Vývoj a charakteristické znaky nižších rostlin
A) Obecně
B) Rozmnožování
C) Zástupci
- Ve většině současných botanických systémů bývají mezi nižší
(stélkaté) rostliny obvykle řazeny jen řasy. Spolu se sinicemi jsou předmětem studia algologie.
Řasy
A) Obecně
- Řasy jsou většinou autotrofní organismy
(jen malý počet druhů patří mezi saprofyty či parazity). Vyznačují se tím, že jejich plastidy obsahují vedle chlorofylu
a ještě některý další druh chlorofylu - b, c nebo d, přičemž zelená barva chlorofylů bývá často
překryta jinými barvivy (u hnědých řas).
- Proces oplození je vázán zpravidla na vodu.
- Tělo nižších rostlin
tvoří stélka (thallus). Bývá různě diferencována, od nejjednodušších jednobuněčných typů až po morfologicky
i funkčně výrazně rozlišené stélky, které napodobují tělo vyšších rostlin. U stélkatých rostlin však chybějí cévní svazky.
-
Řasy nejsou vývojově (fylogeneticky) jednotnou skupinou. Představují organizační typ, zahrnující několik samostatných vývojových
linií, hodnocených zpravidla na úrovni oddělení. Systematika řas je založena především na podobnosti a rozdílech v kombinaci
fotosyntetických barviv, asimilačních produktů, organizaci stélky, počtu a uspořádání bičíků a na způsobu rozmnožování.
- Bez
ohledu na systematické zařazení vykazují řasy určité zákonitosti ve stavbě stélky. Mezi nejdůležitější organizační vývojové
stupně stélky patří:
1. MONADOIDNÍ STÉLKA - jednobuněčná, jednojaderná, zpravidla kapkovitého
tvaru, nesoucí na předním konci bičíky a často i světločivnou skvrnu. Vyskytuje se především u krásnooček a zelenivek.
2.
KOKÁLNÍ STÉLKA - jednobuněčná, nejčastěji jednojaderná, nepohyblivá (bez bičíků), na povrchu kryta pevnou
buněčnou stěnou. Tento typ stélky je příznačný pro rozsivky, dále je znám např. u zelenivek.
3. TRICHÁLNÍ
STÉLKA - mnohobuněčná, vláknitá, tvořená většinou z jednojaderných buněk opatřených buněčnou stěnou. Vlákna jsou buď
nevětvená, nebo jednoduše větvená. Pokud jsou tato vlákna morfologicky i funkčně rozlišena na poléhavá a vzpřímená, jde o
heterotrichální stélku.
4. SIFONOKLADÁLNÍ STÉLKA - mnohobuněčná, vláknitá či rohovitá stélka,
tvořená mnohojadernými buňkami. Uvedený typ stélky je znám u některých zelených řas (žabí vlas).
5. PLETIVNÁ
STÉLKA - mnohobuněčná stélka představující vývojově nejvyšší organizační stupeň řasové stélky. Pletivné stélky jsou
známy zejména u ruduch a chaluh.
B) Rozmnožování
- Řasy se vyznačují velkou rozmanitostí způsobů
rozmnožování. Vegetativní rozmnožování probíhá nejčastěji jako dělení u jednobuněčných řas, rozpad kolonií u koloniálních
typů, nebo spočívá ve fragmentaci mnohobuněčných stélek. Při nepohlavním rozmnožování, k němuž zpravidla dochází
v příznivých růstových podmínkách, se uplatňují různé druhy výtrusů (spor). Tyto spory jsou buď nepohyblivé, nebo pohyblivé (=
zoospory). Zoospory mají bičíky a vznikají ve zvláštních orgánech - zoosporangiích.
- Vlivem zhoršování životních
podmínek (vysychání, nízké teploty, ...) přecházejí řasy často na pohlavní rozmnožování. Při něm se spojují dvě haploidní
pohlavní buňky (gamety), vznikající redukčním dělením v pohlavních orgánech (gametangiích), v jednu diploidní buňku -
zygotu.
- Pohlavní rozmnožování probíhá různými formami (podle typu gamet):
1.
IZOGAMIE - isos - stejný, izogamety jsou vzhledem i velikostí stejné, liší se jen fyziologicky.
2.
ANIZOGAMIE - anisos = nestejný. Při anizogamii se obě gamety liší především velikostí. Samčí gameta je menší
než samičí.
3. OOGAMIE - oón = vajíčko; u organického rozmnožování představuje samičí gameta (vaječná
buňka, oosféra) výrazně věští nepohyblivou buňku s velkým množstvím zásobních látek, zatímco samčí gameta
(spermatozoid) je malá pohyblivá buňka s bičíky.
- Pouze u některých skupin (ruduchy, chaluhy, zelené řasy) se vyskytuje
diploidní generace (sporofyt) jako samostatná rostlina. V těchto případech dochází nejen ke střídání jaderných fází (haploidní a
diploidní), ale i ke střídání generací - rodozměně. Při rodozměně. Při rodozměně se střídá pohlavní (gametofyt,
n) a nepohlavní generace (sporofyt, 2n).
