Island - sopečné oblasti

Sopky jsou na Islandu všude. Vyfoťte cokoliv a určitě tam byla nebo bude sopka. Ale na druhou stranu si nemyslete, že je to jako v pekle, že se všude vaří a bublá láva. Dokonce ani není pravda, že každá sopka má kráter na kopci.

Hekla soptila pět let před naším příchodem, ale na vršíčku jsme sotva našli teplejší místečko. Všude tam byl sníh a led a zima a mlha a vichřice.
Krafla není typická sopka, spíše pohoříčko. Krátery jsou na rovině pod horou.
Láva nebývá "zkamenělý potok", ale spíše spousta obrovských porézních šutrů až 5m velkých, chodit se po tom nedá a boty to zničí. Sopečný popel je spousta droboučkých šutýrků, asi jako drobný koks.
Poťukejte na obrázky, ukáží se Vám veliké ...

HEKLA
Obrázek není můj a pochází z roku 1991. Hekla je sopka, údajně činná. Vysoká 1491m, cesta nahoru je trnitá a silně lávovitá. Vyrazili jsme v osm ráno, než jsme celou horu (kvůli té lávě) obešli, bylo šest večer. Zpátky jsme šli (nebo spíš padali) přímo dolů asi tři hodiny. Naopak to bohužel nešlo, protože kilometrová halda štěrku pod úhlem 45 stupňů nelze vylézt. Proto se to obchází. Cesta byla strastiplná také proto, že Pepa pod vidinou dne bez volantu dostal chuť na rum a ožral mne. Hekla naposled heklovala a lávovala v letech 1970, 1980, 1981 a 1991. Udělalo to pfrrrrr a desítky čtverečních kilometrů se pokrylo prachem, popelem a šutříky. Skoro jako na Mostecku. Přestože jde o činnou sopku, je všude zima, sníh a na vršku místo kráteru s bublající lávou jenom metrový ledovec. Teplou lávu na Islandu uvidíte jenom tak ohřátou od nějakých sirných čmoudíků. Pod Heklou u řeky Ytrí-Rangá žijou mušky. Šílený. Zlatý norský a finský komáři zvaní Moskyt-Air-Force. Zlatí skotští komáři zvaní malý kurvy. Tady pomáhá jen zabalení celé kebule do moskytiéry. A tu nemáme.
 
KRAFLA
Lávové pole pod Kraflou, opět pěkně sirno-smrduté.
Krafla je hora 818m, lépe řečeno pohoří či aktivní oblast. Vědci tvrdili, že nejbližší bouchnutí sopky bude zde. Prý tak do 2 až 4 let. ChaCha. Je vidět, jak je ta geologie stejně šarlatánská jako třeba meteorologie. Pod horou nepřeberná lávová pole z různých dob. Krátery, ze kterých to soptilo, nejsou na kopci, ale spíš pod horou. Kráterové jezero Viti soptilo 1724, je nepatrně termální. Pod Kraflou je "údolí" asi 10km široké vyplněné lávou z různých let. Je tam řada kráterů a kráterků, velice fotogenická, táhnoucí se na sever. Čím severnější, tím mladší. Nejprve je žlutohnědý kopec se spoustou čmoudíků, výdechů, solfatarů a vyvřelin ze síry. Tento obrázek byl vyfocen za tímto kopcem, kde už byly jenom čmoudíky vycházející asi tak se dvaceti kráterů či spíše kráterků a puklin v zemi.

Pěkný vzorek pěkně vybarvené lávy. Je to kousek dál, než zobrazuje předchozí obrázek. Tady začíná ta správná Čína. Krátery jsou z roku 1975 a 1984 a spousta dalších. Spousta nádherných vyvřelin, kousků lávy, čmoudících kráterů... Láva je teplá, ale asi jen od té vyvěrající páry. Pěkně vybarvená, křehká, láme se, když po ní chodíš. Ještě asi 10km na sever je to ještě lepší, včera tam byla tříčlenná expedice z našich řad. Černočervená krajina a horká láva. Mohlo to tam bublat tak před osmi lety. Mapy, co máme, skutečnosti odpovídají jen zčásti. Stále se to mění, magnetická deklinace taky, GPS jsme neměli.

