Bedřich Smetana

Bedřich Smetana se narodil 2. března 1824 v Litomyšli v rodině  sládků, takže stejně jako Antonín Dvořák ani on nevyrůstal v přepychu.  Již v raném věku u něj bylo objeveno nevídané hudební nadání. Studoval  v Jihlavě, Havlíčkově Brodě a Plzni. V roce 1844 se stal soukromým  žákem Josefa Prokše, slepého učitele, který ho vyučoval kompizici  a virtuózní hře na klavír. O tři roky později toto studium ukončil.  V témže roce se setkal s Robertem a Clarou Schumannovými. Po  revolučních událostech, které se v Čechách uskutečnily v roce 1848, mu  bylo dovoleno založit Smetanův hudební ústav. O rok později uskutečnil  i svůj první sňatek - s Kateřinou Kolářovou.

Rok 1854 můžeme brát jako počátek jeho životních tragédií. To mu  zemřela jeho dcera Gabriela. V dalších třech letech mu umřely i jeho  děti Bedřiška a Kateřina a otec František Smetana. To, že mu tolik  ratolestí najednou skonalo, však ještě neznamená, že bylo u něj doma  málo hladových krků. Živit tak početnou rodinu, jakou Smetana bezesporu  měl, jistě nebylo jednoduché. Proto si musel přivydělávat (stejně jako  Dvořák) vyučováním méně nadaných jedinců - zvláště dívek. V roce 1856, v důsledku tíživé situace na domácí scéně, odjel  Smetana poprvé do Švédska (Goteburgu). Do této severské země se pak  ještě několikrát vrátil, zřejmě tamnější pobyt bral jako únik od svých  osobních i veřejných problémů. Ve Švédsku se živil koncertní  a pedagogickou prací. V roce 1859 zemřela jeho žena Kateřina Smetanová.  O rok později se oženil podruhé - s Barborou Ferdinandovou.

V roce 1869 vznikl pražský Hlahol, jehož se Smetana stal  sbormistrem. Další významné datum v jeho dramatickém životě je rok  1867, kdy byl dosazen do funkce kapelníka Prozatimního divadla. Smetana  se ve svém životě setkal s mnoha zajímavými lidmi, například s Ferenzem. Lisztem či Eliškou Krásnohorskou (tu požádal o libreto ke své opeře  Viola). V roce 1872 byl jmenován uměleckým ředitelem české opery. Rok  1874 se stal pro Bedřicha Smetanu životním zlomem. Události z jeho  života často rozlišujeme na před a po tomto roce. Ztratil totiž sluch.  Většina skladatelů by se asi vzdala a propadla agonickým depresím, ale  Bedřich Smetana, snad si vědom toho, že úkoly, které mu byly osudem  předurčeny, ještě nejsou splněny, odolal ranám života a komponoval dál.  V této absolutní hluchotě vytvořil svá největší díla. Trpěl stále se  zvětšujícími bolestmi, takže chvíle, kdy mohl komponovat byly stále  řidčí. Deprese jistě měl, což je místy patrné i na jeho díle. Smetana  nemohl čerpat hudbu z vnějších zdrojů, muselo mu postačit to, co měl  v sobě. Proto jeho skladby vyjadřují jeho bezprostřední pocity. Muselo  být deprimující, když nemohl slyšet ani potlesk, který jeho skladba  sklízela. Roku 1881 se mu dostalo velké pocty. Národní divadlo, které bylo  právě vybudováno, bylo otevřeno premiérou jeho opery Libuše. Svůj život  v bolestech dožil v ústavu pro choromyslné. 12. května 1884 Bedřich  Smetana zemřel a o tři dni později byl pohřben na Vyšehradě.

Bedřich Smetana již od počátku své kariéry podvědomě cítil, že  právě on může svým uměním napomoci obrodě českého národa. Patřil ke  generaci umělců Národního divadla, která považovala za vrchol tvorby  národní umění. Po zlomení Bachova absolutismu se českým umělcům  (i jemu) naskytla možnost pro realizaci snah znárodnět české umění.  Svými operami Braniboři v Čechách a zejména Prodanou nevěstou na  libreto Karla Sabiny dosáhl skutečného ideálu české národní hudby, jenž  pak rozšiřoval do dalších oblastí kompozičního umění. Jeho České tance  (pro klavír), Z domoviny (dua pro housle a klavír), Věno, Rolnická,  Píseň na moři, Odrodilec, Tři jezdci, Tři ženské sbory (sbory) či  Z mého života (kvartet) jsou díla, která orientovala vývoj české hudby  k národním hodnotám. V tomto směru Smetana schvaloval tendence evropské  novoromantické hudby. To dokázal ve svých symfonických básních  zkomponovaných ve Švédsku (Richard III., Valdštýnův tábor a Hakon  Jarl).

Smetanovy opery Dalibor, Dvě vdovy, Libuše, Hubička, Tajemství  nebo Čertova stěna dokazují, že autor byl schopen naprosto odlišit  hudbu každého tohoto díla tak, aby se hodila k danému námětu. Tyto  opery jsou skutečně stavebními kameny české národní kultury. Smetanova  vokální melodika se stala vzorem pro mnohé autory příští generace (například Antonín Dvořák). Vrcholem Smetanovy operní tvorby byla nejen  Prodaná nevěsta, která skladateli zajistila na světové výstavě ve Vídni  v roce 1892 světovou slávu, ale i Libuše, komponovaná na Špindlerův  překlad německého textu Josefa Wenziga. Na provedení díla čekal  neslyšíví Smetana celých sedm let. Význam této opery byl obrovský:  pověst o Libuši a jejích proroctvích se stala oporou českého národa po  dlouhá desetiletí. To, že tato opera žila i v dobách nacistické  okupace, dokazuje její nesmrtelnost.

Jedinečným vrcholem Smetanovy tvorby je cyklus symfonických básní Má vlast, který je svým rozsahem a vzájemnou vnitřní vazbou ve  světě ojedinělý. Autor tu spojil minulost s přítomností a budoucností,  oprášil slávu české historie a pověstí (Vyšehrad, Šárka, Tábor),  oslavil krásu české přírody a života lidí v ní (Vltava, Z českých luhů  a hájů), v Blaníku povýšil husitskou tradici nad tradici  svatováclavskou, protože ta více odpovídala představám tehdejší doby.  Bedřich Smetana je možná nejvýznamnější osobností české hudby vůbec.