Pavel Kohout

Dramatik, prozaik, básník, publicista, scénárista, filmový režisér, překladatel. Po roce 1968 jedna z nejangažovanějších osobností proti režimu. Především svou dramatickou tvorbou získal čelní místo mezi představiteli naší literatury v zahraničí.
 
Život
 
Narodil se roku 1928 v rodině ekonoma.
Po ukončení základní docházky nastoupil na reálné gymnázium v Praze Dejvicích. Za války se mu podařilo vyhnout Kuratoriu svým členstvím v Dismanově dětském rozhlasovém souboru.
Od roku 1945 aktivní činnost v mládežnických organizacích.
Maturoval roku 1947.
Dále studuje na FF UK - srovnávací literatura, estetika, divadelní věda.
Pracoval v mládežnické redakci Československého rozhlasu (kde roku 1948 spolupracoval K. Kynclem).
1949-50 druhým kulturním přidělencem na čs. velvyslanectví v Moskvě. 
Do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka.
1952-60 členem UV ČSM.
1951-2 šéfredaktorem časopisu Dikobraz.
1952-4 absolvoval vojenskou službu, člen Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, vedoucí redaktor kulturní rubriky Čs. voják do 1955.
Navštívil Anglii, Skotsko, Holandsko (1946-7), NDR , Finsko (OG - 1952), Čínu, Mongolsko, Rumunsko (1953), SSSR (1954, 1957), Polsko (1955), Itálii (1956).
1956 působil několik měsíců jako vnitřněpolitický reportér Čs. televize, poté se stává spisovatelem z povolání a spolupracuje s Divadlem na Vinohradech, Realistickým divadlem a Divadlem S. K. Neumanna.
1963-6 dramaturgem Divadla na Vinohradech. Již v padesátých letech
1966 rezignoval na členství v ÚV SČSS.
1967 mu vystoupení na 4. sjezdu SČSS vyneslo společně s řadou dalších (Klíma, Liehm, Vaculík) disciplinární řízení.
1968 zvolen předsedou KSČ, v pražské pobočce SČS se stal jedním z čelních představitelů pražského jara.
1969 z KSČ i SČS vyloučen.
Angažoval se v podzemí činnosti, spoluautor Charty 77.
1978 mu byl umožněn roční pobyt v Rakousku.
1979 s manželkou odjíždí na pracovní pobyt do Rakouska, při návratu je mu znemožněno překročení hranic. Oba byli zbaveni čs. občanství. Do roku 1989 žije ve Vídni, poté střídě pobyt v Praze a Vídni. 
Za svého života se oženil celkem třikrát poprvé herečkou Alenou Vránovou, podruhé s asistentkou televizní režie Annou Cornovou. Roku 1970 se oženil se spisovatelkou Jelenou Mašínovou. Měl dvě děti výtvarníka Ondřeje Kohouta a prozaičku Terezu Boučkovou.
 
Dílo
 
První tvůrčí období: do roku 1955.
Kohout debutoval dvěmi pracemi pro děti: kratičkou Pohádkou o tom, Jak žák Antonín Mihulka vyrobil les - 1949 a O černém a bílém - 1950. V dalších výchovných pohádkách vypráví o odvaze bojujících lidí ve Španělsku, ukazuje hrdiny Velké vlastenecké války....

Začínal jako mladý idealistický a notně naivní básník. Jeho mladý lyrický hrdina jednou rukou píšící milostné verše a druhou držící revolver k ochraně hranic proti krvavým běsům, byl v pravdě vzorem nadšeného budování socialismu první poloviny padesátých let. Básně Pavla Kohouta byly v této době velice oblíbené a kromě častého časopiseckého vydání se dočkali i dvou knižně vydaných sbírek: Verše a písně - 1953 a Čas lásky a boje - 1954. Do tohoto období spadá také jeho samostatná veršovaná divadelní hra Dobrá píseň - 1952. Pojednával v ní o řešení rozporu mezi zájmy jednotlivce a jeho povinností ke společnosti. Hra měla obrovský úspěch. 
 
