Baroko + Slovníček pojmů
Úvod
Termínem baroko označujeme období, které trvalo v různých částech Evropy různě dlouhou dobu. Do Čech
přišlo baroko, tak jako ostatní moderní směry, o něco později. Baroko následovalo za renesancí, která se snažila racionálně vysvětlit
lidské bytí a lidský rozum stavěla až na první místo. Oproti tomu lidé si v době barokní začali uvědomovat, že přeci jen ne vše se dá
vysvětlit cestou rozumu a tak se opětovně přikláněli k Bohu, jako svému stvořiteli a spasiteli. Touto myšlenkou se samozřejmě řídilo i
umění. Stavby se stavěly co nejdekorativnější, aby si malý věřící človíček uvědomil svou nicotnost a pomíjivost a obracel se tak s
úctou na Boha. Stavby se proto vytvářely tak, jako by měly sloužit navěky. Zároveň také co nejdekorativnější, aby byl věřící
nejvíce oslněn touto krásou a zůstal věrný svojí církvi. Tak tedy těmito hlavními znaky se vyznačovalo Baroko, sloh jehož památky z
kteréhokoliv odvětví nám zůstali zachovány dodnes a my se můžeme i po staletích obdivovat zručnosti dávných umělců.
Středověká společnost
Abychom pochopili důvody a příčiny, pro vznik barokního umění, musíme si přiblížit
historické souvislosti. V šestnáctém století proběhla v Evropě náboženská reforma, která způsobila odtržení některých zemí od
duchovní závislosti na katolické církvi a způsobila odklon od poslušnosti papeže.
Katolická církev se ovšem nevzdávala,
naopak se připravovala na znovusjednocení katolického křesťanstva pod papežovým vedením a s centrem v Římě. Velkou oporou papeže byla
znovuobnovená inkvizice ve Španělsku, Portugalsku, Itálii a Francii. Naproti tomu se do popředí sunuly také významné protestantské mocnosti
jako Anglie, Německo a Nizozemí. Spory se stále přiostřovali, až nakonec vyústily do otevřeného střetnutí ve třicetileté válce. Obě
strany ovšem válčili za znovunastolení církve jako hlavní opory pro věřícího člověka, protože dřívější renesanční chápání
světa zatlačovalo církev do pozadí před racionálním pochopením světa. V této době pracovali na svých myšlenkách velcí vědci jako
Koperník, Galilei, Kepler, filosofové Bacon, Descart, Komenský jejichž nové myšlenky a závěry mnohdy narážely na odpor tehdejších
náboženských dogmat. Za těchto podmínek klíčil nový sloh, v mnohém se lišícím od předešlého slohu renesančního.
V
Českých zemích spor mezi katolickou a protestantskou skupinou vyústil do válečného střetnutí na Bílé Hoře a tak ve své podstatě
odstartoval třicetiletou válku. Po této neblahé bitvě byl český národ násilně pokatoliščtěn a vydán napospas panovnickému
absolutismu. Byla zlomena politická a hospodářská moc měst, poddaní byli pro nedostatek pracovních sil naprosto oddáni svému pánovi a stali
se tak nevolníky. Naopak stoupala moc mocných feudálů, kteří se stali výkonným orgánem panovníka. Tato vyšší vrsva získala, většinou
při studijních cestách po Evropě (hlavně v Itálii), kavalírkou výchovu a stala se tak nositelkou barokního umění v Čechách.
Robor slohu
Slovo baroko nemá zcela přesný význam a jeho původ je sporný. Ve středověku jím byly označovány soudy
nepřirozené a směšné. Postupem času se tímto slovem začalo označovat umění, které vzniklo v Itálii kolem 16. století. Protože se tento
nový sloh zcela odlišoval od předchozí striktně uhlazené resesance, vžilo se pro něj označení baroko, něco jako produkt špatného vkusu.
Narozdíl od renesance se v něm projevuje citová vroucnost, která se odráží do oblasti tvarů. Barokní umělec dával svému dílu neobyčejně
smělé tvary jimiž diváka uváděl až do fantastických vidin. Barokní architektura využívala perspektivy nejen k vytváření složitých
vnitřních prostorů, ale i ke složení vnější části stavby. Barokní architektura se soustřeďovala jak na stavbu samotnou, tak i na její
okolí. Terény v okolí byly přebudovávány podle pořeby a charakteru stavby. U zámků tak vznikaly krásné zahrady, u staveb ve městech se
oproti tomu kladl důraz na upravování městských vnitřků. Barokní umění se snažilo sladit stavbu nebo význačné body a pohledové
dominanty s okolním panorámatem. K realizaci těchto snah přispělo i sochařství a malířství.
