České země po Lipanech

Roku 1434 byla svedena bitva u Lipan, v níž Husité utrpěli těžkou porážku. Dva roky po bitvě se však ještě vlekla jednání mezi husity a vyslanci koncilu a také se Zikmundem. Požadavky a dohody byly pevně formulovány až 5.7.1436 na sjezdu v Jihlavě. Zde byla slavnostně vyhlášena dohoda mezi husitskými Čechy a basilejským koncilem, tzv. Kompaktáta. Na území Království českého a Markrabství moravského povolovala přijímání z kalicha a v oslabené formě i další tři pražské články, ovšem pouze husitskému obyvatelstvu. České země se staly oblastí „dvojího lidu“, kde se fakticky každý člověk mohl rozhodnout, zda se přihlásí k husitskému či katolickému vyznání.

Zikmund Lucemburský (1436-1437) stranil katolíkům, poslal do Uher zbytky táborů (Jana Jiskru z Brandýsa) a dal popravit Jana Roháče z Dubé, zajatého na Sioně. Když vzrůstala nespokojenost, prchl z Prahy a zemřel na útěku ve Znojmě. Po jeho skonu nastal zápas o český trůn. Katolíci a umírnění husité chtěli dosadit na trůn Zikmundova zetě Albrechta Habsburského, vévodu rakouského (vládl v letech 1437-1439), ale východočeští husité, táboři a Rokycanovi stoupenci se vyjádřili pro polského prince Kazimíra. Boje mezi stranami přerušila Albrechtova náhlá smrt.

1439-1452 nastalo bezvládí, protože dědic trůnu, malý Ladislav (narozený až po otcově smrti, a proto nazývaný Pohrobek) se nemohl jako nezletilý ujmout vlády, proto se představitelé všech českých stran pokusili dohodnout na jiném kandidátovi. Zvolili Ptáčka z Pirkštejna jako hejtmana. Ptáčkovým nástupcem se stal 24-letý Jiří z Poděbrad. Svého postavení využil Jiří k zásahu proti táborům.

Roku 1453 se třináctiletý Ladislav Pohrobek ujal vlády ve všech dědičných zemích. Opět se však potvrdilo, že katolický král si nerozumí s kališnickým obyvatelstvem a politiky. Když Ladislav v listopadu 1457 zemřel na leukémii, přestala se utrakvistická většina ohlížet. Svým způsobem jí napomohl příklad z Uher, kde šlechtické kruhy zvolily počátkem roku 1458 panovníkem muže ze svého středu – mladého Matyáše Korvína. Husitská strana proto kandidovala na český trůn Jiřího z Poděbrad. S tímto řešením nakonec souhlasili též představitelé katolické šlechty. Dne 2.3.1458 byl Jiří z Poděbrad zvolen na Staroměstské radnici hlasy českých stavů králem. Byla to první skutečná volba českého panovníka, provedená bez ohledů na jakákoliv starší ujednání, příbuzenské svazky a dynastický původ (až do té doby se nemohli čeští šlechtici ucházet o královskou hodnost).

Jiří z Poděbrad měl od začátku obtížné mezinárodní postavení. Pro Evropu byl nejen „povýšencem“ pochybného původu, nýbrž též „husitským kacířem“, jehož přímí předkové patřili k přátelům Jana Husa a Jana Žižky. Jiří z Poděbrad byl vynikající diplomat, měl politický rozhled, umění kompromisu a získal respekt v středoevropském prostoru.

Roku 1462 Pius II prohlásil Kompaktáta za zrušená. Poděbrad čelil tomuto nátlaku, jež měl za úkol izolaci českého státu, rozsáhlými projekty, které měly za cíl oslabit vliv papežské kurie. Šlo o koncepci mírové unie evropských panovníků (kongres se zákonodárnou mocí a soudní dvůr).

Tyto pokusy však mnoho nepomohly proti široce založenému pokusu vnitřních i zahraničních sil o zvrat poměrů v českém soustátí. Přesto hladký průběh zahraničního přijetí měl pak i důsledek uvnitř českého státu, kde se opozice proti Jiříkovi v německých městech moravských velmi otupila. Přesto se situace vyostřovala dál. Jiřík musel bojovat na několik stran. Roku 1465 vytvořili čeští katoličtí páni proti Jiřímu Jednotu zelenohorskou, kterou vedl ctižádostivý Zdeněk ze Šternberka. Za hranicemi musel bojovat s papežskou kurií, když v prosinci r. 1466 papež Pavel II. dal Jiřího do klatby a prohlásil jej za sesazeného z českého trůnu. Za tímto stál bývalý Jiříkův zeť Matyáš Korvín.
Válka byla neodvratitelná. Povstání Zelenohorské jednoty panovník v průběhu roku 1467 bez větších nesnází potlačil, ale na jaře 1468 proti němu vystoupil jiný protivník, uherský král a bývalý zeť Matyáš. Ten se postavil do čela křížové výpravy, vyhlášené papežem proti „českým kacířům“.

Jiří musel napnout všechny síly, aby spojené frontě domácích i zahraničních nepřátel mohl úspěšně čelit. Podařilo se mu po některých počátečních nezdarech zaskočit vojenskou výpravu Matyášovu, proniknuvší počátkem r.1469 hluboko do Čech, a zajmout i sama krále. Ale dal se obelstít předstíranou ochotou Matyášovou k dohodě a neupřímně míněnou smlouvou a Matyáše propustil. Ten využil situaci a přijal nabídku české koruny, kterou mu volbou nabídli čeští spojenci. Poděbradovi zůstala faktická moc pouze v kališnických oblastech Čech. A když se pak konečně začala situace obracet na stranu Jiříkovu, přeťala životní dráhu Poděbradovu smrt (1471). Ještě před smrtí se mu podařilo nalézt schůdné řešení, jak zabránit Korvínovi získat český trůn. Uzavřel dohodu o nástupnictví s polským králem Kazimírem IV. V případě Jiřího smrti měl český sněm zvolit na trůn příslušníka jagellonské dynastie, protože Jiřík neměl mužského nástupce. Další vývoj potvrdil předvídavost Poděbradova kroku.