Muzeum knihy

Vývoj písma byl velice dlouhý. Probíhal od nejsložitějších  systémů znaků k nejjednoduším. Samotnému písmu předcházely různá  primitivní znamení, z nichž později vzniklo obrázkové písmo.  Schematizací těchto obrázků se vyvinulo dnešní hláskové písmo. Vlastní  písmo vzniklo v Egyptě, Mezopotámii a Číně. Některé jeho formy užívané  v minulosti jsou písmo obrázkové, hieroglyfické, hieratické, démonické  a mnoho dalších. Psací látkou byl především papyrus. Rytí do hliněných  desek dalo vznik klínovému písmu. Vedle hliněných desek a papyru se ve  starověku jako psací látka uplatnil ještě pergamenu. Abecedu vynalezli  Féničané, písmo pak zdokonalovali další vyspělé národy (Řekové,  Římané).

Ve středověku se křesťanství stalo nositelem kultury a veškeré  vzdělanosti. Teprve ve 13. století vzniká kniha světská. Zásadní změnou  ve vývoji knihy byl vznik kodexu, který nahradil svitek. Lidé kteří se  hlavně na vzniku knihy podíleli, byli: autor knihy, donátor (ten, který  si knihu objednal), písař, rubrikátor (označoval červenou barvou  počátky vět a kapitol) a iluminátor (ten knihu zdobil). V oblasti  západní vzdělanosti se od 11. a 12. století uplatnila románská výzdoba  knihy, která osoby znázorňovala dvojrozměrně a pozadí bylo neutrální s barevným nebo zlatým ornamentem. Ve 12. století vznikl ve Francii  gotický sloh, který rovněž zasáhl do knižního umění. Člověk je zde  realističtěji zobrazen a celostránková ilustrace je zmenšena do  miniatur, iniciál, okrajových výzdob apod.

Rok 1450 je důležitým mezníkem ve vývoji lidstva, neboť Jan  Gutenberg v tomto roce objevil knihtisk, jenž mnohonásobně zrychlil a  zjednodušil výrobu knih. I knihtisk však měl své primitivní předchůdce. Byl to např. deskotisk - otiskování obrázků s texty vyřezávaných do  desek na papír. Knihtisk se brzy rozšířil po celé Evropě. Protože  výzdoba knih umělci byla velmi zdlouhavá, byla zavedena grafická  technika dřevořezu. Vznikla samostatná profese - knihař, sazeč,  dřevořezač. V této době také byly založeny některé významné knihovny.  Kronika trojánská, vytisknutá roku 1468 v Plzni, je ukázkou velké  kvality knihtisku. Další prvotisky vznikaly v tiskárnách v Praze, Kutné  Hoře, Olomouci a Brně. Velmi významnou památkou je též Jenský kodex,  který dokumentuje období husitského revolučního hnutí.

Evropský knihtisk zaznamenal velký rozkvět v 16. století. V té  době byly v činnosti slavné tiskařské oficíny, které produkovaly  množství umělecky i obsahově cenných knih. Vysoké úrovně dosáhl i český  knihtisk, neboť v Čechách v té době kvetl obchod i umění.  Knihtiskařství bylo svobodným uměním. Nejvýznamnějším českým tiskařem  16. století byl Jiří Melantrich z Aventina, který vytiskl známou Bibli  Melantrišku. Vedle knih zábavných tiskl i noviny, kalendáře, snáře  a platenáře. Pokračovatelem Melantricha byl Daniel Adam z Veleslavína,  který byl lidmi nazýván českým arcitiskařem. Dalšími vydavateli byli  například Pavel Severýn, Mikuláš Konáč z Hodíštkova, Pavel Olivetský,  Mikuláš Klaudián a Jiří Štyrsa. Vrcholné české tiskařské dílo je  šestidílná Bible kralická z let 1579 - 1593. V 17. století do vývoje knihtisku zasáhla velice pronikavě  Třicetiletá válka. Hospodářský a politický deficit evropských zemí  způsobil i zaostávání kultury. Jen Nizozemí a Francie nebyly zasaženy  válkou. Nizozemí mělo v tomto století nesporně nejvyvinutější knižní  produkci z celé Evropy. V Leydenu založil oficínu Ludwig Elsevier. Ten  také vydal soubor 35 malých knih zvaných elzevírky (obsahují monografie  o mnohých státech). Z knižní výroby byl vytlačován dřevořez  a uplatňovala se mědirytina. Barokní sloh byl v 18. století vystřídán  slohem rokokovým. Oblíbené v té době byly malé formáty knih. V Německu  došlo vlivem třicetileté války k velkému úpadku knihtisku. V Čechách se  po Stavovském povstání knihtisk uplatňoval pouze v katolických  institucích. Největší oficínou byla v té době klementinská tiskárna.

V 18. století probíhalo obrodné hnutí usilující o reformu knihy.  Mezi slavné reformátory patří anglický tiskař John Baskerville, který  zásadně zdokonalil evropskou typografii. Nejvýznamnějšími představiteli  francouzského knihtisku v 18. a 19. století byla rodina Didotů. Jako  největší tiskař 18. století je označován italský typograf Giambattista  Bodoni, který je vrcholným představitelem klasicismu v knižním umění. Z německých tiskařů jmenujme Johanna Gottloba Immanuela Breitkopfa,  který se zasadil o zlepšení knižního písma. Nejznámnějším tiskařem  rakouských zemí je Thomas von Trattner, který ovládal skoro celý knižní  obchod habsburské monarchie. Z českých tiskařů 18. století vynikl Karel  Frant. Rosenmuller a Václav Matěj Kramerius, který se zasloužil o  vysokou úroveň vydávaných novin. V 19. století Friedrich Konig objevil rychlolis, který poháněla  pára. Tento stroj velmi zrychlil a zlevnil výrobu knih. V té to době byl zdokonalen dřevotisk a vznikl oceloryt. Pražský rodák Alois  Senefelder vynalezl litografii, tisk z plochy. Koncem 19. století byly  objeveny fotomechanické reprodukční techniky - autotypie, rozkládání  obrazu na body pomocí síťky, později hlubotisk, český vynález Karla  Klíče a posléze světlotisk. Počet čtenářů es zvýšil, avšak klesla  kvalita tisku. O českou knižní ilustraci se zasloužil především Josef  Mánes a Mikoláš Aleš.