ETNA
Etna je bezesporu královnou mezi evropskými sopkami. Je totiž nejen nejvyšší na celém kontinentě, ale je i zdaleka nejaktivnější. Měřit se s ní v tomto směru může snad jen blízká sousedka Stromboli, jejíž aktivita je prakticky nepřetržitá, ale Etna jednoznačně vítězí intenzitou svých erupcí, či chcete-li množstvím vyvržené a vylité lávy. Sicilští obyvatelé častěji než Etna nazývají horu Mongibello. V tomto pleonastickém jménu se zrcadlí sicilské dějiny, je totiž složeno z latinského výrazu Mons (hora), a arabského Djebel (Hora hor).
 
Poloha
Etna patří ke geotektonické oblasti Středozemního moře, komplikované pánve, ležící mezi dvěma přibližujícími se kontinentálními deskami - evropskou a africkou. Sopka je situována na východním pobřeží Sicílie, ostrova složeného převážně ze sedimentárních hornin vyzdvižených z mořského dna přibližujícími se kontinenty. Vlivem tlaku přibližujících se kontinentů vznikly i zlomy, na jejichž křížení sopka vznikla. Jsou to především zlomy Comiso-Messina (který může mj. i za ničivá zemětřesení v Messinské úžině) a Tindari Gardini (v jehož prodloužení leží i Liparské ostrovy)

Morfologie
Masiv Etny, zdvihající se do výšky přes tři kilometry prakticky od hladiny moře, působí na první pohled méně monumentálním dojmem, než některé známé andezitové stratovulkány, jako například jen o málo vyšší japonská Fuji. To je dáno větší tekutostí zdejší lávy, která se tak rozlévá do tvaru pozvolnějšího kužele. Přesto jsou však parametry Etny úctyhodné: Při výšce kolem 3350 m (která je však variabilní, v závislosti na momentální vrcholové aktivitě) tvoří její základna elipsu s délkou 48 km ve směru severo-jižním, a 38 km ve směru východo-západním. Obvod základny měří 210 km. Objem hornin, tvořících masiv, je odhadován na těžko představitelných 600 kubických kilometrů.
Vrchol Etny netvoří jediný, ale hned čtyři krátery, které se zdvihají z vrcholové plošiny Torre del Filosofo ve výši kolem 2900 m.n.m. Nejmohutnější a také nejmladší je Bocca Nuova (vznikla v roce 1964 z malé pukliny), další jsou Voragine, Severovýchodní kráter, a Jihovýchodní kráter. Posledně jmenovaný byl velmi aktivní v letech 1997-1999. Během těchto let se v kráteru navršil mohutný pyroklastický kužel, takže je namístě spíše než o kráteru mluvit o Jihovýchodním kuželu. Situace se však stále mění, takže například před rokem 1940 zabíral celý vrchol jediný mohutný kráter.

Jako pravý stratovulkán, je Etna poseta více než 250 adventivních kuželů, od docela malých až po 250 m vysoké Monti Rossi. Kužely vznikaly během celé řady bočních erupcí, a to především na Severní a Jižní riftové zóně.
Posledním výrazným útvarem Etny je mohutné podkovovité údolí Valle del Bove (Volské údolí), které dominuje celému východnímu úbočí sopky. Ohromný přírodní amfiteátr vznikl pravděpodobně před 30 až 50 tisíci let během série katastrofálních erupcí, podobných té, která v roce 1980 zpustošila okolí sopky St.Helens v USA.
 
Geologický vývoj
Sopečná aktivita se na místě dnešní Etny poprvé objevila před cca 300 tisíci lety v podobě čedičových podmořských výlevů v místech dnešního pobřeží. Později se přesunula do vnitrozemí. Tam vzniklo a zase při mohutných erupcích zaniklo postupně několik kuželů, v odborné literatuře pojmenovaných například Calanna, Trifoglietto, Vavalaci či Mongibello. Poslední v této řadě je pak Etna, jak ji známe dnes.

V historické době prodělala sopka nepřeberné množství erupcí, z nichž za zmínku stojí především ta z roku 1669, která dala vznik adventivním kuželům Monti Rossi a vylitá láva zničila 12 vesnic a i část města Katánie. Sopka tehdy vyprodukovala na 1,5 kubických kilometrů lávy. V současné době je sopka činná v podstatě nepřetržitě, jen občas si dopřává krátká období klidu.