Charakteristika
stavitelství:
V předchozím renesančním slohu se monumentální stavby stavěly skoro minimálně nebo vůbec, a tak není divu,
že baroko tuto mezeru zcela vyplňuje. Od konce 17. století tak vznikaly chrámy podobné římským svou mohutností. Chrámy se z zpočátku
vyznačují hlavním rozlehlým prostorem a souměrnou soustavou postranních kaplí, které připomínají renesanční období. V půdorysu
převažují podélné tvary, ale začínají se projevovat i tvary kulaté (kruh a ovál). Obě tyto složky tvoří vzájemné kombinace.
V období vrcholného baroka do Čech přicházejí vlivy několika barokních směrů. Zejména baroka římského (převážně
borrominiovského), v pozdější době baroko hornoitalské a guariniovské. Z vnější části získávaly stavby na plastičnosti, zevnitř se
prostor vyvýjel k neobyčejné složitosti. Cílem shodným pro obě složky byla souhra všech složek a srůst v jeden celek. Půdoryssem pro
tyto stavby byly geometrické obrazce vzájemně se propojující. Geometrie se užívá nejen v půdorysech, ale v celé stavbě, kdy geometrické
linky jsou vzájemně provázány do vlnitých ploch a linií. Základní prameny jsou shodné jako u renesance (pilíře, pilastry, sloupy,
konzole, balkóny valené klenby, různé druhy kopulí), avšak jejich tvar se zásadně liší. Užívá se zvláště prvků dekorativních, které
umocní dojem diváka ze stavby. I další prvky jsou přispůsobovány, polokruhový oblouk se změnil v oblouk stlačený, okna nabývají
lichoběžníkového tvaru, klenba je skoro pokaždé zdobena freskami, aby zvyšovaly dojem z chrámového prostoru. K tomuto účelu jsou zde také
budovány průhledy a přívod světla z kupolí. Dekorativní prvky jsou z ušlechtilých materiálů (mramory, občas i umělé, dále je
aplikováno zlato, štuka a polychromie). Všechny tyto prvky, které zdokonalují krásu chrámů mají posloužit ke zvýšení uměleckého
zážitku, a vyvolat v jedinci pocit, že vstoupil do předsíně nebes.
Vnějšek staveb se zpočátku přizpůsoboval vnitřku, ale
postupem času se stal zcela nezávislým na vnitřním charakteru stavby. Fasáda barokní stavby je bohatá na tvarově rozmanité sloupy, pilastry,
úsekové a zalamované římsy, mohutné voluty, štíty a výklenky se sochami. Velké plochy fasád bývají někdy zdobeny štukami nebo
štukovými figurami po španělském způsobu. Barokní stavitelství vycházelo z uplně jiných základů než renesanční. Stavitelství
světské vycházelo ze stejných základů jako stavitelsví církevní, dávala se ovšem přednost půdorysu praktičtějšímu. Půdorys tak
vycházel ze čtvercového renesančního dvora. Čtvrté křídlo bývá-li někdy opomíjeno, nazývá se prostor ohraničený jen třemi křídly
čestný dvůr, do kterého se vchází často bohatě zdobenou branou. Ve vestibulu, který je rovněž bohatě zdobený se obvykle nachází
schodiště, které vede do reprezentačního sálu prvního patra. Hlavní sál je vyvrcholením celého komplexu. Ostatní místnosti (sklepy,
zásobárny, pokoje služebnictva) jsou vetšinou stranou hlavní budovy, většinou v postranních křídlech, které obklopují čestný dvůr.
Zadní průčelí zámku směřuje do architektonicky dokonale řešené zahrady. Zahrada je řešena tak, aby návštěvník měl pohled na zámek z
jakéhokoliv úhlu. Takovéto řešení umožňovalo pořádat část společenských akcí přímo v zahradě (divadla, společenské hry, koncerty
apod.).
Městská architektura
V sedmnáctém století se městům vedlo špatně. Jednak kvůli podpoře
povstání proti Ferdinandovi I. a později kvůli účasti na stavovském povstání, kdy za oba incidenty byla města náležitě potrestána.