Druhé tvůrčí období: 1955-1968.
Pavel Kohout poměrně záhy zjistil, že má drobný problém. Ideály, který hlásal on i strana se poněkud odlišovali od praxe. Právě na špatné prospěchářské komunisty chtěl poukázat ve hře Zářijové noci. - 1955. Děj byl situován do prostředí armády a některé z postav komunistických byrokratů a kariéristů mu vynesli zákaz další hry v roce 1956. Chudáček byl satirickou hrou pojednávající o zcela nekompetentním a byrokratickém rozhodování o umění. V neméně kritickém duchu se odehrávala i hra pojednávající o místě morálky při budování socialismu, Říkali mi soudruhu. K tématice manželství a citu provázaného pragmatismem, sobectvím a zbabělostí se Pavel Kohout vyjádřil v hrách: Sbohem, smutku; Taková láska a Třetí sestra v roce 1957. Podle románu J. Verna napsal divadelní scénář Cesta kolem světa za osmdesát dní- 1962. Pro studenty na AMU napsal roku 1963 hru 12. Jednalo se o dvanáct obrazů o mladých hercích, kteří se po absolvování pokouší hrát dle svých představ a víry ve své poslání. Následující rok píše dle Karla Čapka hru Válka s mloky. Hry Taková láska, Cesta kolem světa, Josef Švejk a Válka s mloky začala šířit věhlas Pavla Kohouta coby dramatika daleko za hranice Československa. Nebylo to však nic při  porovnání s úspěchem, který po celém světě sklidila hra August August, august původně inscenovaná ve Vinohradském divadle. Tragický příběh smutného cirkusového klauna s jeho snadno splnitelným, ale kvůli zvůli ředitele nikdy nenaplněným snem se stal první českou hrou inscenovanou na Broadway hra se hrála po celé Evropě v Kanadě, Uruguaji, Argentině, Jihoafrické unii..

Třetí tvůrčí období: po roce 1968.
Na události roku 1968 reagoval Pavel Kohout trilogií absurdních jednoaktových her příznačně nazvaných Život v tichém domě. Trilogie se skládala z her: Válka ve třetím poschodí - 1970, Pech pod střechou - 1972, Požár v suterénu - 1973. Dle povídek L. N. Andrejeva napsal hry Ubohý vrah - 1972 a Rulata - 1976. Zvláště Ubohý vrah sklidil v zahraničí obrovský úspěch. Pro bytové divadlo Vlasty Chramostové inscenoval roku 1978 Play Macbeth. O jejím osudu vyprávěla spíše publicistická hra Marie zápasí s Anděly. Do souboru aktovek o postavičce disidentského intelektuála Ferdinanda Vaňka (V. Havel, P. Landovský, J. Dienstbier) se zařadil hrou Atest 1979.

V tomto období se také Pavel Kohout začíná soustavněji věnovat próze. 1969 zakázaná a ve Švýcarsku vydaná kniha Z deníku kontrarevolucionáře, formou vzpomínkového románu mapovalo Kohoutův život do roku 1968. Roku 1970 vzniká další dílo s vpravdě šeredně pseudobarokním názvem: Bílá kniha o cause Adam Juráček, profesor tělocviku a kreslení na Pedagogické škole v K. kontra Sir Isaas Newton, profesor fyziky na univerzitě v Cambridge, podle dobových materiálů rekonstruoval a nejzajímavějšími dokumenty doplnil Pavel Kohout. Formou zápisku , protokolů, oběžníků, prohlášení a stanovisek se nám odkrývá absurdní příběh člověka, který dokázal chodit po stropě. O osm let později je po dlouholeté práci dokončen román Katyně. Příběh školačky Kláry Zimové, která notně zkomplikuje život v jednom malém městečku svou jasnozřivostí najdeme ve frašce Nápady svaté Kláry z roku 1982. Druhý memoromán Kde je zakopaný pes líčí životní osudy v letech 1968-1979. Podle scénáře své manželky napsal román Hodina tance a lásky, zachycení jednoho dne lásky dcery velitele Terezínského tábora a mladého člena SS přerůstá až do absurdity kdy se velitelova dcera coby manželka bohatého amerického židovského podnikatele vrací do míst svého dětství a srovnává kvetoucí válečné ulice s vybydlenými domy 60. let. V roce 1990 vyšel další Kohoutův román Konec velkých prázdnin, zabývající se osudem emigrantů na západě. Polistopadovou společnost a snahu o odhalení bývalých spolupracovníku STB pohledem osobně zainteresované ženy zachytil v románu Sněžení - 1993, který se dosti blíží tzv. ženské četbě.
 