- Řasy mají obrovský význam v biosféře především jako producenti
organických látek a kyslíku (asi 30 % atmosférického O2 pochází z fotosyntetické činnosti řas). Z mořských řas se získává mnoho
cenných látek (tzv. alginátové ovoce, obsahující výražky z mořských řas).
C) Zástupci
1. ODDĚLENÍ: ČERVENÉ ŘASY
· Červené řasy neboli ruduchy jsou většinou mnohobuněčné, méně často
též jednobuněčné autotrofní organismy s vláknitou nebo pletivnou stélkou se složitou anatomickou i morfologickou stavbou. Plastidy ruduch
obsahují chlorofyl a, u mnoha druhů i chlorofyl d, dále korotenoidy a specifická, ve vodě rozpustná barviva
ze skupiny fykobilianů - červený fykoerytrin a vzácněji též modrý fykokyan. Podle kombinace pigmentů je barva stélek
nejčastěji červená, řidčeji olivově zelená až modrozelená. Produktem fotosyntézy je florideový škrob.
· Jednobuněčné
ruduchy se rozmnožují dělením buněk, vícebuněčné typy rozpadem stélky nebo pomocí nepohyblivých výtrusů. U červených čas se vyvinul
velmi složitý způsob oogamického rozmnožování, který svou složitostí a absencí bičíkatých stadií ve vývojovém cyklu (samčí gamety
jsou nepohyblivé) nemá mezi řasami obdobu.
· Ruduchy dosahují největšího rozvoje a druhé bohatosti v teplých mořích, kde žijí
zpravidla přisedle na skalách pobřežní zóny. V čistých horských tocích je u nás rozšířena POTĚRKA, s charakteristicky
přeslenitě větvenými, modrozeleně až olivově zelenými stélkami.
· Některé mořské ruduchy jsou využívány, hlavně v oblasti
východní Asie, k přípravě pokrmů, jako zdroj cenných léčivých látek a pod. Hospodářsky nejvýznamnější využití červených řas
však představuje získávání agaru vyluhováním stélek některých druhů horkou vodou. Agar má rozsáhlé
uplatnění především v mikrobiologii (příprava živných půd pro pěstování mikroorganismů) v potravinářském průmyslu, při výrobě
papíru a pod.
2. ODDĚLENÍ: HNĚDÉ ŘASY
· Hnědé řasy jsou charakteristické přítomností chlorofylu a,
chlofofylu c, betakarotenu a řady xantofylů. Z nichž nejrozšířenější je hnědý fukoxantin, podmiňující výsledné
zbarvení stélky většiny zástupců. Zásobními látkami jsou polysacharidy chyzolaminarin a laminarin, někdy i olej. Typickým znakem hnědých
řas je výskyt buněk s 1 - 2 bičíky. U dvoubičíkatých buněk bývá vždy jeden bičík výrazně delší. Hnědé řasy se dělí do několika
tříd, z nichž nejvýznamnější jsou rozsivky a chaluhy.
a) TŘÍDA: ROZSIVKY
· Rozsivky tvoří druhově
nejpočetnější skupinu hnědých řas (přes 6000 druhů), charakterizovanou jednobuněčnou, kokální stélkou mikroskopických rozměrů.
Žije buď jednotlivě nebo v koloniích různého tvaru. Typickým znakem rozsivek je přítomnost dvoudílné křemité schránky. Tvoří
jí 2 tvarově stejné schránky (misky), které se překrývají jako víko a dno krabičky.
· Rozsivky se rozmnožují dělením, při
němž po mírném oddělení obou misek dojde nejprve k mitóze a následnému rozdělení protoplastu. Nakonec si obě nově vzniklé buňky
doplní chybějící (vždy menší) misku. To však vede u části dceřiných buněk ke zmenšování rozměrů. Původní velikost schránky se
obnovuje při pohlavním procesu, kdy funkci gamet přijímají 2 protoplasty rozsivek.
· Rozsivky jsou velmi rozšířené ve
všech typech vod, v malé míře se nacházejí i v půdě. Využívají se jako indikátory biologické jakosti vody a stupně
jejího znečištění. Stmelené schránky druhohorních a třetihorních rozsivek vytvořily porézní horninu zvanou křemelina, která má
značné technické využití (výroba skla, filtrů, izolačních hmot, ...).
b) TŘÍDA: CHALUHY
· Chaluhy představují evolučně
nejpokročilejší skupinu hnědé vývojové větve řas. Jejich stélka je mnohobuněčná, trichální až pletivná, převážně
makroskopických rozměrů (až 60 m). Nejdokonalejší pletivné stélky jsou rozlišeny na shizoidy, jimiž jsou řasy pevně přichyceny
k podkladu, válcovitý či zploštěný kauloid a různě utvářené listové fyloidy (tyto útvary pouze připomínají vegetativní
orgány vyšších rostlin, od nichž se liší různým původem i vnitřní stavbou). Mnohé chaluhy mají schopnost hromadit ve stélkách značné
množství jódu.
