Zóny pre každého študenta

Svět po 1950

Pokračovala studená válka. K dalšímu významnému střetu a měření sil demokratického světa v čele s USA se Sovětským svazem a jeho mocenským blokem došlo na Dálném východě. Nebezpečné válečné ohnisko se vytvořilo na Korejském poloostrově. Koreu, kterou až do závěru druhé světové války okupovalo Japonsko, osvobodila americká a sovětská vojska. Korea se začala dělit na dvě rozdílné části: severní a jižní, přičemž dělicí čarou se stala třicátá osmá rovnoběžka.

V severní části země se ještě pod sovětskou patronací začal vytvářet lidově demokratický režim, zosobněný ve vůdci Kim Ir-Senovi. Volby tu proběhly podle kandidátky jednotné národní fronty a byla vyhlášena Korejská lidově demokratická republika (KLDR). V jižní Koreji dosáhlo volebního vítězství Sdružení pro podporu nezávislosti a její představitel Li Syn Man se stal prezidentem.

V roce 1950 začala Korejská válka. Severokorejská armáda zahájila útok přes 38. rovnoběžku. K tomuto útoku dal souhlas Stalin po poradě s vůdcem čínských komunistů Mao Ce-tungem, neboť Kim Ir-Sen oba ujišťoval, že na jihu země vypukne povstání a že sjednocení celé země pod komunistickou nadvládou je otázkou krátkého času. První fázi korejské války charakterizovala ofenziva armády KLDR, která vstoupila do Soulu a obsadila téměř celou jižní část Koreje až na úzký pobřežní pás. Rada bezpečnosti OSN označila KLDR za agresora a vyzvala k pomoci jihokorejské vládě. Americký prezident Truman nařídil zásah amerických leteckých a námořních sil na podporu jihokorejské armády a na ochranu Tchajwanu.

Rada bezpečnosti OSN rozhodla o vyslání jednotek do války a pod vlajkou OSN pak bojovali i Američané. Akce se zúčastnilo 16 států, ale 90% početního stavu jednotek tvořili Američané. Vrchním velitelem vojsk byl jmenován generál Douglas MacArthur. Sovětský svaz se v té době nezúčastňoval práce OSN na protest proti faktu, že Čínu zastupovala v této organizaci Čankajškova vláda na Tchajwanu, a proto nemohl rozhodnutí Rady bezpečnosti vetovat.

Druhá fáze korejské války začala americkým vojenským výsadkem v týlu severokorejské armády ve Žlutém moři a současně i průnikem z okolí města Pusan. Armáda KLDR ustoupila na sever, aby se vyhnula obklíčení. Vojska OSN vstoupila do Soulu, pronikla pak na území KLDR a postupovala k čínským hranicím. Během třetí fáze války do bojů zasáhli čínští lidoví dobrovolníci, protiofenziva čínské a severokorejské armády byla úspěšná a vojska OSN se musela stáhnout. Kolem 38. rovnoběžky se poté situace stabilizovala. Obě strany se neúspěšně snažily prolomit frontu. Jednání o příměří byla však obtížná a protahovala se. Roku 1953 byla v Pchanmundžonu uzavřena dohoda o příměří, která stanovila demarkační linii mezi oběma státy a dělící pruh území označila za demilitarizovanou zónu pod mezinárodní kontrolou. Vytvořil se tak stav, který na Korejském poloostrově trvá do současnosti.
Francie se pokusila po válce obnovit své tradiční pozice v Indočíně, ale neuspěla a přivedlo ji to k dlouhé a vyčerpávající válce s partyzánskými jednotkami Vietnamské demokratické republiky. Nakonec francouzská vojska v roce 1954 kapitulovala u pevnosti Diem-bien-phu. Na základě rozhodnutí mezinárodní konference o Indočíně, jež se konala téhož roku v Ženevě, byl Vietnam rozdělen na dvě části, které dělila 17. rovnoběžka.

V severním Vietnamu zavedl Ho Či Min komunistický režim, který se opíral o spolupráci se Sovětským svazem a Čínou. V jižním Vietnamu zase vládl katolicky orientovaný diktátor Ngo-dinh-Diem, jenž se opíral o pomoc USA. Svým způsobem vlády si znepřátelil značnou část obyvatelstva, která pak raději podporovala partyzány, vyzbrojené na severu země. V roce 1963 byl jihovietnamský diktátor zabit a zdálo se, že Vietnam bude sjednocen pod komunistickou vládou. To ale nechtěly připustit Spojené státy a rozhodly se sjednocení Vietnamu vojensky zabránit.

Roku 1964 využily USA incidentu v Tonkinském zálivu,
kdy dvě americké lodě byly údajně vystaveny palbě hlídkových vietnamských člunů. Válka dostala v americkém Kongresu zelenou. Válku vedly obě strany neúprosně a brutálně, partyzáni využívali džungle, Američané zase bombardování a taktiku spálené země. Americká technická převaha však Američanům jednoznačné vítězství nepřinesla. Počet amerických vojáků bojujících ve Vietnamu dosahoval již více než půl miliónu mužů a v USA se šířily mohutné protestní akce proti americké účasti ve válce.

