Victor Hugo

26. 2. 1802 – 22. 5. 1885
 
Victor Hugo byl francouzský básník, dramatik, prozaik a esejista, autor klasicistních a romantických básní.
 
Byl synem napoleonského generála. Matkou byl od malička vychováván v nenávisti k revoluci a i k Napoleónovi. Postupem času se ale oprostil od své výchovy a stal se zastáncem svobodomyslných liberálních názorů.

Dramatická tvorba
Úvod k jeho dramatu Cromwell (1827) se stal manifestem romantismu. Podle jeho názoru by si každý autor měl zvolit formu, téma a jazyk, kterým své dílo napíše (obvyklé bylo plnit požadavky vyšších vrstev). Hugo ve svých dramatech používal mísení tragična a komična, krásy a ošklivosti, vznešenosti a grotesknosti. Psychologie jeho dramat byla velice jednoduchá. Česky vyšly divadelní hry Král se baví, Angelo, Lukrécie.
 
Ve čtyřicátých letech se po určitou dobu věnoval politice. Po vydání satirické sbírky Les Châtiments (Tresty), která ostře útočí na Napoleona III., odešel do exilu. Po dvaceti letech se vrátil zpět do Francie, kde byl jeho návrat bouřlivě oslavován.
 
Básnická tvorba
Vyznačuje se svou uměleckou všestranností (lyrika, epika, satira, ódy, balady). Např.: La Légende des sičcles (Legenda věků, 1859 - 1877, 1883), Východní zpěvy, Zpěvy soumraku.
Česky z Hugovy poezie vyšlo Básně Victora Huga, Nové překlady Victora Huga, Satyry, Francii a světu, Jen ty nám zůstáváš, ó lásko.
 
Prozaická tvorba
Psal tradiční historické romány, jejichž originální kompozice spojuje různé tematické oblasti (snové, filozofické, historické, politické, lyrické aj.). Nadčasově se v nich dotkl řady sociálních problémů světa. Svým dílům propůjčil až mýtickou podobu plnou alegorických postav a symbolů.
Česky z prózy vyšlo Bídníci, Dělníci moře, Devadesát tři, Chrám Matky Boží v Paříži, Poslední den odsouzence.

Nejznámější jsou asi jeho romány Chrám Matky Boží v Paříži (1831) a Ubožáci (1862, někdy též překládáno Bídníci). Oba tyto romány byly již několikrát zfilmovány (. Já bych vám blíže chtěla přiblížit první z románů - Chrám Matky Boží v Paříži.

Děj se odehrává ve středověké Paříži v 15. století za vlády Ludvíka XI., v době Villonově. Centrem děje je známý chrám Notre-Dame neboli chrám Matky Boží.
 
Obsah:
Hlavní postavou knihy je Quasimodo, hrbatý zvoník z chrámu Matky Boží, kterého se v dětství ujal kněz Klaudius Frollo. Žije v chrámu, který je pro něj domovem. Nikdo ho pro jeho ošklivost nemá rád, protože v ní vidí ztělesnění zla. Jediný člověk, který ho má rád, je Frollo. Quasimodo se kvůli němu pokusí o únos krásné tanečnice Esmeraldy, do které je Frollo zamilován. Únos je ale zmařen četou vojáků, kterým velí kapitán Phoebus de Chateaupers. Esmeralda a Phoebus se do sebe zamilují. Tomu ale nepřeje žárlivý Frollo. Zabije Phoeba, ale z vraždy je obviněna Esmeralda a je odsouzena k smrti. Frollo nabízí Esmeraldě pomoc pod podmínkou, že se stane jeho milenkou. Když ji vedou na popravu, Quasimodo ji uchvátí, protože je do ní také zamilován a schová ji v chrámu. Vyzná jí svou lásku, i když ví, že nebude opětována. Pak přicházejí tuláci, Esmeraldini společníci, aby ji osvobodili, ale ve zmatku ji uchvátí Frollo. Protože mu Esmeralda nechce být po vůli, dá ji do spárů stařeny, aby ji trýznila. Ta v ní ale pozná svoji dceru. Přicházejí biřici a odvádějí Esmeraldu na šibenici. Na její popravu se z Notre-damské věže dívá Quasimodo a Frollo. Quasimodo shodí Frolla z věže a po letech je Quasimodovo tělo nalezeno v hrobce v objetí mrtvé Esmeraldy.
 
Hugo zde barvitě líčí život všech vrstev společnosti. Od královského dvora a prostředí vysokých církevních hodnostářů až po studenty, žebráky a cikány. Jsou zde naplněny všechny myšlenky obsažené v jeho úvodu ke Cromvellovi. Autor se snaží, co nejvěrněji zobrazit realitu života, a tak si velice libuje v protikladech. Je tu postava ošklivého, hrbatého a všemi nenáviděného zvoníka Quasimoda, který je i přes svůj odporný zevnějšek schopen čistě milovat a obětovat dokonce svůj vlastní život, když k němu někdo projeví trochu náklonnosti. Naproti tomu je tu kněz, člověk čistý, učený a světský, který v sobě skrývá tolik pokrytectví, pomstychtivosti a zla. A bez ostychu porušuje celibát. Mládí, ušlechtilost a krása Esmeraldina kontrastuje se špínou, morálním úpadkem a bídou, ve kterých žije. Velice hodnotně zobrazuje katedrálu „mohutnou kamennou symfonii, obrovité dílo člověka“, která tak vstupuje do románu a stává se symbolem duchovní atmosféry té doby.
 
Myslím, že celé toto dílo je velice pěkné a zdařilé. Nejvíce obdivuhodný je popis tehdejších podmínek ve společnosti a chování lidí. Jak jsem zjistila, není mládež jen dnes „zkažená, drzá a líná“, jak tvrdí někteří lidé. Ale bylo tomu tak i dřív.

Závěr
Hugo patří mezi největší postavy světové literatury, které výrazně ovlivnily její pozdější vývoj a tendence. U nás například inspiroval Jaroslava Vrchlického. Jeho dílo má celistvě a všestranně zobrazovat člověka a svět, nehledal pouze Krásu, nýbrž i Dobro.

Básník, jako prorok a vizionář, se stal průvodcem člověka v hledání pravdy, víry a etických hodnot v tragicky tradovaném světě. Přinesl do literatury všechny duševní stavy člověka - jeho tužby, zklamání, jeho místo ve světě. Zdůrazňuje odpor člověka proti pasivitě, útisku a nesvobodě. Hugovo různorodé a všestranné dílo, povýšené na rovinu mýtů a spojující osobní aspekty literatury se sociálním postavením člověka ve světě a v jeho vlastním životě, dovršilo romantickou touhu po osvětlení celé historie lidstva.