Eduard Bass

Eduard Bass

Eduard Bass, vlastním jménem Eduard Schmidt, byl všestranným umělcem, humoristou a novinářem. Narodil se 1. ledna 1888 v Praze. Jeho otec byl majitelem kartáčnické dílny. Vystudoval pražskou obchodní akademii, maturoval roku 1905. Po maturitě odešel na nějakou dobu do Švýcarska (Curychu) a Mnichova, kde poznal kabaret evropské úrovně. Po návratu působil jako obchodní zástupce otcovy firmy. Za války působil u sanitní služby v hradčanské vojenské nemocnici. 

Od mládí projevoval zájem o literaturu a různé formy lidové zábavy, zejména kabaret a cirkus. Stýkal se i s literáty v kavárně Union (M. Kácha), výtvarníky (J. Lada) a herci. Od roku 1910 se stal profesionálním kabaretním umělcem a začal též používat pseudonym Bass. Vystupoval v kabaretní skupině Červená sedma, kterou vedl Jiří Červený. Od roku 1916 působil jako ředitel kabaretu Rokoko. V té době též přispíval do Nové doby, Práva lidu, Kopřiv, Humoristických listů apod. Oženil se s herečkou Táňou Krykovou. Už v letech 1910-11 se podílel na tzv. Letácích, v nichž vytvořil typ ostře satirické veršované glosy na konzervativní představitele Rakouska-Uherska.

Od roku 1920 stal redaktorem Lidových novin, v nichž pracoval velice dlouho (1920 - 1942) a vystřídal snad všechny rubriky. Po smrti A. Heinricha (1933) se stal jejich šéfredaktorem (do 1941). V letech 1926 - 1930 působil zároveň jako šéfredaktor časopisu Světozor. Po válce pracoval jako redaktor Svobodných novin. Zemřel na srdeční nemoc 2. října 1946 v Praze.

Svou uměleckou dráhu začal jako kabaretiér, a to jako recitátor, herec, zpěvák a autor šansonových a kupletových textů, drobných próz a jednoaktovek. Touto činností významně přispěl k vyšší literární úrovni českého kabaretu. Prvky charakteristické pro Bassovy kabaretní práce zůstaly už trvalými rysy celé jeho mnohotvárné literární tvorby. Glosování aktuálního dění, zábavnost spojená s nabádavostí, zaměření na lidové publikum a jeho intenzivní zájem o formy lidové zábavy se později přenesl z kabaretu na cirkus. Mezi díla tohoto období patří brožurka deseti kupletů Pegas k drožce připřažený (1916), příručka Jak se dělá kabaret? (1917) a detektivní komedie o jednom aktu Náhrdelník (1917).

Svůj smysl pro humor uplatnil Bass v celém svém díle, speciálně však ve válečných a poválečných humoristických povídkách. Vedle povídek čistě zábavných psal Bass i satirické povídky, v nichž napadal nešvary veřejného života a projevy sociální nespravedlnosti z pohledu přesvědčeného demokrata. Satira mu byla prostředkem mravní očisty, proto při zesměšňování negativních jevů rád připomínal pozitivní vlastnosti hodné následování.

Řada Bassových samostatných prozaických prací začíná povídkovou sbírkou Fanynka a jiné humoresky (1917), později se objevují Letohrádek jeho Milosti a 20 jiných povídek z vojny vojenské i občanské a Případ čísla 128 a jiné historky (obojí 1921). Ve „zlaté době“ československé kopané oslavil Bass v delší povídce Klapzubova jedenáctka (1922, pro 4.vydání v r.1926 přepracováno) prozíravost chalupnického otce a ukázněnost, houževnatost a smysl pro fair play jeho jedenácti synů. Posmrtně byla vydána kniha Na lodi za pohádkou (1957), v níž Bass převyprávěl pětadvacet pohádek z celého světa.

Po prvním výrazném úspěchu své beletristické prózy, jimž byla  Klapzubova jedenáctka, dokazuje Bass v povídkovém souboru Šest děvčat Williamsonových (1930) a v dalších, až posmrtně uspořádaných cyklech svých povídek, jednak znalost komerčního světa od obchodních cestujících až po nakladatelské piráty, světa sportovců a artistů, pražského polosvěta atd. (pomáhaly mu při tom bohaté výpisky ze všech možných oborů), jednak neustále prohlubovaný dar láskyplného vidění lidského charakteru. Mnohé z jeho povídek se neubránily křečovitosti nápadu či levnosti pointy, někdy jde o pouhé rozvedené anekdoty, většinou však odhalí komický charakterový rys v jeho podání skrytou velikost či aspoň ušlechtilou motivaci komického projevu.

Toho druhu je i komika mnoha stránek Bassova díla vrcholného, románu Cirkus Humberto (1941). V této epopeji cirkusu a cirkusáků dokládá Bass na životním příběhu Vaška Karase, obohaceného o dlouhou řadu dalších postav, jako mravní imperativ maximální rozvinutí oné jiskry v člověku, která ho povznáší nad prostřednost. Typickým znakem jeho pojetí cirkusu je zachycení souhry dělníků a artistů. Bass, který se za léta své práce v kabaretu a novinách naučil virtuózně ovládat český jazyk, oslavil dovednost svých krajanů jako historickou složku národní tradice a přispěl tak k povzbuzení národní hrdosti českého člověka za okupačních let.

Drobnější, avšak mistrovsky zpracovanou epiku, soustředil Bass v díle Lidé z maringotek (1942), v nichž jsou zařazeny i některé jeho dřívější prózy. Některé povídkové sbírky byly vydány až posmrtně (Příběh vodníka Pabla (1947), Prašivá ulice (1949)).

Další linii Bassovy tvorby představují soubory jeho reportáží, fejetonů a causerií tištěných původně v Lidových novinách: Potulky pražského reportéra (1929),  Jak rok běží (1930), Pod kohoutkem svatovítským (1942), Kázáníčka (1942), Křižovatka u Prašné brány (1947). Tyto prózy zachycují svérázný kolorit pražského polosvěta, pro jehož tradice a jazykový projev měl Bass neobyčejný smysl. „Pražský“ charakter nemají pouze Holandský deníček (1930), reportáž z cesty u příležitosti olympiády, r.1928, a životopisný Divoký život Alexandra Staviského (1934, o proslulém podvodníkovi).

Vrcholnou prací tohoto okruhu je Čtení o roce osmačtyřicátém, kronika založená na důkladně prostudovaném historickém materiálu a vynikajícím povahokresebném umění. Je to mohutný obraz doby předbřeznové, začínající nástinem tehdejších poměrů v různých částech Evropy a přecházející v líčení situace v Rakousku a zejména v obraz vzestupu českých národních snah. Před zdlouhavými výklady dával Bass přednost konkrétnímu výjevu a především portrétu člověka a vytvořil tak hutnou a věcnou galérii hlavních aktérů doby.

Tak představovala kniha zároveň prvořadý čin politický: posilovala národní vědomí a vědomí svrchovanosti lidu a předpovídala vítězství pokrokových společenských tendencí. První svazek (1940) byl ostře cenzurován a dodatečně zabaven, proponované další díly Bass již nedopsal, takže dílo vyšlo v původní podobě (doplněno o kapitoly, které podlehly cenzuře) až v r.1948.

Z bohatství Bassova reportérského odkazu těží, aniž je zdaleka vyčerpávají, další posmrtné sbírky fejetonů apod. (Kukátko, 1970, Postavy a siluety, 1971). K drobnějším Bassovým pracím náleží pojednání Ze začátků našich železnic (1941).