SOPKY VE STŘEDOZEMNÍM MOŘI
 Ne, nejsou to jen Etna a Vesuv. Sopečné ostrovy v Egejské moři (můžete si vzít k ruce zeměpisný atlas?) vznikly před asi 2,5 miliardami let. Jedním z nich je ostrov Théra zvaný též Santorin. Je to jeden z nejstrašnějších vulkánů, jaké lidstvo zná, avšak vypadá jako ráj turistů: malebné vesničky poskládané z oslnivě bílých domů, strmé stezky do zelených strání, muly s náklad zavazadel. Za deset tisíc let si tady řekne své eroze a kdo ví, jak dopadne svár magmatu s vodou pro civilizaci… Naposledy vybuchla sopka před 2.400 lety (asi 1.400 let př.n.l.) a musel to být výbuch ještě větší, než největší „zaknihovaný“, který má „na svědomí“ indonéská Krakatoa. Její jícen v r.1883 explodoval tak silně, že tlaková vlna výbuchu rozbíjela okna ve vzdálenosti 160 km, rachot byl slyšet až v Austrálii, vůkol sopky se šířily až čtyřmetrové mořské vlny. Théra musela řádit mnohem více, neboť vlnobití zcela zpustošilo Krétu, středisko mínójské civilizace. – Činnost egejských sopek má souvislost s pohybem zemské kůry v této oblasti. Například Kréta se pohybuje a jednou narazí na severní Afriku, ale už před dávnými lety kus pevniny odtrhl od Pyrenejského poloostrova a „vyplul“ k východu, načež se rozdělil na čtyři části: z prvních dvou jsou dnes Korsika a Sardinie, z třetího, který doputoval dál, Sicílie a ze čtvrtého Itálie s Apeninským pohořím. To vše bylo provázeno sopečnou činností. V západním Středomoří se vytvořil oblouk podobných sopečných ostrovů, jaký je ve Egejském moři, ale většina sopek – zdá se – v němž už vyhasla.  Zato africké oceánská kůra pravděpodobně pronikla pod zemské podloží jižní Itálie, a tak vznikl severně od Sicílie hrozen sopečných ostrovů – Lipari, Vulcano a Stromboli (Liparské nebo také Aiólské ostrovy – sídlo boha větrů Ailóse). Stromboli – „maják Středomoří – chrlí žhavé magma skoro nepřetržitě. První zaznamenaný výbuch Lipari se odehrál v r.525 n.l., poslední v r.1888, od té doby je tato hora klidná, ale zdaleka ne vyhaslá. Vulcano je „dobromyslný teplý kopec“, který si jednou dvakrát za století řekne nemnoho svého, ale jinak si jen brumlá, zahřívá okolní moře horkými plyny a vydechuje fumaroly. Pláže pod sopkou slouží jako bahenní lázně a vůbec je tam moc hezky. – Ale Etna! Její magma se valí ven z mnohem větší hloubky než u egejských sopek, přímo ze žhavého plazmového podloží, po němž plují kontinenty. Je mladá, vznikla totiž asi před 100.000 lety. Naposledy se vyřádila 17.března 1981, kdy se mj. láva vyvalila nezvykle vysokou rychlostí 1 km/5 minut na vesnici Randazzo. Naštěstí ji minula. Od té doby se zdejší rolníci Etny bojí a prý spí jen s jedním zavřeným okem – druhým neustále pozorují kužel sopky. Na druhou stranu vědí, že zvětralá láva je velmi úrodná, dají se z ní nebo v ní stavět dobré silnice… Kdo ví, snad se nám, lidstvu, jednou podaří využít nesmírný potenciál energie ukrytý v sopkách nebo ve žhavém magmatu hluboko pod nimi k řešení budoucích energetických krizí. Tisíc let – žádná doba pro sopky, zůstanou živé, dřímající, některé se tu a tam vyvztekají, ale posloužit by mohly.
 
