Vzdělanost a umění starého Řecka

V dějinách kultury starověkého Řecka, které se stalo zdrojem duchovního života Evropy v podstatě až do současnosti, existovaly dvě nejdůležitější období: archaické a klasické. Archaickému předcházelo období temna, v kterém převzali Řekové v polovině 8. století od Foiničanů hláskové písmo a básník Homér napsal slavné eposy: Ílias a Odysseu. Archaické období trvalo zhruba od 8. do 5. století př.n.l., klasické od 5. do 4. či 3. stol. př.n.l.
Zpočátku byly všechny vědecké poznatky součástí filozofie. Filozofie se zrodila v 6. stol. př.n.l. a jejím zakladatelem byl Tháles. Zpočátku přebírali a využívali poznatky jiných vyspělých národů, se kterými se setkávali hlavně ve svých koloniích. Zároveň se však odkláněli od světa nadpřirozených sil (ve východních říších vládlo náboženství) a hledali odpovědi rozumovou cestou. Tomu všemu nahrávaly možnosti svobodného rozvoje, který umožňovaly jedinci městské státy.

První řečtí filozofové byli živelnými materialisty a dialektiky. Uznávali objektivní existenci reálného světa, snažili se najít příčinu jeho vzniku (pralátku), svět chápali jako hmotu ve věčné změně. Bohy neuznávali jako oblast svého zkoumání. Nejvýznamnějšími ranými filozofy byli Tháles, Pythágoras, Hérakleitos a Démokritos. Všichni vynikali velkou všestranností, ovládali matematiku, astronomii a dosáhli důležitých vědeckých poznatků. Začaly vznikat skupiny přívrženců jednotlivých filozofů, tudíž brzy se dá hovořit přímo o filozofických školách (např. pythágorovci).

V lékařství vynikl nad jiné Hippokratés z Kou (460-377 př.n.l.). Odmítal existenci nadpřirozených sil a tvrdil, že každá nemoc je vyvolána přirozenou příčinou a léčení je podmíněno důkladnou znalostí lidského těla. Dodnes se udržuje tzv. hippokratovksá přísaha, tzn. léčit podle svého nejlepšího svědomí. Došlo i k dalším objevům na poli astronomie (Eudoxos), geografie (Anaximandros), biologie (Platón, Aristoteles), fyziky, chemie a matematiky. V 5. století př.n.l. se jednotlivé vědní obory vydělují z filozofie.

Co se týče školství, tak existovaly dva základní typy výchovných systémů – spartský a athénský. Spartský byl řízen státem a jeho cílem se stala udatnost v boji a dovednost vládnout porobenému obyvatelstvu. Základem byl tělesný výcvik. To athénský systém kladl důraz na harmonický rozvoj fyzických i duševních schopností. Do sedmi let vzdělávaly dítě rodiče, popřípadě otrok (tzv. paedagógos). Zprvu se učily číst, psát, počítat, poté pokračovala výuka zpěvu, literatury a sportu. Od šestnácti let se dalo pokračovat na gymnáziu, vzdělávat se v právu, filozofii, řečnictví. Výchova se týkala jen chlapců, dívky bohatých se mohly učit jen u kněžek.

Podívejme se na tři nejvýznamnější školy. Tzv. Akademie byla založena roku 387 př.n.l. a existovala až do svého zrušení byzantským císařem Justiniánem roku 529 n.l. Stála v háji zasvěceném Hérou Akadému a založil ji Platón, který na ní dvacet let přednášel. Byla zaměřena proti antickému materialismu, rozvíjela se na ní hlavně matematika a geometrie. Také Lykeion, škola založená roku 335 př.n.l. v Athénách v gymnasiu Apollóna Lykeia samotným Aristotelem, byla zrušena císařem Justiniánem. Mimo Aristotela učilo na škole mnoho významných osobností: Theofrastos, Eudémos, Straton a další. Škola se vyznačovala bohatou knihovnou, systematickými výzkumy a kvalitními přednáškami. Od 1. stol. př.n.l. zaznamenáváme úpadek, místo přestává být centrem filozofického myšlení a pouze se tu vydávají a vysvětlují Aristotelovy spisy. Ve 3. století př.n.l. byl Ptolemaiem I. založen Múseion v Alexandrii, záhy se stal centrem filozofického myšlení a zkoumání. Pracovalo tu mnoho skvělých Řeků: Archimédés, Eukleidés, Stratón, Appelés, Kallimachos,… Bádalo se tu na poli literatury, filozofie, historie, fyziky, astronomie, mechaniky, geometrie, medicíny. Múseion měl svou knihovnu, botanickou a zoologickou zahradu, dílny, studovny apod.

Řekové si oblíbili jednu z oblastí umění – sochařství. Úplně první sošky sloužily k mytologickým účelům. V 7. století př.n.l. se tvoří bronzové a hliněné plastiky s různými náměty. Z tohoto období je známa i první socha v životní velikosti. V 6. století př.n.l. nabývají obliby velké sochy mladíků (kúros) a dívek (koré). Mladík je tesán v atletické nahotě a dívka v rouchu.

