Facebook, ICQ, Skype (Úvaha)

Facebook, ICQ, Skype (Úvaha)

Facebook, ICQ, Skype, MSN, Jabber,… Tohle všechno jsou současné fenomény, které naší generaci odnaučily verbálně komunikovat z očí do očí, konverzovat. Jsou to programy či sítě, které nám pomáhají v rychlé textové komunikaci, domluvě, ale naprosto popírají jazyk jako takový. Jsme jimi každodenně ovlivňováni, právě z těchto míst dostává 82% dnešních teenagerů svoje zprávy, informace. Proč se tak děje?

Rychlost. Spěch. Stres. Lenost. Věci, které jsou podle mě důvodem i následkem těchto konverzačních pomocníků. Nejsme nuceni odlepit se od obrazovky. Proč bychom to také dělali?

Na internetu najdeme vše, co potřebujeme, donášková služba dané předměty přiveze až před dům a místo toho, abychom s kamarády zašli do hospody na jedno a pobavili se o tom, jak skvěle se jezdí na novém snowboardu, který jsme si pořídili minulý týden, začneme si o tom psát na ICQ, na svoji Facebookovou zeď  oznámíme, že už prkno máme a několik lidí okomentuje váš stav slovy jako například „megahustokrutopřísný“ v lepším případě větami typu „ty vole tak rychle jo? Tak to čumim“. V tom horším případě ve slově „čumim“ napíší tvrdé Y.

V dnešní době je samozřejmě největším fenoménem Facebook. Obrovská sociální síť, spojující miliony lidí a produkující spousty počítačových závisláků, tzv. FriendsHunters. Proč lovci přátel? Facebooku se podařilo změnit význam slova přítel. Pro mě toto slovo znamená označení osoby, které mohu věřit, se kterou se vídám, komunikuji, navštěvuji koncerty apod.

Pro FriendsHunters slovo přítel znamená někoho, komu se mohou podívat na profil, kterému dají „líbí se mi“ a kterému mohou okomentovat status na zdi. Dokážete považovat za přítele někoho, koho jste viděli jednou v životě a nejspíš ještě k tomu třikrát, protože to bylo ve čtyři ráno na diskotéce?Já osobně tedy ne...

Vzhledem k tomu, že i já patřím k uživatelům těchto komunikačních prostředků a zadané téma úvahy znělo „Facebook, ICQ, Skype… opravdu jsme si blíž?“ je nejspíš na čase dostat se k původní myšlence, která mě provází při psaní této úvahy. Jednoznačně nejsme. Ano, možná nás to podporuje v rychlosti komunikace, schopnosti orientovat se v hlubokých vodách internetu a vyhledat víceméně jakoukoliv informaci během několika málo minut, valné většině z nás však právě tyto možnosti zatemňují mozek. Zeptejte se sama mladých lidí ve svém okolí. Kdy naposledy někdo z nich měl v ruce noviny? Knihu? Divadelní hru?