silice prostupují celou rostlinu, což je případ jehličnanů. Zajímavým poznáním je, že rostliny, které obsahují alkaloidy, mají málo silic nebo silice vůbec neobsahují, a naopak. Silice mohou mít pro rostlinu různý význam, často je silice rostlinou používána k odpuzování potenciálních predátorů, pro něž je její vůně nesnesitelná.