Do 1968 publikoval zejména v: Haló sobota, Středoškolák, Rudé právo, Zemědělské noviny, Pravda, Studentský předvoj, Haló noviny, Mladá fronta, My, Směna, Tvorba, Obrana lidu, Vlasta, Čs. voják, Večerní Praha, Květy, Ochotnické divadlo, Literární noviny, Literární listy, Plamen, Divadelní noviny, Divadlo, Student.

Mezi 1968-1979 v samizdatových sbornících: O čem bych psal, kdybych měl kam - 1974, Sborník k 70. narozeninám J. Wericha - 1975, Československý fejetón (4 svazky) - 1976-9, Almanach české literatury 1968-1978 - 1978, Fejetony zdarma, ne však bez prospěchu (výbor z let 1975-9) - 1980, Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981).
V edici Petlice vydal  Život v tichém domě - 1975, Kapka víry - 1975, Bílá kniha o kauze Adam Juráček... - 1975, Ubohý vrah - 1976, Ruleta - 1976, Katyně - 1979. Reedice dále vycházeli např. v: Popelnici, Edici Expedice, Krameriově expedici. 
V exilu: Svědectví (Paříž, 1982 - drama Marie zápasí s anděly), Listy (Řím, 1982 - Požár v suterénu; 1983 -Pech pod střechou; 1984 - Válka ve třetím poschodí; 1985 - Marast; 1986 - Atest; 1989 - Ecce Constantia).
Po 1989: Svobodné slovo, Lidové noviny, Scéna, Zápisník a Literární noviny.
 
Působil jako režisér, zejména svých her; již od 50. let spolupracoval při inscenacích s domácími i zahraničními scénami, později byl do zahraničí zván též k samostatné režijní práci (Josef Švejk, Hamburk - 1967; Taková láska, Hamburk - 1969...). Inscenoval také vlastní adaptace dramat českého a světového repertoáru: W. Shakespeare: Play Macbeth (bytové divadlo V. Chramostové - 1978), N. V. Gogol: Revizor (Vídeň - 1979)...
Sám či ve spolupráci napsal scénáře k filmům: Zítra se bude tančit všude - 1952, Cesta zpátky - 1958, Letiště nepřijímá - 1958, Smyk - 1960.
Některé scénáře vznikly podle jeho vlastních divadelních her: Zářijové noci - 1957, Taková láska - 1959, Dvanáct - 1964.

Sám režíroval filmy: Sedm zabitých - 1965 ( scénář J. Mašínová) a Svatba s podmínkou -1965 (vlastní scénář). Pro německou televizní stanici ZDF/ORF Ucho - 1983 (J. Procházka). Na motivy dramatu Marie zápasí s anděly byl v Itálii roku 1988 natočen film Andělé moci. Řada jeho prací byla též uvedena v inscenacích českých i zahraničních televizí, mj. záznam inscenace Play Macbeth - 1979, podle Nápadů svaté Kláry byl natočen film pro ZDF roku 1980. Po 1989 uvedla Česká televize adaptaci K. aktovky Aksál - 1991 (natočeno již 1969), Ecce Constantia - 1992. Zfilmován byl Konec velkých prázdnin, Válka ve třetím poschodí, August August, august, Taková láska, Cesta kolem světa za osmdesát dní.