Další ekonomické problémy, jako příliv zlata ze západu, státní bankrot, to vše se podepsalo na vývoji obchodu a řemesel. Naopak odvětví
jako válečný průmysl velmi prosperoval. V tomto oboru vynikaly dílny na pozemcích Albrechta z Valdštejna. A tak díky penězům vytěžených z
válečného kapitálu umožnily Valdšejnovi vybudovat např. palác na Malé Straně, jezuiskou kolej v Klementinu, nebo kolej u sv. Ignáce na
Malé Straně. I měšťanský dům se modernizuje dle nově vznikajícího slohu nejen vnitřně, ale i navenek. Upravují se průčelí, okna,
štíty a atiky. Díky pozemkové reformě se mění i tvář městských domů. Dům se pomocí velkého množství okenních os blíží skoro až k
paláci. Takovýchto domů když bylo více, tak tvořili uliční frontu, ve které se jejich vzhled příliš nelišil od vedlejších sousedů,
pouze sochařská výzdoba jim dodávala plastičnosti, kterou měl každý dům jinou. Součástí měst se stávali sochy, hlavně v podobě
mariánských nebo morových sloupů, a stávali se také součástí kašen a chrličů vody. Hlavním místem, kde se tvořily umělecké památky
byla Praha, zde také došlo k největšímu rozmachu barokní tvořivosti. Oproti tomu ve městech jako Olomouc, Brno, a Kroměříž došlo k
utváření slohu zcela charakteristickému pro tato okresní města. V samém závěru barokní epochy nedocházelo již k tak bouřlivým rozmachům
umění a tak stavby jako Terezín nebo Josefov mají již jen ráz kasárenské uniformity.
Lidové stavby
Po
třicetileté válce se vesnice začaly opět vzpamatovávat z útrap třicetileté války. Pomalu se do nich začali stěhovat noví obyvatelé,
zvláště pak do domů jejichž obyvatelé ve válce zahynuli. Vesničtí stavitelé byli ovlivněni chrámovou a v menších vesnicích pak
kostelní architekturou. I přes vysoké daňové zatížení a fyzickou námahu, kterou museli obyvatelé venkova podstupovat při pracích na
panských polích se obě kultury (jak šlechtická tak venkovská) začali prolínat a mnoho prvků z panských sídel přešlo do lidové
architektury (větina služebnictva pocházela právě z okolních vesnic). Přejímaní těchto ozdobných prvků bylo procesem dlouhodobějším a
prakticky se promítlo až do doby osmnáctého století. Řemeslnické dílny a dílničky začaly produkovat množství svých výrobků, kamenické
a řezbářské dílny vytvářeli spousty kruifixů a božích muk určených nejen k okrášlení domácností, ale i drobné kaple. Zedničtí
mistři dovedli rovněž svoje dílo k dokonalosti a tradice přetrvávala až za polovinu devatenáctého století.
Barokní
zámky
První barokní zámky se v mnohém podobali svým renesančním předchůdcům. Ve druhé čtvrtině 17. století se po
třicetileté válce začal prosazovat na scénu již zmiňovaný generalissimus Albrecht z Valdštejna. Albrecht byl za svoje zásluhy pro císae
povýšen a tak si hodlal postavit takové sídlo, které by odpovídalo jeho stavu,proto si povolal zkušeného architekta Andrea Spezza. Vznikl
tak objekt o dvou dvorech v centru města Jičína, ke kterým byl později přidán další, s dvojnásobňě větším dvorem. Půdorys v mnohém
připomínal renesanční čtvercový . Barokní jsou již arkády, které se otevírají jen v přízemí, také schodiště zabírá celé
příčné křídlo. Zároveň jsou oddělené hospodářské objekty od obytných.