V roce 1973 po čtyřech letech jednání se konečně podařilo uzavřít příměří.
Spojené státy z Vietnamu odešly a v jižním Vietnamu se měly uskutečnit svobodné volby. Ale severovietnamská vojska pokračovala po krátké přestávce v boji a na jaře 1975 přece jen dosáhla sjednocení Vietnamu pod vládou komunistického režimu.

Podívejme se, jak se vyvíjela situace v Číně. Roku 1949 vyhlásil Mao Ce-tung v Pekingu Čínskou lidovou republiku. Čankajšek, bývalý prezident a vůdce kuomintangské strany, utekl se zbytky poražené armády na ostrov Tchajwan. Válka mezi komunisty a nacionalisty, která trvala od července 1946, tak skončila úplným vítězstvím komunistů.

Rozpory mezi oběma stranami trvaly už od roku 1927, kdy generál Čankajšek nechal vyvraždit tisíce komunistů a vytvořil svou vládu. Neshody byly přerušeny jen účelovým spojenectvím souvisejícím s japonskou invazí v roce 1937. Obě strany však bojovaly proti Japoncům v oddělených jednotkách a na rozdílných frontách. Komunistům se přitom podařilo zapojit svoji stále se zvětšující armádu do sociálních přeměn a tím získat na svou stranu velkou část utlačovaných rolníků.

Když se po vyhnání Japonců
stalo bývalé spojenectví nadále nepotřebným, ovládali už komunisté rozsáhlé oblasti s 90 milióny rolníků, navíc je otevřeně podporoval i Sovětský svaz. Čankajškova vláda naproti tomu získala podporu Velké Británie a USA a zpočátku se jí dařilo v boji proti komunistům udržet obsazené pozice. Nicméně Čankajšek nebyl ochoten v zájmu odstranění hospodářské krize v zemi reformovat svůj zkorumpovaný diktátorský režim, respektive shodnout se na vládě, složené ze zástupců všech stran, s komunisty.

Čankajškovy bojové oddíly se začaly hroutit,
Rudá armáda postupovala stále vpřed, dobyla severovýchod Číny. Vrcholným úspěchem Mao Ce-tungových vojsk byla birva u Chuaj-che (1948-1949). Čankajškova armáda ztratila v boji více než půl miliónu mužů, komunistům se tak otevřela cesta do hlavního města. Čankajšek odešel na Tchajwan a byl zvolen prezidentem Čínské národní republiky omezené na ostrov Tchajwan. Doufal v brzký návrat na pevninu. Bez zahraniční pomoci však jeho stát nebyl životaschopný. V roce 1950 začaly Spojené státy s intenzivní hospodářskou, politickou a vojenskou podporou Čankajkova režimu na Tchajwanu.

Po 20. sjezdu KSSS odmítlo čínské vedení Chruščovovo odsouzení Stalina, ale pokusilo se liberalizovat poměry. Když však kritika lidu překročily únosné meze, zahájil Mao Ce-tung v roce 1958 politiku tzv. velkého skoku a otočil kormidlo politiky prudce doleva. V zahraniční politice čínští vůdcové zdůrazňovali nutnost boje proti americkému imperialismu, Moskva spíš nutnost mírového soužití. Roku 1959 odmítla sovětská vláda poskytnout Číně dokumentaci k výrobě jaderné zbraně, o rok později odvolal SSSR z Číny své hospodářské odborníky. Představitelé čínských komunistů obvinili KSSS i celé mezinárodní komunistické hnutí z revizionizmu. V roce 1969 se čínsko-sovětské napětí vyhrotilo až do velkého pohraničního konfliktu na řece Ussuri.
Impulsem pro sovětsko-americká jednání se stala změna v ruském vedení – po Stalinově smrti (1953) nastoupil Chruščov, který roku 1956 pronesl výroky o mírové koexistenci s USA. V říjnu 1959 pozval Chruščova na oficiální návštěvu do USA prezident Eisenhower. Politické rozhovory se konaly v Camp Davidu a označují se jako začátek politiky uvolnění na celém světě. V jednáních se oba státy snažily sblížit svá stanoviska, zmírnit politické následky studené války. Sovětský státník tu absolvoval rozsáhlý společenský program, vedl rozhovory s americkými podnikateli a bankéři. Tato jednání však zdaleka neznamenala konec studené války. Oba státy pro sebe chtěly nadále získat ve světové politice vojenské a politické výhody.

Ke zhoršení vztahů mezi Východem a Západem došlo roku 1960, když byl nad Sovětským svazem sestřelen americký špionážní letoun a sovětští delegáti na protest proti narušení sovětského vzdušného prostoru opustili vrcholnou konferenci Východ – Západ v Paříži. V červnu 1961 se setkali Kennedy s Chruščovem ve Vídni k rozhovorům o odzbrojení, ale neuspěli. V srpnu 1963 byla v Moskvě podepsána dohoda o zastavení atomových zkoušek. Zavazovala signatáře, aby se zřekli pokusů s jadernými zbraněmi v atmosféře, kosmu i pod vodou. Dohodu podepsaly USA, SSSR a Velká Británie, Čína a Francie odmítly podepsat. V červnu 1968 uzavřely SSSR, USA a Velká Británie smlouvu o nešíření atomových zbraní a nezvětšování jaderných arzenálů.
Zones.sk – Najväčší študentský portál
https://www.zones.sk/studentske-prace/dejepis/2243-svet-po-1950/