Doba barokní

Doba barokní (1600 – 1750)
Pobělohorské období nepatří v našich dějinách právě k populárním epochám, vznáší se nad ním stín „temna“. Ačkoliv Alois Jirásek věnoval svůj stejnojmenný román dění v první polovině 18. století, toto „temno“ se rozprostírá nad celou dobou baroka v naší historii, ale neprávem. I celá éra mezi lety 1620–1740 náleží neoddělitelně k osudům našich zemí a národů, i když se vývoj ubíral jiným směrem, než si představovali vůdci stavovského odboje z let 1618–1620. Poněkud zjednodušeně je možno říci, že baroko jako kulturní styl proniklo do českých zemí po porážce stavovských vojsk na Bílé hoře v přímé souvislosti s expanzí katolické církve. Baroko není jen uměleckým slohem, a to posledním evropským komplexním slohem zahrnujícím svorně všechny oblasti umění, ale je i způsobem života.
 
Dnes se obecně soudí, že termín baroko pochází z portugalského slova barocco, jímž klenotníci v 16. století označovali nepravidelně utvářenou perlu. Kolébkou nového stylu byl Pyrenejský (Iberský) poloostrov a poloostrov Apeninský. O místě zrodu barokního stylu nebylo nikdy větších pochybností. Spory se vedly jen o přesné uměleckohistorické zařazení některých výtvarných projevů sklonku 16. a počátku 17. věku. Není vždy zcela jasné, zda se jedná už o díla barokní, nebo zda přísluší k tzv. manýrismu, který bývá chápán buď jako předstupeň baroka, nebo jako závěr renesance.
 
Pojmenování baroka není náhodné. Nepravidelná perla navozuje představu nepravidelných forem, které jsou charakteristické pro barokní umění, stejně jako vnitřní napětí, neklid a smysl pro dramatičnost. Za nepravidelností, rozevlátostí a okázalou rozdychtěností se ovšem skrývá pevný řád. Jen na pevných a precizních základech stavěli barokní tvůrci vzdušné a zdánlivě lehké konstrukce. Francouzský historik Victor–Lucien Tapié napsal: „Barok je věčným příkladem toho, co neumějí vyjádřit ani pravidla, ani předpisy, je nositelem věčné konstanty lidské duše a jejím převedením do tvarů.“
 
Baroko je dobou protikladů. Základní kontrast – nicotnost pozemského života ve srovnání s životem věčným, rozpor mezi prostou, nedokonalou lidskou existencí a nepostižitelným nadzemským božím světem – pojímá obdobně jako myslitelé vrcholného středověku. Pozemský život je „sen“, skutečný je život na věčnosti. Toto platonsko–augustiniánské východisko nebránilo tomu, aby se člověk zaměřil i na vlastní, časově omezený pobyt na této zemi a svým příkladným chováním si pojistil život věčný. Podle katolické víry není nic předurčeno, jen boží milost je všeobjímající. Světská sféra je pomíjivá, ale není v zásadě zavrženíhodná, zejména pokud slouží k chvályhodným účelům. Člověk musí směřovat k Bohu, ale lidské bytosti jsou omylné a chybující a nemohou dosáhnout svého ideálu. Proto jim mají kněží prohřešky odpouštět (forma zpovědi a pokání), ale zároveň je musí zavazovat k lepšímu a ušlechtilejšímu počínání.
 
Kontrast je i základní osou výstavby uměleckých výtvorů. Baroko hýří metaforami, které bývají pravou podstatou sdělení. Obrazné přetlumočení prosté skutečnosti není ozdobou, ale, jak odpovídá barokní mentalitě, skutečností samou. I toto pojetí prozrazuje inspiraci ve středověké estetice.
Barokní svět je zdánlivě těžko srozumitelný dnešnímu člověku, odchovanému průmyslovou civilizací. Nástup baroka byl však převratem i pro většinu nekatolických obyvatel českých zemí v prvních desetiletích 17. století. V porovnání s evangelickým přístupem ke světu a životu bylo baroko kvalitativně odlišným jevem. Baroko se zrodilo na evropském jihu jako reakce na uměřenost humanismu a renesance, jako výraz nejistoty doby i jako vyjádření snah obrozeného a exaltovaného (vypjatého) katolicismu. Do českých zemí přicházelo ze stejných oblastí jako politikové a kněží, kteří měli ve středoevropském prostoru povzbudit katolickou církev. Jihoevropský katolicismus narazil na hráz rigidního (přísného) protestantismu. Tuto hráz násilím prolomil, nekatolíkům bylo jiné náboženství vnuceno, ale barokní duch se posléze ujal a oslovil všechny vrstvy společnosti.
 
