Český stát za posledních Přemyslovců

Spoločenské vedy » Dejepis

Autor: Mike454
Typ práce: Referát
Dátum: 12.01.2009
Jazyk: Čeština
Rozsah: 1 542 slov
Počet zobrazení: 4 378
Tlačení: 523
Uložení: 547
Mezi evropská království se Čechy zařadily definitivně na přelomu 12. a 13. století. Dotvořila se pokročilejší feudální společenská struktura, která posilovala stabilní vrchní moc panovníků (včetně nástupnictví prvorozených synů – zásada primogenitury) a nedávala již mnoho prostoru pro uplatnění bojovnických družin.

Přemysl Otakar I. (1197-1230) nastupuje po 25tileté krizi. Šlechta sice zvolila za panovníka Přemyslova mladšího bratra Vladislava Jindřicha (doživotně markrabě moravský, zemřel roku 1222), ovšem již roku 1197 mu Vladislav Jindřich trůn dobrovolně odstoupil, a tím bylo ukončeno období dynastických rozbrojů. Přemysl nastupuje jako kníže do příznivé mezinárodní konstelace, dané bojem mezi Štaufy a Welfy o římský trůn po smrti císaře Jindřicha VI. Pro Přemysla I. nebylo nakonec příliš obtížné zajistit si obratnou politikou vůči Štaufům a Welfům obnovení královské hodnosti pro Čechy. Důležité však bylo, že českou královskou hodnost uznalo r. 1204 také papežství. V situaci, kdy císař musel respektovat vůli knížat, se nyní mohly Čechy oddělit od říše, podobně jako dříve Uhry nebo Polsko. K tomu však nedošlo.

Díky obratné politice získal Přemysl Otakar I. roku 1212 v Basileji Zlatou bulu sicilskou. Nový římský panovník a král sicilský Friedrich II. z rodu Štaufů v ní potvrzoval výsady českých králů, zdůrazňoval čestný, nikoli poddanský poměr Čech k říši, a lenní vztah českého vládce k císaři byl interpretován přesně v duchu „božího soudu“ z roku 1126 (císař pouze formálně potvrzuje v Čechách přijatého krále). Zlatá bula sicilská upravovala postavení přemyslovského státu: dědičně potvrzuje královskou hodnost, římským císařem a králem smí být potvrzen pouze ten český panovník, který je přijat a zvolen i doma v Čechách, potvrzuje územní celistvost státní moci, českému králi přiznána hodnost arcičíšníka a kurfiřta, právo investitury českých biskupů, říše bude jen formálně nadřazena českému státu, český král má daleko větší moc zasahovat do politiky v Evropě.

Pod vlivem IV. lateránského koncilu zahájil boj za emancipaci a reformu české církve biskup Ondřej (působil od r. 1216 převážně v Římě). Roku 1222 dosáhl uznání základních požadavků pro samostatné postavení české církve (netýkalo se Moravy) – právo kanonické volby a respektování právních a hospodářských imunit (duchovní vyjmutí z pravomoce světských soudů – zřízeny zvláštní soudy církevní).

S vládou nad českým státem převzal Václav I. (1230-1253) po Přemyslově smrti i konflikt s Rakouskem. Na straně protivníka se ocitl bezcharakterní Friedrich Babenberský zvaný Bojovný. Friedrich Bojovný se ocitl také v konfliktu s císařem Friedrichem II. Jejich spory došly tak daleko, že Friedrich II. uvalil na rakouského vévodu klatbu – zbavil ho všech hodností i území. Provedením klatby pověřil krále Václava. Ten měl za zásluhu proti Rakousku územně těžit, jenže císař prohlásil dobyté území za své a připojil je k říši. Papež přiměl Václava a Friedricha Babenberského, aby se smířili. Na přání papežovo český král rakouskému vévodovi slíbil, že mu pomůže znovu nabýt ztracená území, o něž jej před časem ve prospěch císaře sám připravil. Konec této transakce byl špatný – sotva Václav rakouskému vévodovi pomohl, ten změnil barvu a přeběhl do císařského tábora.