LIPARSKÉ SOUOSTROVÍ
Nejjižnější výspou souostroví, ležící nejblíže Sicilského pobřeží, je Vulcano, třetí největší ostrov archipelu. Skalnaté pobřeží a mohutný kužel sopky jsou to první, co spatří většina přijíždějících cestovatelů. Všudypřítomné vulkanické plyny nenechají příchozího na pochybách, že sopka je stále živá. Řekům byl ostrov znám pod jménem "Hiera Hephaistou", neboli Hefaistova svatyně, římané mu později dali jméno Vulcania podle římského protějšku boha Hefaista - Vulcana. Odtud pochází i výraz pro sopku ve většině západních jazyků: vulkán. Pomyslnou vstupní branou ostrova, a vlastně i celého souostroví, je přístav Porto di Levante na severním pobřeží. Jižně od městečka leží Gran Cratere, Velký kráter, 391 m vysoký kužel aktivní sopky, ze kterého se stále valí oblaka sirných plynů. Centrální část ostrova představuje náhorní plošina Vulcano Piano, lemovaná prstencem vysokých skalisek. Nejvyšším z nich je 500 m vysoká Monte Aria, nejvyšší vrchol ostrova. Pod strmými svahy jižního pobřeží je bývalá rybářská osada Gelso. Severně od Porto di Levante vybíhá směrem k ostatním ostrovům 123 m vysoký okrouhlý poloostrov Vulcanello. V městečku Porto di Levante, jehož dominantu tvoří dvě bizardní pestře zbarvená skaliska, se soustřeďuje většina domorodého i turistického života. Jsou zde dvě největší pláže ostrova, obchody, pizzerie, restaurace, půjčovny kol a motocyklů, tedy vše, co k dovolené patří. Je odtud také možné podnikat plavby lodí kolem ostrova s návštěvou Koňské jeskyně (Grotta del Cavallo) a koupáním přímo z lodi u jinak nepřístupných pláží. V těsné blízkosti Porto di Levante se nachází velké lákadlo - přírodní, neustále bublající sirné jezírko, které má velmi blahodárné zdravotní účinky. Sopečné plyny vyvěrají z mořského dna i na přilehlé pláži a činí z koupání nezapomenutelný zážitek.
 
Sopka
Největším lákadlem je ale na ostrově bezesporu Velký kráter - Gran Cratere, nejmladší ze série sopek na ostrově Vulcano. Samotný kráter, ležící na vrcholu sopky, má tvar mísovité prohlubně hluboké asi 80 m a až 500 m široké. Na jeho jižním okraji je velké fumarolové pole, neboli pás výronů sopečných plynů. Jejich teplota se pohybuje mezi 350 a 500 °C, a celá oblast je pokryta vrstvou jasně žluté usazené síry. Celý ostrov Vulcano vznikl hromaděním sopečného popela a lávových proudů během posledních asi 100 000 let. V nejstarších dobách vznikala jižní část ostrova, plošina Vulcano Piano, která tvoří dno rozsáhlé kaldery, a řetězec vrcholků okolo, včetně nejvyššího bodu ostrova Monte Aria. Během poslední doby ledové se aktivita pomalu přesunovala k severu, vznikla plošina dnešního Porto di Levante, včetně výrazných skalisek "I faraglioni" v přístavu. Od konce doby ledové vznikal v několika fázích dnešní kužel sopky. Erupce se opakovaly velmi často, v historické době přibližně každých sto let. Proto také nebyl ostrov nikdy v prehistorické trvale obydlen, protože život na ostrově byl prostě příliš riskantní. Poslední velká erupce se odehrála v letech 1888-1890. Obyvatelstvo muselo uprchnout. Prudké erupce, při kterých byly vyvrhovány i veliké kameny, se střídaly s relativně klidnými obdobími unikání plynů. Kameny, které sopka vyvrhovala, zasypaly domy, lodě i rostlinstvo. Sopečná činnost se v různých stupních intenzity udržela až do r. 1890. Období aktivity skončilo 22. 4. 1890. Spící sopkou je i poloostrov Vulcanello, který vznikl v roce 183 př. Kr., podmořským výbuchem mezi ostrovy Vulcano a Lipari, a dlouho existoval jako samostatný ostrůvek v průlivu mezi ostrovy Vulcano a Lipari. K jeho spojení s ostrovem Vulcano došlo až v 15. stol. výbuchem na ostrově Vulcano. Sopečná aktivita na Vulcanellu utichla v 16. století, poslední výdechy plynů byly zaznamenány v polovině minulého století. Ačkoliv je Vulcano již dlouhou dobu klidné, je stále pod kontrolou odborníků. Tým složený z expertů civilní obrany a Národní vulkanologické skupiny ve spolupráci s univerzitami v Catanii a v Palermu neustále sleduje procesy na sopce, změny chemického složení a teploty plynů, změny tvaru kužele, drobné otřesy způsobené pohybem magmatu a řadu dalších parametrů. Tak je možné předvídat znovuoživení sopky a v případě potřeby zahájit preventivní opatření.
 
