Kulturní svět starého Říma

V Římě byl kladen velký důraz na výchovu a vzdělání dětí, jakožto budoucích římských občanů. Základy vzdělání a výchovy dostávalo dítě v rodině od rodičů, v bohatších rodinách byl případně paedagogus (otrok vychovatel, nejčastěji řeckého původu). V celé říši bylo množství soukromých i obecných škol, poskytujících poměrně široké vzdělání nejširším vrstvám obyvatel a přispívajících ke kulturní a ideové jednotě říše.

Římané v podstatě převzali helénistický výchovný systém, jenž každému umožňoval zvládnout čtení, psaní a počty, a horním majetným vrstvám vzdělání v tzv. svobodných disciplínách: v gramatice, rétorice, dialektice, aritmetice, geometrii, astronomii, právu a hudbě. V řecky mluvících východních oblastech převažovalo řecké vzdělání. Západ byl naopak dvojjazyčný – latina a řečtina. Antická škola nebyla institucí odpovídající dnešní. Každý učitel jednotlivého předmětu měl svoji školu, úroveň těchto škol byla různá. Existovaly tři stupně školského vzdělání. Elementární škola poskytovala úplně nejzákladnější vzdělání, gramatická škola dosahovala úrovně dnešní střední školy. Rétorské školy, ve kterých se učilo řečnictví, filozofie a právo, poskytovaly nejvyšší antické vzdělání.

Řečnictví bylo součástí nejvyššího vzdělání. Známe dva druhy řečí. Řeči, v nichž řečník probíral důvody, které mluvily pro i proti, a tak se snažil dojít k řešení. Dále pak řeči, v nichž se zastávalo pouze stanovisko jedné strany. V posledním století republiky patřilo již řečnictví k všeobecnému vzdělání. První císařskou rétorskou školu zřídil Vespasianus. Nejslavnějším římským řečníkem se stal Marcus Tullius Cicero, politik, spisovatel, konzul, autor mnoha soudních a politických řečí i filozofických spisů. Výborným řečníkem byl i Gaius Julius Caesar.

Římské občanské právo se nabývalo narozením rodičům, kteří uzavřeli římské manželství řádným způsobem, nebo udělením jednotlivci či obci. Neměli jej cizinci a otroci. Občanské právo se pozbývalo: upadnutím do otroctví, přestěhováním, vyhnanstvím, deportací apod.

Úřady: dva konzulové měli zákonodárnou moc. Třistačlenný senát byl poradním sborem konzulů. V případě ohrožení státu měl na 6 měsíců plné pravomoci diktátor. Praetor se zabýval soudnictvím, censor sčítal majetek, kvéstor spravoval státní pokladnu. Tribun lidu chránil práva plebejů, pontifikové plnili úlohu kněžích a dohlíželi na obecné náboženské předpisy. Aedilové spravovali město. Existovaly tři druhy sněmu: setninový, tributní a plebejská shromáždění.

Postupně vznikl logicky uzavřený systém práva. Za císařství se ale musely provést v právu menší změny. Císař se stal hlavním interpretem práva. Od dob Hadriána neměl sice zákonodárnou moc, ale mohl vydávat opatření. Císařská soudní rada (consilium) na sebe přebrala právní záležitosti senátu. Existovaly čtyři formy opatření: edictum (veřejná vyhláška), mandatum (císařský příkaz udělovaný ve správních a trestních věcech vyšším úředníkům), decretum (rozhodnutí císaře jako hlavního soudce), rescriptum (císařova odpověď soukromé osobě). Na příkaz císaře Justiniána se v 1. polovině 6. století sebralo občanské právo – tzv. Corpus iuris civilis. V žádné oblasti nebyl řecký vliv v Římě tak silný jako ve filozofii. Helénisticko-římská filozofie je reprezentována třemi výraznými směry: stoicismem, epikúreismem a skepticismem. Zaměřuje se především na vnitřní svět člověka. Nevyjadřuje však sebevědomí občana řeckého státu, nýbrž sebevědomí světoobčana.

Římané čerpali inspiraci z etruského umění (síla, život), to zase čerpalo od Řeků a z Orientu. Mezi Římany se neobjevil žádný velký umělec. Římané spíše než tvoření děl obdivovali díla samotná, a tak tvůrci neměli velkou prestiž. Díla tvořili většinou buď otroci nebo cizinci. Římské umění bylo velmi silně ovlivněno řeckým. V Římě existovaly tzv. kopistické dílny, které kopírovaly řecké originály.

I v malířství docházelo k napodobování řeckých plastik. Známé jsou tzv. arretinské vázy – charakteristická římská keramika z jemné lesklé načervenalé hlíny zdobená vytlačováním motivů nebo figur. Prosazují se nástěnné malby (na zdi se vyvolává dojem prostoru, postavy zatlačují stěnu do pozadí), freskové a mozaikové výzdoby soukromých interiérů, knižní ilustrace, figurální kompozice, zátiší.