Vedle Valdštejnových staveb vynikají další
přestavby hradů na pohodlnější sídla. Např. úprava hradu Vimperk Jáchymem Novohradským z Kolovrat v letech 1622-1624, nebo přestavba hradu
v Toužimi. Se stavbami se pojí jména tří stavitelů Carlo Lurago, Francesco Carrati a Giovanni Domenico Orsi. Lurago přestavoval zámek v
Náchodě, na kterém je patrná hlavně vnitřní přestavba s množstvím štukové výzdoby a kamanických prací. Lurago se pravděpodobně
podílel na přestavbě zámku v Klášterci nad Ohří, kde se zaměřil také na okolí zámku, tedy na zahradu. Se jménem Francesca Carratiho
si můžeme spojovat stavby na černínských zámcích ve Stružné, Kosomlatech pod Milešovkou a v Nejdku, které ovšem zanikly po pozdějších
přestavbách. Navrhl také plány na zámek v Roudnici, který již nestihl plně realizovat. Posledním ze trojice jmenovaných Giovannimu Domeniku
se záměry na stavbu
zámků podařilo realizovat až ke konci svého života a práce po jeho smrti převzal snad jeho synovec
Giovanny Baptistin Moderna. Podle jeho návrhu se začalo s pracemi na letním sídle v Tróji u Prahy, ale pozdější úpravy pochází již od
dalších stavitelů. Zámek v Zákupech se od původních Orsiniho plánů odchýlil jen v několika detailech. Další stavitel Jean Baptiste Mathey
přinesl do Čech nový zámecký typ. Jeho převratný styl se odrazil do jeho prvního díla, do úpravy zámku v Duchově. První převratnou
novinkou bylo umístění hlavního sálu, který spojený patrem a mezipatrem, vystupoval z hlavní masy křídla a zdůrazňoval reprezentační
část stavby. Dílem kterým potvrdil svoje mistrovské umění je letní zámeček Šternberků v Tróji. Zde navrhl hlavní část budovy, která
do vedlejších zasahuje polopatrem a kolmá, nevelká křídla navíc doplnil štíhlými věžicemi. Celkovou malebnost zámečku ještě doplnil
schodištěm s oválným půdorysem a se sochařskou výzdobou.
Významným stavitelem v Čechách na kterého nesmíme zapomenout
byl Jan Blažej Santini-Aichl, který díky svým originálním návrhům patří mezi významné evropské stavitele. Zámek Karlova Koruna je
stavba, kterou můžeme bez váhání zařadit mezi jeho významnější. Originální půdorys spočívající na kruhovém půdorysu centrální
stavby, je obklopen třemi hranolovými stavbami a pochází zcela jistě ze Santiniho nákresů. Ikdyž stavbu vedl F. M. Kaňka, který se také
podílel na vnitřních štukatérských pracích, Santiniho umění zde zcela jistě nalezneme. Dynamičnost celého komplexu tvoří nakoso
postavená křídla, válcovitý střední útvar pro pozorovatele viditelný již zdaleka, který ostatní výrazně převyšuje. Vnější fasády
mají ploché anebo prosté členění, nejvýraznějším prvkem je rustika. Další stavba zámku v Lázních Bělohrad je také připisována
Santinimu a se zámkem Karlova Koruna se může svou malebností klidně srovnávat. V této stavbě se již plně projevuje mnohočetnost tvarů a
proměnlivost křivek.
Neméně známou osobností českého stavitelství je Kilián Ignác Dientzenhofer, který se ale při stavbách
zámků moc neuplatnil. Jeho údajná první stavba byl letohrádek Amerika v Praze. Vzhledem k architektonickým prvkům zde použitým s
porovnáním ostatních pozdějších staveb dospějeme k závěru, že letohrádek Amerika snad ani není Dientzenhoferovo dílo. Již zaručeně
jeho dílem je vila na Smíchově, kterou nechal postavit pro svoji rodinu. Později se jí začalo říkat Portheimka, bohužel se nezachovala vcelku
, ale přesto lze na jejích rekonstruovaných částech vidět Dientzenhoferovo kredo. Jeho stavby spíše vyhovovali církevním hodnostářům,
které zaujala silná plastičnost a vypjatost stavby. Nesmíme zapomenout na jeho kostely: sv. Jan Nepomuský na Skalce, kostel sv. Bartoloměje v
Praze, kostel sv. Kateřiny na Novém Městě pražském. Všechny tyto stavby s centrální dispozicí ve složitých křivkách se zařadily mezi
významné evropské památky.
Barokní sochařství
Barokní sochaství bylo především výzdobné a to v
daleko větším měřítku než například v renesanci. Souviselo to především s tím jak si umělci doslova libovali v rozbujelosti tvarů,
které někdy až překračují hranice realného smýšlení. Divák pozorující tuto hru hmoty je udiven zprohýbanými stěnami, deformovanými
konzolemi, balkóny a arkádami. Motivy plastické dekorace byly převzaty z renesance, avšak posléze utvořeny pro potřeby baroka. Základním
stavebním kamenem byl ušlechtilý mramor, pálená hlína nebo štuka. Ze soch lidského těla postaveného do různorodých poloh k nám promlouvá
především jejich duše zbavená fyzického utrpení a vyjádřená psychickou vyrovnaností. Častými náměty jsou drastické náměty z
náboženského života nebo náměty z mytologie. Lidská těla jsou zobrazována jednak v plných tvarech lidské živorodosti a na druhé straně
je tvarována lidská sešlost. Ve srovnání s renesancí uplatňovalo baroko svou širokou všestrannost, zalidňovalo interiéry, schodiště,
nádvoří, fasády, portály, atiky, volná prostranství a křižovatky cest. Oblíbenou plastikou byly pak Mariánské sloupy. Dominantní postavou
na něm byla Panna Marie, zřídkakdy jiný světec. Naše vlast se tak může prokázat nejrozsáhlejší sbírkou sochařského umění ve
střední Evropě a to jak kvalitativně tak kvantitativně.
