Netrap se, když jednu jízdu zmeškáš

Netrap se, když jednu jízdu zmeškáš
 „Vstávej,“ někdo semnou cloumá. Večery jsem trávil studováním na přijímací zkoušky. Můj přísný otec si usmyslel, že půjdu na univerzitu, i přes můj nesouhlas. Na druhou stranu, jsem byl v té době příliš nerozhodný, stejně jsem nevěděl jakým směrem se vydat. Poslední dny jsem se však nemohl ani na to učení soustředit, myšlenkami jsem byl úplně jinde. Přemýšlel jsem nad Evou. Eva je o dva roky mladší než já, chodí do sedmé třídy, jak já ji závidím, že ji ještě nikdo netlačí na univerzitu. Dnes se mám s Evou poprvé sejít mimo školu, mé první rande v životě, proto jsem byl rozrušený ještě více. Bál jsem se ho, nevěděl jsem, jak se k dívkám chovat. Otce a matky jsem se ptát nemohl a kamarádů také ne, smáli by se mi. Johnovi už to kluci udělali, když pozval Silvii na rande do kavárny St. Petera. Dlouho jsem přemýšlel, kam ji pozvat. Rozhodl jsem pro Eiffelovu věž, abych na ni udělal dojem naší velké Paříže.

Po snídani jsem si vzal svou školní brašnu a vyrazil do školy. Bydlíme na okraji Paříže v chudé čtvrti, otec však na mém vzdělání nešetří, tvrdí, že mu to v pozdějších letech vrátím. Na snídani jsem se zdržel dlouho, proto běžím několik bloků pešky. Celý den jsem se ve škole nedokázal vůbec soustředit, při chemii mi praskla nádoba s vodou. Při hodině matiky zazněla nedaleko školy střelba, profesor s válkou souhlasil, tak se nás marně snažil uklidnit tím, že válka brzy skončí vítězstvím Německa, nikdo mu však nevěřil. Kolem školy se prohnalo několik německých vojáků se svým důstojníkem, který byl vysoký a měl velkou čepici. Když se situace kolem školy uklidnila, začali jsme se opět učit jako by se vůbec nic nedělo, to se v poslední době stávalo docela často. Profesor Kellner mě vyvolal z přírodopisu, většinou mám samé jedničky, ale dnes jsem ze sebe nevydal ani hlásku, dal mi pětku a ještě mě nechal po škole.

Nemohl jsem mu odmítat, byl to přeci profesor. Stále jsem očima sledoval hodiny. Rande s Evou má být ve dvě hodiny a je půl druhé! Nevěděl jsem, jak stihnu nadzemku, která jede za několik minut. Profesor mě pustil příliš pozdě, utíkal jsem ze všech sil. Nějaký muž mi nadal, protože jsem do něj strčil ve spěchu. Schody k nadzemce jsem vyběhl a ani jsem je nepočítal jako normálně. Zalil mě pot, když jsem viděl ujíždějící soupravu. Zatracený vlak, proč nemohl jet pozdě jako každý den? Zrovna dnes musel jet včas? Sedl jsem si chvíli na lavičku, byl jsem úplně zdrcený. Pěšky to bylo daleko a na taxi jsem neměl peníze. Po chvíli jsem se vydal domů, šel jsem pešky, potřeboval jsem si provětrat hlavu, myšlenky se mi honily jedna za druhou. Bude tam stát Eva dlouho? Bude hodně naštvaná? Bylo mi jasné, že je konec, ještě dříve než něco mohlo začít. Druhý den ve škole jsem zahlédl, jak jde o přestávce s hlavou skloněnou, nedokázal jsem za ní jít a něco ji říct. Dny plynuly a já se pořád trápil a na ní bylo vidět, že jí to taky není jedno. Ve středu jsme šli přímo proti sobě. Prošli jsme kolem sem, ani jeden nic neřekl ani jeden vzájemný pohled nepadl.

Zastavil jsem se a otočil. Sebral jsem všechnu odvahu a oslovil ji. Ona se také otočila a zvedla hlavu. Její krásné hnědé oči hleděly do mých. Požádal jsem ji, abychom si chvíli sedli. Vysvětlil jsem ji, co se přihodilo v den prvního rande. Vše pochopila a nabídla mi, abychom se sešli ještě ten den po škole před budovou. Byl jsem štěstí bez sebe, ani jsem nedoufal, že mi odpustí. Od té chvíle jsem už nebyl tak nervózní, když jsem ji potkal. Bohužel náš vztah skončil s mým odchodem na univerzitu, ale do dnes na to první rande nadvakrát nezapomenu.