V sochařství byly portréty většinou bronzové, používaly se i římské vosky. Zákonem bylo zakázáno portrétovat lidi nesloužící státu. Zdůrazňovala se krása modelu. Zachovaly se také figurální reliéfy na nádobách z Augustova období. Za Flaviovců a Antoniovců se výrazně uplatňuje perspektiva. Figury se odpoutávají od vyhloubeného pozadí a jsou pouze naznačeny. Objevují se epické, historické, vojenské a námořní reliéfy (např. výjev bitvy proti židům na Titově Vítězném oblouku). Od dob Vespasiana se na podobiznách reálně zobrazuje i ošklivost objektu. Křesťanství (v pozdní antice) sochařskému umění nepřálo a následkem toho sochařství stále více upadalo.

Římská architektura se vždy zaměřovala hlavně na veřejný život. Od Řeků převzali architrávový systém, postupně však byl nahrazen soustavou zdi, oblouku, klenby a pilíře. Valenou a křížovou klenbu převzali od Etrusků, kteří ji užívali ve stavbě stok, hrobek, bran, vodovodů a mostů. Spojením řeckých sloupů a architrávového systému s etruskou klenbou vznikl nový římský sloh. Římané stavěli kopule nad okrouhlým i čtvercovým prostorem. Jako stavební hmota se užívaly různé druhy kamene, pálených cihel a betonu. Nejslavnější architekti jsou Cossutius, Vitruvius Pollio a Severus.

Zaměřme se na některé typy staveb. Basilika byla síňová obdélná stavba podélně členěná řadami sloupů nebo pilířů na několik lodí. Sloužila jako tržní či soudní budova, obyčejně stála na foru. Amfiteátr je označení pro nezastřešenou stavbu elipsovitého půdorysu, kde se odehrávaly hry a zápasy (např. římské Koloseum). Lázním se říkalo thermy, nejznámější byly Caracallovy lázně. Forum (např. Forum Romanum v Římě) je náměstí římských měst, kolem něj stály veřejné budovy, obchodní domy, prodejní stánky. Sloužilo jako místo pro obchod, soudnictví a společenský život.

Charakteristickými se staly vítězné oblouky (Titův, Septimia Severa a další), pilířové stavby v podobě monumentální brány s jedním nebo třemi průchody. Pantheon je chrám zasvěcený všem bohům. Byl kruhového půdorysu s polokulovitou kopulí a trojlodní pravoúhlou předsíní. Divadla bývala kamenná, měla oponu a vstup do nich byl zdarma. Dále se hojně stavěly mauzolea, knihovny, radnice, venkovská sídla. V císařské době dochází k velké výstavbě Říma.

Za republiky docházelo k rozvoji měst zejména na italské půdě. Za císařství se města zakládala i v provinciích a stala se důležitým prvkem romanizace. Stala se středisky řemeslné výroby i trhu. Města mívala hradby a také Forum, kde stály veřejné budovy. Obklopovaly ho bloky domů v klasickém šachovnicovém stylu. Jednotlivé městské čtvrti byly protkány pravidelnou sítí ulic. Municipia je označení pro venkovská města, která dostala římské občanské právo.

Řím, hlavní město říše, vznikl kolem roku 750 př.n.l. splynutím několika osad. Měl městské hradby, cloaku maximu, vodovod, silnici z Říma do Cappue nazvanou via Appia, veřejné budovy, chrámy, basiliky, mosty, lázně, divadla apod. Význačné stavby: Hadrianovo mausoleum, Koloseum, Traianovo forum.
Život Římanů probíhal většinou na ulici. Velmi oblíbené byly hry. Byly to jednak hry kultovní, kterými se uctívali bohové, jednak hry zábavné (hry v cirku, gladiátorské a divadelní hry) a nakonec hry soukromé (s míčem, šachy, kostky,…). Promyšlený systém kanálů dokázal např. proměnit arénu Kolosea ve vodní nádrž, na které se předváděly námořní hry. Populárními se staly také závody vozů či drezůra exotických zvířat. Tato představení měla občanům připomínat velikost impéria. Symbolem římské civilizace se staly gladiátorské zápasy, vyjadřující touhu zvítězit nad smrtí.

Římské divadlo většinou kopírovalo řecké umění, divadelní představení bylo součástí římských náboženských slavností. Oblíbená byl komedie (autoři: Plautus, Terentius) spíše než tragédie, kterou nahradily gladiátorské zápasy.
Další zábavu představovaly např. soutěže v divadelní recitaci, poezii a hudbě. V oblibě měli Římané sport a sportovní hry. K rozptýlení patřila i prodejná láska v širokém zastoupení od přístavních holek až po tzv. hetéry – společnice pro vysoké hodnostáře. Oblibě se těšily i hazardní hry.

Na území římského impéria vedle sebe existovala řada náboženství. Sbližováním některých náboženských představ vznikla tzv. synkretická božstva. V císařské době byl vybudován chrám zasvěcený všem bohům – Pantheon. Od Etrusků převzali Římané většinu náboženských rituálů, především zvyk radit se s bohy a vykládat znamení jejich vůle. Někteří bohové byli ztotožňováni s řeckými. Bohové: Jupiter (nejvyšší vládce), Juno (bohyně plodnosti), Minerva (bohyně umění), Mars (bůh války), Diana (bohyně lovu), Venuše (bohyně lásky), Neptunus (bůh vod), Vulkanus (bůh ohně), Flora (bohyně přírody) a další.