Syntax

Syntax

• Věta, výpověď, věta jednočlenná, dvojčlenná

Věta

• abstraktně míněná jazyková jednotka
• nezakotvená v komunikační situaci
• nejčastější forma slovního vyjádření myšlenky, výpovědi
• věta má stránku mluvnickou – je uspořádána jako určitá struktura, vnitřně organizovaná, mezi jejími členy existuje soustava vztahů

Výpověď

• základní textová jednotka
• zakotvena (pronesena nebo napsána) v konkrétní situaci (v projevu)
• nejčastěji vyjádřena ve formě věty
• stránky výpovědi:

1. obsahová – určitá skutečnost
2. modální – může být míněna jako oznámení, otázka, rozkaz.

• jen u výpovědi je jasné, proč byla věta v dané situaci vyslovena:
  např. věta Řeknu to našemu učiteli. – podle kontextu může znamenat nabídku, sdělení nebo výhrůžku

Věta jednočlenná

• nelze je rozdělit na část přísudkovou a podmětovou
• platnost výpovědi nabývají až díky situaci a intonaci
• základní větný člen jednočlenné věty = fundament

• Slovesná

1. přírodní děje – např. Prší. Sněží. (základní slovesný tvar)
2. tělesné stavy – např. Bolí mne v krku. (Ne Bolí mne hlava.)
3. duševní stavy např. Je mi smutno.
4. smyslové vjemy – např. Hoří. Zvoní. V kamnech praská.
5. neosobní tvar slovesa – např. Je dovoleno se nepřezouvat. Jede se na hory.
6. infinitivní – např. Nekouřit! Nepít!

• Neslovesná

1. jmenná substantivní – nápisy, nadpisy; např. Praha Hlavní nádraží.
2. jmenná adjektivní – vyjádřeny přídavným jménem; např. Okouzlující. Velmi dobré.
3. adverbiální – příslovečné; např. Velmi dobře. Výborně.
4. citoslovečná – např. Hm. Pá pá.
5. partikulární – vyjádřeny částicí; např. Ovšem. Zajisté. Ano.

Věta dvojčlenná

• obsahují základní skladební dvojici Þ 2 základní větné členy: podmět a přísudek
• přísudek je vyjádřen slovesným tvarem

Přísudek jmenný:

1. se sponou – tj. tvar slovesa být, stát apod. +
   + podstatné jméno: Petr byl hlupák.
   + přídavné jméno: Petr je hloupý.
2. beze spony – Mladost – radost. Mládí, čas lásky.