Z východu se přivalili Mongolové a jejich útok byl bleskový. V prosinci 1240 padla metropole staroruského státu Kyjev a už v březnu se jeden z proudů jízdních vojsk Čingischánova vnuka Bátúa převalil přes vypleněný Krakov do Slezska (Rusové začali Mongolům říkat Tataři – pojmenování odvozené od výrazu „tartarus“ – peklo). V roce 1241 vpadli Mongolové do střední Evropy. 9. dubna 1241 byl nečekaným přepadem mongolské jízdy zaskočen slezský vévoda Jindřich II. Pobožný (švagr Václavův). Musel s útočníky svést řež u Lehnice. V boji proti přesile utrpěla slezská armáda těžkou porážku, vévoda padl. Václav spěchal příbuznému na pomoc, marně však a pozdě. Mongolové se rozjeli na všechny strany, začali vraždit, loupit a plenit. Vpád Mongolů skončil stejně rychle, jako začal. Začátkem roku 1242 zmizely jejich jezdecké útvary na východě.

Nedlouho poté, co pominulo mongolské nebezpečí, začal Václav I. zanedbávat své státnické úkoly natolik, až proti sobě popudil šlechtu i svého patnáctiletého syna Přemysla Otakara II. Příští „král železný a zlatý“ zdvihl prapor odporu proti svému otci. V létě roku 1247 za souhlasu a účasti velkého množství českých předáků se nechal Přemysl Otakar II. svévolně zvolit spoluvladařem a přisvojil si titul „mladšího krále“. Zpočátku Přemysl Otakar II. vítězil s podporou většiny šlechty. Porážka u Mostu však jeho pozicí otřásla a jeho dosavadní spojenci začali přebíhat. V srpnu 1249 oblehlo zmohutnělé vojsko krále Václava Pražský hrad. Po deseti dnech syn – vzbouřenec kapituloval.

Přemysla Otakara II. (1253-1278) poslal Václav I. brzy na Moravu, svěřil synovi markrabství a jeho samého pod dohled spolehlivých lidí. Bezvládí v alpských zemích, způsobené smrtí Friedricha Bojovného, lákalo k zásahu hned několik zájemců. O uprázdněné vévodské křeslo jevil zájem zvláště uherský král Béla. Rakouští a štýrští feudálové však Bélu odmítli a dohodli se, že nabídnou vládu českému králi (Václav) pro jeho nadějného syna. Podmínkou bylo, že se ožení s Markétou Babenberskou – sestrou mrtvého vévody Friedricha. Král i kralevic okamžitě souhlasili. Království uherské, ležící v bezprostředním sousedství, nemínilo připustit náhlý mocenský vzrůst přemyslovského státu. Uherský král Béla IV. brzy nalezl záminku k válce: oženil svého příbuzného Romana Ruského s Markétinou sestrou Gertrudou Babenberskou. Teprve zásah papeže Inocence IV. sjedná kompromisní mír, který citelně postihl Přemysla – musel se v Bélův prospěch vzdát Štýrska.
Přemysl II. se začal poprvé ucházet o císařskou kandidaturu. Štaufská strana v Německu mu nabídla roli vzdorokrále proti papežovu stoupenci Vilémovi Holandskému. Přemysl II. ovšem tuto úlohu nechtěl přijmout, a proto dokonce vyjednával s Vilémem, aby odstoupil a uvolnil mu cestu. Zde se Přemysl II. ocitl poprvé ve středu intrik – říšská knížata nestojí o to, aby jim vládla silná osobnost. Přemysl II. toto pochopil, a když r. 1256 Vilém Holandský zemřel a otázka obsazení říšského trůnu vyvstala ve vší naléhavosti, už se o císařskou korunu neucházel.

V srpnu 1257 znovu vzplál konflikt s uherským králem. Prvopočátkem bylo tažení proti Bavorsku, po kterém Přemysl II. musel odevzdat Sušicko. Roku 1260 české vojsko vpochodovalo do Štýrska a společně s místními feudály vyhnalo Uhry ze země, babenberské dědictví se opět dostalo do rukou českého vládce. V červenci 1260 v bitvě u Kresenbrunu české vojsko vyhrálo a Přemysl II. hnal Uhry až k Prešpurku. Béla vrátil, oč českého krále před 7 lety připravil. Prešpurským mírem se Štýrsko opět ocitlo v rukou Přemysla.
Zahraniční expanze Čech měla již zcela odlišný ráz, než tomu bylo v dobách raného středověku. Přemysl se ujímal vlády v Rakousku či Štýrsku v souladu se zájmy místních sil. Mezi Labem a Dunajem vzniklo perspektivní společenství zemí, které sdružovalo německé i slovanské kraje do silného hospodářského a politického celku. Soustátí urychlovalo prosperitu, sociální vzestup i kulturní aktivitu. Panovník nevládl z jednoho centra, nýbrž se pohyboval ve svých hlavních zemích – Čechy, Rakousko, Morava. Přemysl se nakonec stal držitelem sponheimských zemí. Jeho moc dosáhla ovšem až k Jadranu a byla uznávána i několika severoitalskými městy.

