ČSR po 1. světové válce

Spoločenské vedy » Dejepis

Autor: Mike454
Typ práce: Referát
Dátum: 19.01.2009
Jazyk: Čeština
Rozsah: 1 201 slov
Počet zobrazení: 9 208
Tlačení: 782
Uložení: 719
Dne 28.10.1918 byla vyhlášena československá republika. Martinská deklarace (30.10.1918) žádá právo na sebeurčení slovenského národa a vyjadřuje vůli slovenského národa žít ve společném státě s Čechy. Na mírové konferenci v Paříži (1919) vítězné válčící státy s omezenými zájmy (tedy i ČSR) mohly jen přednést své požadavky. ČSR přebrala část dluhu Rakouska-Uherska, zaplatila rodový a státní majetek Rakouska-Uherska, zaplatila poplatek za osvobození a uhradila dluhy za legie.

ČSR uzavřela několik mírových smluv: Versailleskou smlouvu s Německem (1919), Saintgermainskou smlouvu s Rakouskem (1919), Trianonskou smlouvu s Maďarskem (1920) a smlouvu s Polskem (1920) o rozdělení Těšínska.
Krátce po vyhlášení republiky docházelo k německým snahám o odtržení. Sudetští Němci již dříve usilovali o vytvoření samostatných provincií z území, obývaných většinou německého obyvatelstva a jejich připojení k Rakouské republice. Tzv. Deutschböhmen s centrem v Liberci byla vyhlášena 29.10.1918 německými poslanci ve Vídni, schválena byla Národním shromážděním Rakouské republiky. V čele provizorní zemské vlády stáli zemští hejtmanové.
Na severní Moravě byl vyhlášen Sudetenland (30.10.1918), na jižní Moravě Deutschsüdmähren (3.12.1918) a v jižních Čechách Böhmerwaldgau (3.12.1918). Prohlásily se za součást Německého Rakouska, usilujícího o připojení k německé říši. Národní výbor československý rozkázal obsadit pohraničí vojensky, což se také stalo. Němečtí průmyslníci si nakonec uvědomili výhody příslušnosti ke státu, zůstal v nich však pocit nedobrovolnosti a hořkosti ze ztráty předchozí nadřazenosti.

Dramaticky se vyvíjela situace na Slovensku. Vedly se stálé spory o to, zda Maďaři mají či nemají vyklidit Slovensko. Ministr s plnou mocí Vavro Šrobár musel řešit špatnou situaci ve školství (neexistovala žádná vysoká či střední slovenská škola), byrokracie byla z velké většiny maďarská. V Maďarsku vznikla republika rad – diktatura sovětského typu, snažila se obnovit historické hranice Uher. Šrobár proto vyhlásil na Slovensku stanné právo a byl vydán rozkaz k obsazení území až k demarkační linii. Ta byla někde překročena, což se stalo záminkou k maďarskému útoku; maďarská Rudá armáda obsadila dvě třetiny Slovenska. V červnu 1919 se stanovily definitivní hranice mezi Maďarskem a ČSR a maďarská armáda opustila území.
Území Podkarpatské Rusi se maďarská vláda snažila udržet sliby autonomie. Většina rusínské politické reprezentace v USA pod vedením H. Žatkoviče však chtěla připojení k ČSR. V Podkarpatské Rusi se objevovaly roztříštěné názory, preferující připojení k Ukrajině nebo k Maďarsku. Výhody připojení Podkarpatské Rusi k ČSR: větší stabilita středoevropského prostoru proti bolševizaci a společná hranice ČSR s Rumunskem. Vše se nakonec vyřešilo smlouvou mezi ČSR a Dohodou o připojení a autonomii Podkarpatské Rusi.

Toto zaostalé území mělo mít sněm, guvernéra a zastoupení v čs. Národním shromáždění. Guvernér Žatkovič byl značně závislý na československé vládě. ČSR vedla spor s Polskem o Těšínsko. Poláci obsadili Těšínsko, Oravu a Spiš, vláda do sporných území vyslala vojsko. Vše vyvrcholilo ozbrojeným konfliktem koncem ledna 1919. Roku 1920 bylo Těšínsko rozděleno Radou vyslanců: ČSR připadla bohumínsko-košická trať a uhelný revír, Polsku východní část Těšínska a část Oravy a Spiše, hlavní město Těšín bylo rozděleno.

ČSR se tedy skládala z Čech, Moravy, Českého Slezska, Vitorazska, Valticka, Hlučínska, Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Národnostní složení země: 51% Čechů, 23% Němců, 15% Slováků, dále pak Maďaři, Rusíni, Ukrajinci, Rusové, Židé, Rumuni a jiné národnosti. Státním jazykem byla čeština a slovenština. Menšiny se částečně chránily – na území, kde měla menšina více než 20% zastoupení, mohla užívat mateřského jazyka ve styku s úřady. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi kvůli jejich vzdělanostní zaostalosti figuroval ve zdejší správě velký počet Čechů s odpovídající kvalifikací – Slováci to neviděli rádi.