V barokním slohu rozlišujeme tři základní fáze: rané baroko, které u nás (i ve střední Evropě) končí někdy kolem r. 1680. Pak následuje baroko vrcholné (zhruba mezi lety 1680–1740 s přesahy do doby pozdější) a pozdní etapa přechází do vyumělkovaného rokokového slohu, ulpívajícího na drobnostech a zdobných detailech. Dalším, v českém předbělohorském prostoru původně cizorodým prvkem, byl absolutismus. Termínem absolutismus se označuje takový princip správy státu, kde výsadní moc náleží panovníkovi a jím jmenované vládě. Ostatní složky společnosti, včetně nejvyšších, mají jen druhořadou úlohu. Pravomoci zemských sněmů a jiných stavovských orgánů jsou výrazně zmenšovány, jejich rozhodování se vztahuje jen na méně podstatné záležitosti.
 
O aplikace tohoto principu na země Koruny české se pokoušel neúspěšně už Ferdinand I. Vítězný pobělohorský absolutismus byl novým, nezvyklým režimem a znamenal velký přelom v historickém vývoji. Po nezdařeném odboji mohl konečně habsburský panovník (Ferdinand II.) prosazovat své svrchované nároky na vládu nad všemi poddanými (tzn. z hlediska vládce i nad privilegovanými vrstvami společnosti). Pro představitele šlechty a měšťanstva to byla smutná skutečnost, o to truchlivější, že ke změně poměrů došlo během nedlouhého časového úseku.
 
Absolutistický model nebyl však v habsburské monarchii prosazen ihned po roce 1620 v plné míře. Přitom úsilí o zavedení absolutismu se téměř shodně uplatňovalo ve všech zemích soustátí: v rakouských zemích, v Uhrách (tam jen s velkými obtížemi) i v zemích Koruny české. Zde mohla být záminkou i odplata za účast na povstání proti zákonnému vladaři. Záminka to byla vhodná, mnohdy i zdůrazňovaná, ale základem snah habsburských panovníků bylo jednoznačně dosažení absolutní vlády nad všemi regiony a národy. Tohoto cíle se jim však v plné míře podařilo dosáhnout až později.
 
Barokní absolutismus nebyl ještě zcela důsledný. Jednotlivé země si zachovaly množství tradičních starých práv, panovník a vláda se snaží řídit monarchii centralisticky (termín absolutismus je vždy spojován s centralismem), ale v praxi se vše úplně nedaří a o nějaké unifikaci zemí spadajících pod žezlo rakouských Habsburků nelze ani hovořit. Francie Ludvíka XIV. zůstává pro středoevropské Habsburky nedostižným vzorem, ostatně král „Slunce“ vládl v zásadě jen jednomu národu a ne souboru různorodých, stupněm rozvinutosti se značně lišících zemí.
 
Po počátečních letech zkoušení nabývá absolutistický centralismus na síle někdy po roce 1680, v době, kdy habsburská monarchie začíná prožívat éru velmocenské slávy.
 
České země po Bílé hoře doznaly dvojí zásadní změnu: postupně byl z vysokého politického dění vytlačen stavovský živel, základní váha moci spočinula na panovníkovi a spolu s rekatolizací začal pronikat nový barokní styl. Na baroko jsme si zvykli, jeho zjevné důkazy vidíme stále kolem sebe, ale na to, že naše země byly pevnou součástí habsburské monarchie, se většinou přivykat bráníme. Ale je to fakt, který nelze vzít zpět. Habsburkové byli „cizí“ dynastií, ale její první příslušník byl na český trůn uveden po řádné a právoplatné volbě a země Koruny české byly nedílnou složkou většího státního celku v dlouhém rozmezí let 1526–1918. Z této skutečnosti je třeba vycházet i při hodnocení našich dějin a snažit se je zařadit do širšího středoevropského kontextu.
 
Barokní umění netvoří jednotný proud. Katolických zemích, jako Itálie, Španělsko, Portugalsko, jižní Nizozemí, střední Evropa a španělské kolonie v zámoří, se rozvíjí radikální, dramatická forma baroka útočící na city. Pro nekatolické země a pro Francii je typický klasicizující proud v monumentální, ale jasné a přehledné architektuře a v harmonických, vyvážených dílech malířských a sochařských.