Řecké sochařství se rychle rozvíjelo. Sochy většinou neměly podpěru, znázorňovaly tematicky nahé muže, oslavovaly krásu těla a zachycovaly člověka v pohybu. Sochy archaického období většinou stály strnule, do klasického období vstoupilo sochařství uměním znázornit pohyb a harmonii. Většinu soch z klasického období známe bohužel jen jako římské kopie. Jedním z nejslavnějších sochařů byl Myrón (5. stol. př.n.l.), mistr sochařské momentky, upoutavší díly Diskobolos (atlet při hodu diskem) a Athéna a Marsyás. V 5. století př.n.l. tvořil i Polykleitos, tvůrce ideálu antické krásy. Proslavil se Diskoforem (atletem nesoucím disk) a Doryforem (atletem nesoucím kopí). Zároveň se stal autorem první knihy o sochařství – Kánonu. Skvělým sochařem byl i Feidiás (5. stol. př.n.l.), sochař tematicky zaměřený na bohy. Perikles ho pověřil uměleckým vedením výzdoby athénské Akropole (Parthenónu). Jeho nejslavnějšími výtvory jsou Athéna Parthenos (ze zlata a slonoviny), Athéna Promachos a hlavně Zeus Olympský, dvanáct metrů vysoký ze zlata a slonoviny vytesaný čtvrtý div světa, určený pro Diův chrám v Olympii.

Další dva významní sochaři se řadí do 4. století př.n.l. Práxitelés je autorem děl Afrodíta Knidská (bohyně vystupující z lázně) a Hermés s malým Dionýsem (nový ideál mužské krásy). Skopás se podílel na výzdobě halikarnásského Mausóleia (další div světa) a na svých sochách usiloval a dynamiku v těle i tváři. Rozvíjelo se i hrnčířství a malířství. Malířství se zpočátku uplatňovalo na keramice. Vázové malířství zaznamenalo významný rozvoj. Oblíbeným typem vázy byla amfora. Ve výrobě a výzdobě váz se rozeznávalo několik základních typů. Geometrický styl se prosazoval v 8. století př.n.l. a reprezentoval ustrnulou stylizovanou figurální výzdobu. Orientalizující styl (7. stol. př.n.l.) se vyznačoval bohatou výzdobou (lvi, tygři, sfingy) a inspiroval se blízkým Východem. Černofigurový styl existoval od 6. stol. př.n.l. Vynikal lesklou černou barvou na červeně oranžovém podkladě a tematicky zobrazoval rozmanité figurální náměty. Společně s tímto se rozmáhal i červenofigurový styl, zprvu přísný v tématech, později volnější.

Jedním z nejrozšířenějších druhů stavby byl chrám. Chrám neměl jen náboženský účel, ale i státní a politický účel, stmeloval návštěvníky. Většinou míval tři části: předsíň, hlavní síň (megaron) se sochou a obětním stolem, zadní síň k úschově obětních darů a pokladů. Dost těchto architektonických skvostů zničili Peršané, ale přesto se zachovalo mnoho chrámů nejen v Řecku, ale i v Itálii, Malé Asii, Sicílii. Nejznámějšími jsou: Héřin chrám v Olympii, Apollónův chrám v Korintu, Poseidonův chrám v Paestu, Artemidin chrám v Efesu či Artemidin chrám v Sardech.

Řecký obytný dům měl pravoúhlý půdorys, centrální dvůr byl čtvercového nebo obdélníkového tvaru. V pokojích bylo málo oken (neznali sklo), většinou se zakrývaly neprůhlednými kryty. Podlahy domů bohatých obyvatel se zdobily mozaikami. Řekové dále stavěli hrady, paláce, divadla, ódeia pro hudební vystoupení, svatyně, gymnázia, palaistry apod.

Stavba měst měla také vysokou úroveň. Ve městech se nalézaly chrámy, radnice, sněmovny, opevnění, divadla, sportovní stadióny, kolonády,… Snažili se, aby ulice byly rovnoběžné a aby se protínaly v pravých úhlech. Celá koncepce města představovala harmonii mezi člověkem a prostředím.
Stavitelskou perlou byly především Athény. Náboženským střediskem města se stala Akropolis, která vznikla velmi rychle v 2. polovině 5. století př.n.l. Nejpodivuhodnější stavbou byl Parthenón, chrám postavený k oslavě ochranné bohyně Athén, považoval se za vrchol antické architektury. Stavbu vedl sochař Feidiás, převládá na ní dórský styl, ale jsou tam i prvky iónské. Monumentální vstupní brána se sloupy v dórském stylu se nazývá Propylaje. Skupina svatyní v iónském slohu se jmenuje Erechtheion.

Politickým a občanským střediskem Athén se stala Agora, hlavní athénské náměstí. Sídlily zde úřady a tržiště, za zmínku stojí i Areův chrám. Za Athénami se nalézal Olympeion zasvěcený Diovi Olympskému.
Podívejme se na tři základní umělecké slohy. Dórský se vyznačoval masivností, ztělesňoval mužské tělo a jeho sílu. Sloup vyrůstal přímo z podlahy, po celém dříbu měl žlábky spojené ostrými hranami, ukončen byl okrouhlou podložkou a čtvercovou deskou. Půdorys byl poněkud protáhlejší. Jeho charakteristické rysy: trojúhelníkový štít, sedlová střecha, vnější plastické ozdoby.

Iónský styl byl lehčí a vznosnější, zobrazoval ženskou štíhlost a úpravnost. Sloup stál na patce, žlábky byly oddělené tupými hranami, hlavice byla ve tvaru dvojité převislé spirály (tzv. voluta). Vlys se zdobil souvislým reliéfem.
Korintský styl se rozšířil až v helénistické a římské době. Sloup byl štíhlý, s bohatě vyzdobenou hlavicí. Napodobuje se tu dívčí ztepilost a ladnost. V korintském slohu jsou postaveny sloupy Olympeionu.