Barokní klasicismus

Pompéznost baroka a frivolnost rokoka byla v některých zemích kritizována již od samého počátku 18. Století a znovu se začínal požadovat klasická uměřenost. V Anglii, která baroko v jeho dramatické podobě nikdy nepřijala již kolem roku 1715 vzniká směr zvaný  palladianismus, inspirující se italským renesančním architektem Palladiem i řeckým uměním. Zejména v interiérech Roberta Adama dosáhl pozoruhodné vyváženosti a elegance. Ve Francii se klasicismus vrací ve 30. Letech 18. Století za vlády Ludvíka XV., pokračuje za Ludvíka XVI. A trvá až do prvních desetiletí 19. Století. Zájem o antickou kulturu byl v polovině století podnícen i archeologickými vykopávkami v Herkulaenu a Pompejích a výpravami vzdělanců do Athén. Teoretik J. J. Winckelmann napsal v roce 1755 knihu Úvahy o napodobování řeckých uměleckých děl v malířství a sochařství a v roce 1764 Dějiny antického umění, z nichž těžily celé generace umělců.

Od 30. Let i římští architekti opouštěli prolamování zdí a vraceli se k baroknímu klasicismu Carla Maderny. V druhé polovině 18. Století klasicismus převládl v celé Evropě. Nejvýrazněji se však uplatnil ve Francii, protože odpovídal francouzskému smyslu pro přehlednost a eleganci. Na počátku 60. Let postavil Jacques – Ange Gabriel ve versaillském parku Malý Trianon na jednoduchém čtvercovém půdorysu s korintskými sloupy v průčelí.
V Paříži, ale i Metách, Štrasburku, Bordeaux, Amiensu i jinde se staví v tomto stylu řada staveb, z nichž vyniká Panteon podle návrhu Jacquese Soufflota z let 1755 – 1756, původně chrám sv. Jenovéfy proměněný za revoluce v mauzoleum francouzských národních hrdinů. Antické průčelí je doplněno mohutnou kupolí.

V interiérech se nábytek na štíhlých nohách sotva dotýkal země a jeho dekor se oprošťoval do jednoduché, ale stálé drahocenné elegance. Ženy se začaly oblékat do splývavých tenkých šatů připomínajících antické řízy. V Čechách je dílem francouzského architekta Julese – Roberta de Cotte ml. A Itala Giovani Nicola Sevarvandoniho zámek Dobříž. V polovině 18. Století Nicolo Pacassi významně přestavěl malé tereziánské křídlo Pražského hradu, koncem století Ignác Jan Nepomuk Palliardi postavil Strahovskou knihovnu a Antonín Haffenecker Nosticovo, později Stavovské divadlo.

V malířství a sochařství došlo rovněž k návratu antických vzorů, k celkovému uklidnění, citlivost je nahrazena osvícenskými alegoriemi. Nejvýznamějším sochařem konce 18. A začátkem 19. Století je Ital Antonio Canova, největším malířem tohoto umění  Jacquese – Louis David. U nás přechod k barokně klasicistickému sochařství uskutečnil před polovinou století zakladatel sochařské dílny činné v několika generacích Ignáct František Platzer. Jeho výzdoba zahrady dobříšského zámku, malostranského kostela sv. Mikuláše, paláce Sylva Taroucců v ulici Na Příkopě v Praze či sochy Gigantů na bráně pražského hradu v sobě spojující tendence vrcholně barokní i barokně klasicistické, jak je představuje slavný vídeňský sochař Georg Rafael Donner.
Závěrem velkého období české barokní malby a současně výrazem nového osvícenského zamyšlení je rozměrná freska na stropě Filozofického sálu knihovny strahovského kláštera od Franze Antona Maulbertsche z let 1793 – 1794 znázorňující alegorii věd. Po dřívější barevné nádheře Maulbertschových děl tu již není stopy, barevnosti kompozice jsou klasicistně vyměřené.