České stavovské povstaní

Na konci 15. století existovaly dvě církve: kališnická – hlásilo se k ní 70%, a katolická. Jednota bratrská až do vydání Rudolfova majestátu stála mimo zákon a existovala v rozporu s kompaktáty. Katolíci a zemské úřady proti ní vydávaly výnosy, zakazovali její činnost – např. svatojakubský mandát z roku 1502 nařizoval zavírání kostelů a pálení jejich knih. Někteří z katolické vrchnosti si bratří cenili pro jejich píli a i je chránili.

1604 Rudolf vyhlásil katolictví za jediné povolené náboženství v Uhrách, setkal se s negativní reakcí – sedmihradský vévoda Štěpán Bočka (kalvinista) vedl povstání. Cíl povstání: posílení moci stavů a změnu náboženských poměrů. Bočka porazil císařskou armádu za pomoci Turků, dosáhl moravských hranic, česká šlechta s ním nechtěla nic mít pro jeho spojenectví s pohany. Byl zahnán českou hotovostí zpátky do Uher.

Napjaté vztahy mezi Rudolfem a Matyášem vrcholí, Matyáš poštval proti Rudolfovi rakouské a uherské stavy, donutili ho přijmout vídeňský mír. Moravané na straně Matyáše, Češi proti, Rudolf jim slíbil, že vyjde vstříc jejich požadavkům. 1608 Rudolf přiznal vídeňský mír, vzdal se vlády nad Uhrami, Moravou a rakouskými zeměmi ve prospěch Matyáše, zůstaly mu Čechy, obojí Lužice a Slezsko.

1609 vydal Rudolf Majestát na náboženskou svobodu, podle ustanovení je náboženství věcí každého člověka, jeho působnost se vztahovala na šlechtu, královská i poddanská města, nikdo nesměl být nucen ke katolictví ani k jiným vyznáním. K ochraně nekatolických vyznání byl vytvořen sbor 30 defenzorů – zastoupení: 10 měšťanů, 10 rytířů, 10 panského stavu. Majestát byl zapsán do zemských desek a měl povahu zákona. Ve Slezsku si vynutili taky uznání obdobného Majestátu – výslovně se v něm povolovalo luteránství.
Matyáš nastoupil 1612, přesídlil se z Prahy do Vídně, v Praze řídili zemskou vládu úředníci, došlo k posílení katolických aktivit – s Matyášem nebyla spokojena ani šlechta v Uhrách.

Roku 1615 došlo k vyhrocení rozporů mezi katolíky a protestanty v celé Evropě, ke konci totiž spělo dvanáctileté příměří mezi Nizozemím a Španělskem a představitelé obou stran měli v Evropě přívržence a chtěli otevřené střetnutí. Vzrůst vlivu katolíků v Čechách, jednání o nástupnické otázce – v úvahu přicházelo španělské příbuzenstvo a štýrská habsburská větev. Členové rodu se dohodli na kandidatuře Ferdinanda Štýrského roku 1617 – nic dobrého pro české nekatolíky, byl proslulý nekompromisním postojem vůči heretikům ve Štýrském Hradci.

Byl pouze přijat za českého krále, musel opozici uznat platnost majestátu. Roku 1618 – byl přijat za panovníka všude, jen ne v Čechách. České stavy vždycky chtěli panovníka, který by jim nechal volnou ruku v jejich rozhodování, chtěli udržení stavovského státu a stavovských práv. Rozpory mezi panovníkem a šlechtou byli kvůli výši daní a náboženské otázce. Stavy se nacházely na sněmu, sněm respektoval zemské zákony – král se podle nich měl řídit.

Roku 1617 katolická strana vypověděla nepřátelství; v Broumově byl uzavřen evangelický kostel a na arcibiskupském statku v Hrobech zbořen nekatolický chrám – to znamenalo hrubé porušení zásad Majestátu. V březnu 1618 došlo k sjezdu nekatolických stavů v Praze, zaslali stížnost na porušování zemských svobod zapsaných v Majestátu Matyášovi do Vídně. Matyáš necouvnul a zakázal konání dalšího sjezdu, který měl být v květnu. Zákaz se nedodržel.

