(báseň venovaná Márii Pospíšilovej)
(Na podzim 1840.)
Povějte, větry, se
Tater sletněte,
a spěchejte tam k západu dálnému:
schvaťte mé vzdechy a city schytněte
a neste je tam ku srdci čilému!
Anť v
poselství hor a vrchů běháte:
proč by ste srdcím se nepropůjčily?
Ale vy v jednom oudolí znikáte,
přepluvše v druhé, již ste se
ztratily.
A k drahému tam srdci na západu
pohoří mnohá, ach, v cestu se kladou.
Spusťte se s výšky, vy obláčky bílé,
vy
čluny spěšné nebes okeanu!
Zvedněte vzdechy a toužby mé čilé
a plujte s nimi tam v západní stranu.
Vy se v výšinách bez tíže
touláte,
proč by ste malou tu tíž nezvednuly?
Než vy na jednom místě z par vznikáte,
v krátce zas v páry ste se rozplynuly.
A k
západu tam dalekáť je cesta,
dalekéť brány drahého jsou města.
Snes se nade mne, bodrá laštovice,
ty rychlokřídlá prostor
poselkyně,
Zanes mé city tam k břehům Orlice,
kde milená se baví vlastenkyně!
Ty co stín létáš, kdy oblak uhání
pod sluncem,
proč bys' tam nezaletěla?
Ale let tvůj již k poledni se sklání,
v pozdním podzimu tam bys' zmeravěla
A Její vlast tam na západu
leží,
do níž zima již od severu těží.
Kam se obrátit? – Ani vy, větrové,
ani oblaky toužby nesplníte.
Ani vy, hbití v
prostorech plavcové,
k západu s toužbou mou nepoletíte.
K tobě, mysli má, co mne na Kolymě
nebo na Kapu s přítelem
spojuješ,
ty v parnu těkáš i v kruté zimě,
hory prorážíš a vody propluješ,
ty mi jediná popříváš té slasti,
že se s Ní
shlídám, rozmlouvám o vlasti.
(Květy VIII, 1841, č. 14, str. 105.)