Svět po 1950
Pokračovala studená válka. K dalšímu významnému střetu a měření sil demokratického světa v čele s USA se Sovětským svazem a
jeho mocenským blokem došlo na Dálném východě. Nebezpečné válečné ohnisko se vytvořilo na Korejském poloostrově. Koreu, kterou
až do závěru druhé světové války okupovalo Japonsko, osvobodila americká a sovětská vojska. Korea se začala dělit na dvě rozdílné
části: severní a jižní, přičemž dělicí čarou se stala třicátá osmá rovnoběžka.
V severní části země se
ještě pod sovětskou patronací začal vytvářet lidově demokratický režim, zosobněný ve vůdci Kim Ir-Senovi. Volby tu proběhly
podle kandidátky jednotné národní fronty a byla vyhlášena Korejská lidově demokratická republika (KLDR). V jižní Koreji dosáhlo volebního
vítězství Sdružení pro podporu nezávislosti a její představitel Li Syn Man se stal prezidentem.
V roce 1950 začala
Korejská válka. Severokorejská armáda zahájila útok přes 38. rovnoběžku. K tomuto útoku dal souhlas Stalin po poradě s vůdcem
čínských komunistů Mao Ce-tungem, neboť Kim Ir-Sen oba ujišťoval, že na jihu země vypukne povstání a že sjednocení celé země pod
komunistickou nadvládou je otázkou krátkého času. První fázi korejské války charakterizovala ofenziva armády KLDR, která vstoupila do Soulu
a obsadila téměř celou jižní část Koreje až na úzký pobřežní pás. Rada bezpečnosti OSN označila KLDR za agresora a vyzvala k pomoci
jihokorejské vládě. Americký prezident Truman nařídil zásah amerických leteckých a námořních sil na podporu jihokorejské armády a na
ochranu Tchajwanu.
Rada bezpečnosti OSN rozhodla o vyslání jednotek do války a pod vlajkou OSN pak bojovali i Američané.
Akce se zúčastnilo 16 států, ale 90% početního stavu jednotek tvořili Američané. Vrchním velitelem vojsk byl jmenován generál
Douglas MacArthur. Sovětský svaz se v té době nezúčastňoval práce OSN na protest proti faktu, že Čínu zastupovala v této organizaci
Čankajškova vláda na Tchajwanu, a proto nemohl rozhodnutí Rady bezpečnosti vetovat.
Druhá fáze korejské války začala americkým
vojenským výsadkem v týlu severokorejské armády ve Žlutém moři a současně i průnikem z okolí města Pusan. Armáda KLDR ustoupila na
sever, aby se vyhnula obklíčení. Vojska OSN vstoupila do Soulu, pronikla pak na území KLDR a postupovala k čínským hranicím. Během třetí
fáze války do bojů zasáhli čínští lidoví dobrovolníci, protiofenziva čínské a severokorejské armády byla úspěšná a vojska OSN se
musela stáhnout. Kolem 38. rovnoběžky se poté situace stabilizovala. Obě strany se neúspěšně snažily prolomit frontu. Jednání o
příměří byla však obtížná a protahovala se. Roku 1953 byla v Pchanmundžonu uzavřena dohoda o příměří, která stanovila demarkační
linii mezi oběma státy a dělící pruh území označila za demilitarizovanou zónu pod mezinárodní kontrolou. Vytvořil se tak stav, který na
Korejském poloostrově trvá do současnosti.
Francie se pokusila po válce obnovit své tradiční pozice v Indočíně, ale neuspěla a
přivedlo ji to k dlouhé a vyčerpávající válce s partyzánskými jednotkami Vietnamské demokratické republiky. Nakonec francouzská vojska v
roce 1954 kapitulovala u pevnosti Diem-bien-phu. Na základě rozhodnutí mezinárodní konference o Indočíně, jež se konala téhož roku v
Ženevě, byl Vietnam rozdělen na dvě části, které dělila 17. rovnoběžka.
V severním Vietnamu zavedl Ho Či Min
komunistický režim, který se opíral o spolupráci se Sovětským svazem a Čínou. V jižním Vietnamu zase vládl katolicky orientovaný
diktátor Ngo-dinh-Diem, jenž se opíral o pomoc USA. Svým způsobem vlády si znepřátelil značnou část obyvatelstva, která pak raději
podporovala partyzány, vyzbrojené na severu země. V roce 1963 byl jihovietnamský diktátor zabit a zdálo se, že Vietnam bude sjednocen pod
komunistickou vládou. To ale nechtěly připustit Spojené státy a rozhodly se sjednocení Vietnamu vojensky zabránit.
Roku
1964 využily USA incidentu v Tonkinském zálivu, kdy dvě americké lodě byly údajně vystaveny palbě hlídkových vietnamských
člunů. Válka dostala v americkém Kongresu zelenou. Válku vedly obě strany neúprosně a brutálně, partyzáni využívali džungle, Američané
zase bombardování a taktiku spálené země. Americká technická převaha však Američanům jednoznačné vítězství nepřinesla. Počet
amerických vojáků bojujících ve Vietnamu dosahoval již více než půl miliónu mužů a v USA se šířily mohutné protestní akce proti
americké účasti ve válce.
V roce 1973 po čtyřech letech jednání se konečně podařilo uzavřít příměří.