V ekonomice se projevovaly negativní hospodářské důsledky způsobené rozpadem dříve jednotného hospodářského prostoru, přerušily se vazby a spoje. České země přesto byly průmyslově velmi rozvinuté, narozdíl od Slovenska a Podkarpatské Rusi, které platily za vyloženě agrární země. Převládala těžba uhlí a spotřební průmysl, rostla nezaměstnanost. Průmyslová a zemědělská výroba dosahovala sotva poloviny předválečné úrovně, nefungovala doprava, rostla inflace, projevoval se katastrofální nedostatek potravin. Nejvážnější problémy se vyskytly v oblastech s vysokou koncentrací obyvatel.

Funkci dočasné vlády plnil Národní výbor československý (Rašín, Švehla, Soukup, Stříbrný). Měl moc zákonodárnou i výkonnou, rozhodl o vytvoření revolučního Národního shromáždění a vydal prozatímní ústavu. Revoluční Národní shromáždění mělo 254 členů podle volebního klíče z roku 1911 (a přibralo 40 slovenských zástupců). Na první schůzi (14.11.1918) sesadilo habsbursko-lotrinskou dynastii z českého trůnu, za státní formu určilo republiku, Masaryka zvolilo prezidentem republiku a zvolilo také první vládu v čele s Karlem Kramářem. Shromáždění mělo zabezpečit fungování státu, vypracovat ústavu a připravit volby do demokratického zastupitelského sboru.
První vláda se nazývala vládou všenárodní koalice, vstoupily do ní české politické strany i slovenští představitelé. Vláda musela řešit všeobecný nedostatek zboží a potravin (což vyvolávalo hladové bouře), bojovala s černým trhem a proti inflaci, obnovovala zničené hospodářství a narušenou síť železniční dopravy, uklidňovala lidové vrstvy, radikalizované bolševickou ideologií. V červnu 1919 se v českých zemích uskutečnily volby do obecních zastupitelstvech, po výsledcích voleb podala Kramářova vláda demisi.

Další vládou byla vláda rudozelené koalice s předsedou sociálním demokratem Vlastimilem Tusarem. Snažila se odstranit následky války a vytvářet předpoklady pro hospodářskou samostatnost. Měnová reforma snížila inflaci. Nostrifikační zákon stanovil, že zahraniční společnosti působící na území ČSR musejí mít zde i své vedení. To přispělo k zvýšení podílu českého kapitálu v zahraničních společnostech. Roku 1920 se uskutečnila pozemková reforma. Půda velkostatků nad 250 hektarů byla přerozdělena drobným rolníkům a prodaná jako zbytkové statky s výměrou.

Výsledkem bylo posílení středního stavu v zemědělství, převod rozsáhlých lesních komplexů do majetku státu a obcí a růst vlivu agrární strany prostřednictvím Pozemkového úřadu. Sociální politika byla jednou z nejpokrokovějších v Evropě. Zaručovala osmihodinovou pracovní dobu, podporu v nezaměstnanosti, nemocenské a úrazové pojištění.
Dne 29.2.1920 byla Revolučním Národním shromážděním přijata Ústavní listina Československé republiky. Měla šest hlav: o formě a územním rozsahu státu, o státním občanství, o moci zákonodárné, o moci výkonné, o moci soudcovské, o právech občanských a o ochraně národnostních, náboženských a rasových menšin. Ke změně ústavního zákona bylo třeba souhlasu třípětinové většiny parlamentu. Ústava stanovila vytvoření dvoukomorového parlamentu – poslanecká sněmovna měla mít 300 členů volených na 6 let, senát 150 členů volených na 8 let.

Prezident měl poměrně málo pravomocí a nemohl zasahovat do legislativy. Prezident mohl být zvolen pouze dvakrát na sedmileté období, zvláštní zákon stanovil, že T.G. Masaryk může být za své zásluhy při budování svobodného státu zvolen doživotně.

Zákon o župním zřízení uzákonil župní zřízení pro celou ČSR, ale byl realizován pouze na Slovensku. V českých zemích nebyl uskutečněn z obavy, že německá menšina nabude v některých župách (českolipská, karlovarská) převahy. Roku 1927 byla republika rozdělena na 4 země (Českou, Moravskoslezskou, Slovenskou a Podkarpatskoruskou) se zemskými zastupitelstvy, okresy a obcemi.

Politickým systémem byla parlamentní demokracie. Uplatňoval se poměrný volební systém, hlasovací právo bylo rovné přímé, všeobecné a tajné. Velká závislost poslanců na straně se projevovala vázanými kandidátkami a pevnou stranickou disciplínou. Poslanci mohl být volebním soudem odebrán mandát, pokud nevolil podle představ strany. Vedla se pravidelná zákulisní jednání, na jejichž základě pak poslanecké kluby hlasovaly.

Významné osobnosti tohoto období:
Karel Kramář (předseda Čs. národní demokracie, jeden z hlavních odpůrců politické skupiny Hradu a E. Beneše), Antonín Švehla (předseda čs. agrární strany, blízký spolupracovník a zároveň politický protějšek prezidenta Masaryka), Jan Šrámek (předseda Čs. strany lidové), Vlastimil Tusar (sociálně demokratický politik, čs. vyslanec v Německu), Milan Hodža (místopředseda Slovenské národní strany, ministr).

Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1


Odporúčame

Spoločenské vedy » Dejepis

:: KATEGÓRIE – Referáty, ťaháky, maturita:

Vygenerované za 0.043 s.
Zavrieť reklamu