Roku 1273 byl novým římským vládcem zvolen Rudolf Habsburský. Přemysl byl touto volbou hluboce uražen, protože ignorovala český volitelský hlas. Sebevědomě odmítal Rudolfovu autoritu, a tak se dostal do církevní a říšské klatby a za těchto nepříznivých okolností proti němu zahájil v roce 1276 král Rudolf válku. Přemysl neriskoval rozhodující střetnutí a podrobil se Rudolfovi. Na jednání u Vídně se vzdal alpských zemí a Chebska.

Domácí vzpoura byla především gestem a reakcí na královu politiku, která izolovala dva přední rody zemské obce (vytlačení Rýzmburků a Vítkovců od dvora) a ohrožovala jejich majetky. Přemysl odboj potlačil.

Přemysl měl stále své příznivce v Rakousku, a tak se odhodlal k pokusu zvrátit situaci novou válkou s Rudolfem. V bitvě na Moravském poli byl dne 26.8. 1278 Přemysl II. poražen a zřejmě rakouskými rytíři zabit. Po bitvě na Moravském poli byla situace v českém státě tragická, protože následník trůnu Václav byl ještě dítě a stavovské politické instituce dosud neexistovaly. Nebyl zde nikdo, kdo by mohl nejvyšší autoritu krále zastoupit. O poručnictví nad Václavem se přeli Ota Braniborský a Jindřich Vratislavský. Došlo k rozvratu právního řádu, záborům statků, bojům a loupení, nastal hlad a propukly epidemie. Česká šlechta si po vybrání značné sumy vynutila odchod braniborských posádek a vydání mladého Václava, jenž byl střežen v Braniborsku.

Václav získal Chebsko,
lenní svrchovanost nad Pliseňskem, koupil Pirnu, ovládl Freiberg (stříbrné doly), marně usiloval získat Míšeň. Od roku 1289 rozšiřoval Václav lenní svrchovanost nad hornoslezskými knížaty, roku 1291 ovládl Krakov a roku 1300 Václav II. získal polskou královskou korunu v Hnězdně. Své postavení posílil druhým sňatkem s mladičkou Piastovnou Eliškou Rejčkou.

Roku 1301 přistoupil Václav II. na nabídku uherské koruny od části velmožů v čele s Matúšem Csákem Trenčianským, ale vyslal do Uher svého syna Václava III., jenž zde byl také korunován. Proti Přemyslovcům se postavili vůdci propapežské strany v Itálii, na jejich podporu vystoupil papež Bonifác VIII., který zpochybnil i Václavovo držení polské koruny, s Bonifácem uzavřel spojenectví i římský král Albrecht Habsburský. R. 1304 české oddíly musely vyvést Václava III. zpět do Čech.

Roku 1305 probíhala jednání o mír mezi vídeňským a pražským dvorem. Během tohoto jednání Václav II. zemřel. Čechy rezignovaly na zisky v říši a vzdaly se Pomořan, ale usilovaly o udržení jednoty jádra česko-polského soustátí. Tuto orientaci posílil sňatek Václava III. s Violou Těšínskou z dynastie Piastovců. V Polsku odbor organizovaný Vladislavem Lokýtkem neměl podporu ze strany dalších Piastovců. Václav III. soustředil rozsáhlé vojsko, ale ještě před začátkem výpravy byl za nevyjasněných okolností ve věku 17 let zavražděn v létě 1306 na olomouckém hradě. Touto tragédií vymřel po meči rod Přemyslovců.

Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1

Vyhľadaj ďalšie študentské práce pre tieto populárne kľúčové slová:

#Poslední přemyslovci


Odporúčame

Spoločenské vedy » Dejepis

:: KATEGÓRIE – Referáty, ťaháky, maturita:

Vygenerované za 0.028 s.
Zavrieť reklamu