Spojené státy z Vietnamu odešly a v jižním Vietnamu se měly uskutečnit svobodné volby. Ale severovietnamská vojska pokračovala po
krátké přestávce v boji a na jaře 1975 přece jen dosáhla sjednocení Vietnamu pod vládou komunistického režimu.
Podívejme se,
jak se vyvíjela situace v Číně. Roku 1949 vyhlásil Mao Ce-tung v Pekingu Čínskou lidovou republiku. Čankajšek, bývalý prezident a vůdce
kuomintangské strany, utekl se zbytky poražené armády na ostrov Tchajwan. Válka mezi komunisty a nacionalisty, která trvala od července 1946,
tak skončila úplným vítězstvím komunistů.
Rozpory mezi oběma stranami trvaly už od roku 1927, kdy generál
Čankajšek nechal vyvraždit tisíce komunistů a vytvořil svou vládu. Neshody byly přerušeny jen účelovým spojenectvím souvisejícím s
japonskou invazí v roce 1937. Obě strany však bojovaly proti Japoncům v oddělených jednotkách a na rozdílných frontách. Komunistům se
přitom podařilo zapojit svoji stále se zvětšující armádu do sociálních přeměn a tím získat na svou stranu velkou část utlačovaných
rolníků.
Když se po vyhnání Japonců stalo bývalé spojenectví nadále nepotřebným, ovládali už komunisté
rozsáhlé oblasti s 90 milióny rolníků, navíc je otevřeně podporoval i Sovětský svaz. Čankajškova vláda naproti tomu získala podporu
Velké Británie a USA a zpočátku se jí dařilo v boji proti komunistům udržet obsazené pozice. Nicméně Čankajšek nebyl ochoten v zájmu
odstranění hospodářské krize v zemi reformovat svůj zkorumpovaný diktátorský režim, respektive shodnout se na vládě, složené ze
zástupců všech stran, s komunisty.
Čankajškovy bojové oddíly se začaly hroutit, Rudá armáda postupovala stále
vpřed, dobyla severovýchod Číny. Vrcholným úspěchem Mao Ce-tungových vojsk byla birva u Chuaj-che (1948-1949). Čankajškova armáda ztratila
v boji více než půl miliónu mužů, komunistům se tak otevřela cesta do hlavního města. Čankajšek odešel na Tchajwan a byl zvolen
prezidentem Čínské národní republiky omezené na ostrov Tchajwan. Doufal v brzký návrat na pevninu. Bez zahraniční pomoci však jeho stát
nebyl životaschopný. V roce 1950 začaly Spojené státy s intenzivní hospodářskou, politickou a vojenskou podporou Čankajkova režimu na
Tchajwanu.
Po 20. sjezdu KSSS odmítlo čínské vedení Chruščovovo odsouzení Stalina, ale pokusilo se liberalizovat
poměry. Když však kritika lidu překročily únosné meze, zahájil Mao Ce-tung v roce 1958 politiku tzv. velkého skoku a otočil kormidlo
politiky prudce doleva. V zahraniční politice čínští vůdcové zdůrazňovali nutnost boje proti americkému imperialismu, Moskva spíš nutnost
mírového soužití. Roku 1959 odmítla sovětská vláda poskytnout Číně dokumentaci k výrobě jaderné zbraně, o rok později odvolal SSSR z
Číny své hospodářské odborníky. Představitelé čínských komunistů obvinili KSSS i celé mezinárodní komunistické hnutí z revizionizmu.
V roce 1969 se čínsko-sovětské napětí vyhrotilo až do velkého pohraničního konfliktu na řece Ussuri.
Impulsem pro sovětsko-americká
jednání se stala změna v ruském vedení – po Stalinově smrti (1953) nastoupil Chruščov, který roku 1956 pronesl výroky o mírové
koexistenci s USA. V říjnu 1959 pozval Chruščova na oficiální návštěvu do USA prezident Eisenhower. Politické rozhovory se konaly v Camp
Davidu a označují se jako začátek politiky uvolnění na celém světě. V jednáních se oba státy snažily sblížit svá stanoviska, zmírnit
politické následky studené války. Sovětský státník tu absolvoval rozsáhlý společenský program, vedl rozhovory s americkými podnikateli a
bankéři. Tato jednání však zdaleka neznamenala konec studené války. Oba státy pro sebe chtěly nadále získat ve světové politice vojenské
a politické výhody.
Ke zhoršení vztahů mezi Východem a Západem došlo roku 1960, když byl nad Sovětským svazem
sestřelen americký špionážní letoun a sovětští delegáti na protest proti narušení sovětského vzdušného prostoru opustili vrcholnou
konferenci Východ – Západ v Paříži. V červnu 1961 se setkali Kennedy s Chruščovem ve Vídni k rozhovorům o odzbrojení, ale neuspěli. V
srpnu 1963 byla v Moskvě podepsána dohoda o zastavení atomových zkoušek. Zavazovala signatáře, aby se zřekli pokusů s jadernými zbraněmi v
atmosféře, kosmu i pod vodou. Dohodu podepsaly USA, SSSR a Velká Británie, Čína a Francie odmítly podepsat. V červnu 1968 uzavřely SSSR, USA
a Velká Británie smlouvu o nešíření atomových zbraní a nezvětšování jaderných arzenálů.
Zones.sk – Zóny pre každého študenta