Zóny pre každého študenta

Karel Čápek - životopis

narozen:  9.1. 1890  Malé Svatoňovice u Trutnova
zemřel:    25.12. 1935  Praha

Prozaik, žurnalista, dramatik, esejista, autor knih pro děti, básník, překladatel z francouzštiny, literární, výtvarný a divadelní kritik, estetik, filosof, filmový libretista. Vůdčí osobnost své generace vzešlé ze snah předválečné moderny, v beletrii významný zejména novým zhodnocením epičnosti a zábavnosti, demokratizací literárního jazyka, obohacením žánru utopické a detektivní literatury; vynalézavý pěstitel rozmanitých druhů žurnalistické beletrie, hlavní představitel tzv. školy Lidových novin; autor světově známý svými protifašistickými literárními díly.

Narodil se v rodině lékaře MUDr. Antonína Čapka, který byl též politicky činný, matka, Božena Čapková, sbírala slovesný folklór (publikovala v Českém lidu 1896), přiznávaný vliv na Čapkův bohatý jazyk měla babička z matčiny strany Helena Novotná, která v rodině žila 1900 - 1912; bratr Josef vynikl jako jeden ze zakladatelů českého moderního (postimpresionisti- ckého) malířství i jako spisovatel, sestra Helena (provd. Koželuhová, po ovdovění provdaná za básníka, překladatele a esejistu J. Palivce) vydala několik prozaických knih.

Karel Čapek prožil dětství v Podkrkonoší. Ještě v roce jeho narození se rodina přestěhovala do Úpice, kde 1895 - 1901 navštěvoval obecnou školu a první třídu měšťanské školy. Gymnázium studoval zprvu v Hradci Králové (1901 - 1905, bydlel zde s babičkou H. Novotnou), odtud však odešel na gymnázium do Brna, později na akademické gymnázium do Prahy (maturita roku 1909). Debutoval básněmi, jež uveřejnil jako tercián na jaře 1904 v brněnském časopise Neděle, 1908 - 1911 publikoval převážně práce napsané společně s bratrem Josefem. 1909 - 1915 studoval na filozofické fakultě v Praze především na filozofii, dějiny výtvarného umění a estetiku, ale také francouzskou, německou a anglickou filologii; z jeho seminární práce vzešla později vydaná kniha o pragmatismu, doktorát filozofie obhájil roku 1915 disertací Objektivní metoda v estetice se zřením k výtvarnému. Svá pražská studia přerušil 1910/11 pobytem na univerzitách v Berlíně (zimní semestr) a v Paříži (letní semestr); v Paříži bydlel s bratrem Josefem (který sem přijel už koncem října 1910); společně s ním zde rozepsal první verzi hry Loupežník.

Po návratu z Paříže (přes Marseille) v červenci 1911 se začal výrazně podílet na nástupu mladé generace zanícené pro moderní umění (zvláště kubismu), a to bohatou činností publikační (prózy, referáty, překlady poezie), organizační (1911 - 1912 člen Skupiny výtvarných umělců, jedním z organizátorů Almanachu na rok 1914, atd.) i polemickou (1913 první velká kontroverze s F. X. Šaldou); společně vyznávané snaha předválečné avantgardy ho od roku 1912 přivedli do úzkého styku s S. K. Neumannem (rozešli se r. 1919 pro rozdílný vztah k domácímu politickému vývoji). Za války nebyl odveden pro nemoc páteře. Po absolutoriu těžko hledal zaměstnání, nakonec (březen . září 1917) se stal (spolu s J. Foustkou, budoucím lékařem, překladatelem anglické a americké literatury, který mu pak začátkem 30. let poskytl  tematický impuls k Bílé nemoci) soukromým učitelem syna hraběte V. Lažanského (v té službě pobýval od května na zámku v Chyších u Žlutic). 5. - 20. října pracoval v knihovně Národního (tehdy Zemského) muzea v Praze, 22. 10. Nastoupil (spolu s V. Dykem, O. Fischerem, J. Herbenem, J. S. Macharem, M. Ruttem, K. Tomanem) do obrozených Národních listů jako redaktor; zde byl zaměstnán až do začátku r. 1921, kdy dal výpověď na protest proti propuštění J. Čapka a zároveň proti politické (protimasarykovské) linii časopisu. 1. 4. 1921 nastoupili bratři Čapkové místo v pražské redakci Lidových novin, kde Karel Čapek působil až do své smrti. Od 1. 10. 1921 do 30. 3. 1923 byl zároveň dramaturgem a režisérem Vinohradského divadla (za ředitelování J. Kvapila). V letech 1921 - 1922 se také pokoušel o filmová libreta (Zlatý klíček, Rusalka).

V té době stále ještě bydlel v malostranském bytě svých rodičů v Říční ulici, z toho 1919 - 23 s bratrem Josefem a jeho ženou (rodiče žili v období 1916 - 23 v Trenčianských Teplicích). Už po matčině smrti (1924) se v dubnu 1925 přestěhoval do vlastního domu na Vinohradech (druhou část dvojvily obýval bratr Josef); zde bydlel zprvu s otcem(který zemřel r. 1929), později s herečkou a spisovatelkou O.  Scheinpflugovou, s níž se oženil r. 1935, zde se také scházívali tzv. pátečníci, debatní klub intelektuálů nejrůznějších profesí i stanovisek (tyto schůzky začaly patrně na podzim r. 1924 ještě v Říční ulici).

Od začátku 20. let také hodně cestoval. Delší cesty podnikl do Itálie (1923: Italské listy), Anglie (1924: Anglické listy), Španělska (1929: Výlet do Španěl), Holandska (1931: Obrázky z Holandska), Rakouska (1935), Dánska, Švédska a Norska (1936: Cesta na sever), Švýcarska a Francie (1937), řada krátkodobých zájezdů mířila zpravidla na různé kongresy (1927 Paříž, 1931 Ženeva, 1935 Nizza, Paříž, 1936 Budapešť) nebo na premiéry vlastních her (1923 Berlín a přitom severní Německo). Světový ohlas jeho her hned na začátku 20.let ho spolu s těmito cestami přivedl k rozsáhlým stykům se zahraničními spisovateli a mysliteli a měl také vliv na jeho volbu za prvního předsedu československého Penklubu (1925 - 1933).  
         
Svých styků využíval k hájení pozic buržoazního československého státu, jehož politickou strukturu důsledně obhajoval (silné pouto ho vázalo zvlášť k T. G. Masarykovi, s nímž se osobně seznámil r. 1922 a s nímž se stýkal od r. 1925), zejména pak v boji o záchranu československé demokracie v letech před druhou světovou válkou. Do té doby spadají i jeho polemiky s pravicovými spisovateli (R. Medkem, J. Durychem), řada rozhlasových projevů, přednášková činnost, práce pro úřad propagandy (mj. pomáhal stylizovat prohlášení, jímž vláda oznámila přijetí mnichovského diktátu). Od r. 1934 jezdil někdy pracovat  do Prohoře na statek své sestry, od r. 1936 pracoval na svém venkovském domě Strž u Dobříše. Na podzim 1938 byl skupinou francouzských spisovatelů navržen za kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu. Zemřel na zánět plic, vyčerpán jak horečnou prací pro záchranu republiky, tak štvanicemi pořádanými na jeho osobu v pracovitém tisku po Mnichovu. Pohřben byl na vyšehradské hřbitově v Praze.      
Zones.sk – Najväčší študentský portál
https://www.zones.sk/studentske-prace/osobnosti-zivotopisy/1343-karel-capek-zivotopis/