21.5.1618: sjezd nekatolických stavů v Karolinu, královská města se sjezdu neúčastnila, představitelé se báli postihu od královských rychtářů. Sjezd byl zpočátku klidný, oživil ho až projev Thurna. Dne 23.5.1618 se delegace stavů pod vedením Thurna ocitla na Pražském hradě, jejich vystoupení na hradě mělo charakter improvizovaného soudu, přečetli místodržícím obvinění za soustavné porušování zemských svobod a poté svrhli místodržící Jaroslava Bořitu z Martinic, Viléma Slavatu a písaře Fabricia z oken do hradního příkopu.
Tato v pořadí třetí defenestrace znamenala úplný rozchod s habsburskou vládou. Defenestrovaní nebyli vážně zraněni. K odboji, jímž vlastně začala 30-letá válka, se připojilo pod tlakem šlechty i Nové a Staré Město pražské. Dne 24.5.1618 pokračovalo zasedání sjezdu, královská moc byla svržena a stavy si sami zvolili vlastní vládu – z 30 direktorů, po deseti místech z každého stavu. V čele vlády byl Václav Vilém z Roupova, Thurn byl vrchním velitelem vojsk.

Císař Matyáš byl zaskočen, nevěděl, jak má postupovat. Vídeň byla pro militantní řešení problému v Čechách. Razantní odveta měla zamezit rozšíření rebelie. Vzbouřenci nenašli odezvu v evropském nekatolickém táboře. 1619 zemřel Matyáš a nastaly lepší podmínky pro české odbojníky, na Moravě byl odsunut Karel st. ze Žerotína a nahradil ho bojovnější Ladislav Velen ze Žerotína a přidal se k povstání.

Sněm zvolil Friedricha Falckého (1619-1620) králem, stavové si mysleli, že si tím nakloní Anglii. Ferdinand byl sesazen. Ferdinand Štýrský získal spojenectví Maxmiliána Habsburského roku 1620 a jeho Katolické ligy, za odměnu dostal Maxmilián slib, že v případě vítězství dostane kurfiřtský hlas po F. Falckém. Sasko taky přešlo ke katolickému bloku, tamní kurfiřt chtěl ovládnout Lužici a Slezsko.

Ligistická a císařská vojska vtrhla do země u Nových Hradů, postupovala k Budějovicím, Kristián z Anhaltu se stahoval přes Moravu do Čech, stavovský generál Mansfeld učinil dohodu o klidu zbraní s císařskými a zůstal v záp. Čechách. Anhaltova vojska přitáhla do Prahy s předstihem a zaujala strategické postavení na návrší Bílé hory. Bitva (8.11.1619) trvala dvě hodiny, nedisciplinovaná a unavená stavovská vojska byla poražena, nejdéle vydržel odpor Moravanů u zdi královské obory. U nepřátel si získal uznání Kristián ml. z Anhaltu a krátce po porážce uprchl Friedrich Falcký s celým dvorem ze země.
Po bitvě na Bílé hoře se žoldnéři stavovských vojsk stáhli do Prahy a čekali, až dostanou zaplaceno, ale šlechta jim nic nedala. Praha byla plná zmatku, nikdo nevěděl, co bude, zdivočelí žoldáci se domáhali peněz a když je nedostali, začali drancovat a přecházeli do služeb generála Buquoye.

Členové direktoria, kteří neuprchli, byli vězněni, 43 odsouzeno k smrti. 21. 6. 1621 – Staroměstská exekuce: 27 popravených: 3 z panského stavu (Šlik, Bundovec z Budova a Kryštof Harant), 7 rytířů, 17 měšťanů. První se zabavovaly statky emigrantům a 27 popraveným, zabaveno bylo 115 panství a statků. Druhá vlna: konfiskace majetku šlechty a královských měst – ta přišla o obecní majetek, vinice a polnosti atd. Zabavená panství dostali katolíci a cizí důstojníci.

Roku 1627 vzniká nová zemská ústava ve Vídni – tzv. Obnovené zřízení zemské, kde bylo uzákoněno dědičné právo Habsburků na český trůn, jediné povolené náboženství je katolické, němčina zrovnoprávněna s češtinou. Zemské sněmy ztratily právo volby panovníka, nemohly ho ani přijímat. Základní zákonodárná práva už neměly stavy, ale měl je panovník, na Moravě měly sněmy zákonodárnou iniciativu, v Čechách ne.