EVOLUCE OSTROVA STROMBOLI
Sopka Stromboli, jejíž dvojitý vrchol dosahuje do výšky 927 m.n.m., je charakteristická svým symetrickým kuželovitým tvarem. Hora, vyčnívající nad mořskou hladinu, tvoří však jen zlomek celkové hmoty mohutného 3000 metrů vysokého vulkánu, která představuje více než pětadvacetinásobek objemu hmoty vynořené nad hladinu.
 
Ačkoliv je tvar ostrova tak pravidelný, je výsledkem postupného růstu a zániku celá série sopek, jak ukazuje podrobné studium jejich pozůstatků, láv i strusky, které přečkaly zánik a byly zakomponované do současného kužele. Vulkanologové vytvořili následující chéma vývoje:
 
1. Před 200 000 lety vznikla sopka severovýchodně od dnešního Stromboli. Jeho vynořená část byla později téměř kompletně erodována. Jediným pozůstatkem je útes Strombolicchio, zbytek sopouchu někdejší mohutné sopky. Způsob zániku této sopky osvětluje obrázek:
 
2. Před 100 000 lety začala na místě dnešního Stromboli vznikat první sopka, takzvané "Paleostromboli I". Ta dosáhla výšky asi 400 m.n.m.
Její vrchol byl, během období bouřlivé explozivní aktivity, rozmetán a vznikla velká kaldera oválného tvaru. Ta byla postupně vyplňována vulkanickým materiálem,až vznikla nová sopka, nazývaná Paleostromboli II. O té vědci předpokládají, že dosahovala výšky 700 m.n.m.
 Tato fáze skončila další explozí, která dala vznik nové kaldeře, podsatně menší a téměř kulatého tvaru.
 
3. Před 34 000 lety začal ve vzniklé kaldeře růst nový vulkán Vancori. Ten postupně vyrostl až do výše 850 m. Později došlo ke karastrofickému sesuvu, při kterém zmizel pod mořskou hladinou celý severozápadní svah sopky, i většina jejích vrcholových partií. Pozůstatkem po tété události je veliký amfiteátr, obklopující dodnes vrcholovou část sopky.
 
4. Před 13 000 lety vznikl uvnitř podkovovité deprese, která zůstala po sesuvu, nový vulkán, Neostromboli. Ten ji postupně vyplnil, čímž opanoval celou severozápadní část ostrova. Během této fáze došlo i k několika excentrickým erupcím (erupcím, které probíhaly stranou od hlavního kráteru na úbučích sopky). Nejdůležitějšími z nich vedly ke vzniku Timpone del Fuoco u Ginostry, sopouchu u Semaforo Labronzo na severu, a jícnu nad Semaforo San Vincenzo, jehož láva dosáhla až k moři a dnes tvoří podklad větší části městečka Stromboli. Vývoj Neostromboli ukončil další mohutný sesuv.
 
5. Před 5000 lety vyrostl na místě sesuvu dnešní vrchol Stromboli. Jeho vznik provázely dlouhotrvající mohutné exploze, jejichž pozůstatky jsou dodnes viditelné v úbočích vrcholku Pizzo Sopra la Fossa. Při dalším ze série sesuvů, tentokrát však menším, zmizel i vrchol tété sopky, a vznika Sciara del Fuoco, široké údolí, táhnoucí se pod hladinou do velké hloubk
 
6.Sesuvem započalo období takzvané "strombolské aktivity". Ta je charakteristická stálými slabými výbuchy, při kterých je produkována struska, a občasnými lávovými výlevy. Vyprodukovný sopečný materiál se zčásti kumuluje ukolo kráteru a způsobuje jeho zvyšování, a zčásti se valí po svahu Sciara del Fuoco dolů k moři.