· Chaluhy se rozmnožují vegetativně (fragmentací stélky), nepohlavně (zoosporami), anebo
pohlavně (izogarmií, anizogarmií). U většiny zástupců dochází ke střídání pohlavní a nepohlavní generace. Vývojově starší
typy mají garnetofyt i sporofyt morfologicky téměř stejný (stejnotvárná rodozměna), ve většině případů je však garnetofyt
podstatně menší než sporofyt (různotvárná rodozměna).
· Tyto řasy žijí většinou pevně přichyceny k podkladu
v pobřežní zóně zvláště chladnějších moří, jako chaluha bublinatá, bobulák. Jen málo druhu osídluje
otevřenou mořskou hladinu - hroznovice.
· Chalupy se odedávna používaly jako hnojivo, palivo, surovina
k výrobě jódu, sody a potaše.
ODDĚLENÍ: KRÁSNOOČKA
· Krásnoočka jsou jednobuněční zelení bičíkovci
mikroskopických rozměrů, aktivně pohybliví pomocí 1 - 2 bičíků, umístěných na předním konci buňky. Jejich chloroplasty obsahují
chloforyl a, chlorofyl b, betakaroten a různé xantofyly, které však nikdy nepřekrývají zelenou rzinu chlorofylů.
Charakteristickým znakem krásnooček je výskyt světločivné skvrny při bázi bičíku, stejně jako i pulzující vakuoly. Povrch
buňky kryje pevný plazmatický obal zvaný periplast.
· Druhy s chloroplasty se živí autotrofně, případně mixotrofně (vedle
fotosyntézy přijímají organické látky z okolního prostředí). U některých druhů se v důsledku ztráty asimilačních barviv vyvinul
heterotrofní způsob výživy.
· Krásnoočka se rozmnožují podélným dělením. Většina druhů žije ve sladkých vodách,
často silně znečištěných (návesné rybníky, kaluže, kanály, ...). Ve vodách znečištěných organickými látkami se krásnoočka
významně podílejí na samočistících procesech.
· Nejznámější je rod krásnoočko, častý objekt laboratorních významů.
Původ a fytogenetické vztahy krásnooček nejsou zcela jasné.
ODDĚLENÍ: ZELENÉ ŘASY
· Zelené řasy jsou evolučně
významnou skupinou, která podle současných představ dala vznik vyšším rostlinám.
· Na úzké vývojové vztahy k vyšším
rostlinám ukazují:
1. Stejná kombinace fotosyntetických barviv - chlorofyl a, b, betakaroten, xantofyly
2.
Stejná rezervní látka - škrob
3. Zpravidla celulózní buněčná stěna. Pohyblivé buňky v životním cyklu
zelených řas mají ve většině případů 2 až 4 stejně dlouhé hladké bičíky.
· Mezi zelenými řasami převažují sladkovodní
druhy, jen asi 10 % zástupců žije v mořích. Některé druhy se přizpůsobily i suchozemskému způsobu života.
a) TŘÍDA:
ZELENIVKY
· Zelenivky mají jednobuněčnou nebo mnohobuněčnou stélku. Žijí jednotlivě nebo v různě složitých buněčných
souborech. Zelenivky se rozmnožují velmi rozmanitými způsoby - dělením buněk, tvorbou nepohlavních výtrusů, vegetativně pak rozpadem
(fragmentací) stélky. Pohlavní rozmnožování může být izo-, anizo-; až oogarnické.
· Pláštěnka - vyskytují se
často v mělkých vodních nádržích, kalužích, půdě.
· Váleč - koloniální bičíkovec, viditelný okem.
· Žíněnka obecná - kokální stélka, tvoří zelený povlak na ... stromů.
· Žabí vlas -
sifonokladální stélka, v mírně tekoucích i stojatých vodách.
· Mořský salát - ploše listovitá stélka, roste
kosmopolitně na skalnatém podkladu mořského pobřeží v různých oblastech světa. V některých zemích se pojídá.
b)
TŘÍDA: SPÁJIVKY
· Spájivky představují početnou skupinu jednobuněčných nebo mnohobuněčných zelených řas s nevětvenou
vláknitou stélkou. Velmi charakteristickým rysem této skupiny je způsob pohlavního rozmnožování - spájení (konjugace). Při
konjugaci splývají celé protoplasty vegetativních buněk, schopné ameboidního pohybu, za vzniku tlustostěnové zygospory.
Nepohlavně se rozmnožují dělením (jednobuněčné typy), anebo rozpadem stélky. Chloroplasty bývají velké, často velmi charakteristického
tvaru. Pro spájivky je příznačná absence bičíkatých stádií v životním cyklu.
· Šroubatka - která má
v buňkách 1 až 2 šroubovitě stočené páskovité chloroplasty.
c) TŘÍDA: PAROŽNATKY
· Parožnatky bývají
považovány za nejvýše organizovanou skupinu zelených řas. Jejich vzpřímená přeslenivě větvená stélka připomíná vzhledem i velikostí
přesličky. Často bývá prostoupena uhličitanem vápenatým.
· Nejznámějším druhem je parožnatka.
Zones.sk – Zóny pre každého študenta