Slovníček pojmů:
Arkáda
Označuje jakýkoliv oblouk (lat. arcus = oblouk) spočívající na svislých podporách (sloupu, pilíři).
Používaly se jak otevřené tak slepé oblouky, sloužící pouze jako členící motiv. V zámecké architektuře arkády vytvářely řadu vedle
sebe a nad sebou umístěných oblouků tzv. arkádové soustavy, charakteristické pro 2. pol. 16. stol.
Atika
Slovo pochází z řečtiny a označuje většinou nižší zídku, která probíhá nad hlavní římsou a
částečně překrývá střechu. Pro českou renesanci je typická plná atika, která přechází do štítů. Charakteristickým prvkem 18. stol.
je prolamovaná nízká atika.
Balustráda
Označuje zábradlí složené z kuželek (baluster) kuželky
v ranějším baroku měly kruhový průřez a byly podsadité. V pozdějším baroku se přechzí na čtvercový průřez.
Bosáž
Francouzsky bossage = zdivo, které bylo tvarované a stavěné z kvádrů (kvádrová bosáž) nebo z pásů
(pásová bosáž). Bosáž budila větší dojem stavby, bývala kamenná i štuková u nás se v hojné míře začala uplatňovat v 17. stol. V
době historizujících slohů byla také oblíbena, napodobována jen ze štuků.
Bosketa
Je uměle
vysazený háj s pravidelnou dispozicí. Stala se nezbytnou součástí zahrad včetně francouzského stylu. Dřeviny byly stříhány do podoby
rovných stěn a polokruhových či přímých vstupů a vytvářely tak přírodní komnaty nebo bludiště.
Gloriet
Francouzské slovo gloriette označuje zděnou a neuzavřenou zahradní stavbu. Většinou sloužila jako
vyhlídka a proto byla umísťována na vyvýšeném místě. V zámeckých zahradách se objevuje kolem 17. stol.
Konsola
Je nosný architektonický článek převzatý z antického stavitelství, jak také označuje latinský původ
slova. Konsola vystupuje ze zdi a podpírá balkón, pavlač, římsu, sochu nabo i klenbu. Pokud nese nadokení nebo nadedveřní římsu nazývá se
též ankona. Podle antického vzoru byla rovněž stočena do volut.
Portál
Označuje architektonicky
upravený vchod, případně vjezd. Hlavní vchod měl nejvyšší význam, proto býval dekartivně ztvárněn a popřípadě doplněn nápisovými
páskami nebo erbem majitele.
Pilastr
Je konstrukční prvek, který někdy napodobuje konstrukční
článek. Působí dojmem do stěny zapuštěného pilíře, který z hmoty mělce vystupuje. Vyznačen je vždy hlavicí a občas i patkou. Jeho
původ je odvozen z antického stavitelství, odkud pochází i název.
Rustika
Slovo je latinského
původu (rusticus = venkovský, selský, hrubý). Označuje druh bosáže, při kterém nebzla opracována přední část kamenů. Dnes se jím
většinou označuje jednoduché, štkové napodobení neprofilového kvádrování (kvádrová rustika) nebo vodorovných pásů (pásová rustika).
Tento stavební prvek našel uplatnění hlavně v pozdním baroku, klasicismu a v historisujících slozích.
Použitá
literatura:
Jakub Pavel: Dějiny umění v Československu, Práce, 1971
Pavel Vlček: Encyklopedie českých zámků, Libri,
1994
Kolektiv autorů: Multimediální encyklopedie LEDA
Kolektiv autorů: Multimediální encyklopedie EVROPANÉ
Kolektiv autorů:
Barokní umění v Čechách a na Moravě
Jean-Paul Brighelli, Thierry Dutour, Vincent Jullien, Patrick
Jussux, Pierre Marri:
Ilustrované dějiny světa, Gemini, 1995
Zones.sk – Zóny pre každého študenta