Legenda o svatém Prokopu

České veršované zpracování prokopské legendy. Je známa pouze v tzv. Hradeckého rukopisu z 2 poloviny 14 století. V dochované podobě má 1084 veršů, z nichž 2 jsou neúplné, protože mezi nimi 1 list rukopisu chybí.

Obsahově i pořadím jednotlivých dějových motivů se česká skladba přidržuje své latinské předlohy. omezuje se však na vyprávění o Prokopových osudech a skutcích od narození do smrti se soustředěním na jeho sázavské působení.

Končí i vrcholí splněním jeho věštby o vypovězení slovanských řeholníků ze Sázavy a o jejich opětném návratu z uherského vyhnanství.

Světcovy posmrtné zázraky uváděné v předloze reprezentuje zde jediný, a to vypuzení německých mnichů z kláštera, které je v kompozici skladby zdůrazněno tím, že je symbolicky předznamenáno vypuzením ďáblů ze sázavské jeskyně.

Na Prokopově postavě asketického poustevníka, dobrotivého opata a lidumilného divotvorce, je tak navíc vyzdvižen rys ochránce a obránce domácího živlu proto rozpínavosti cizinců a současně exponován jako dominantní. Tím je původní legendární vyprávění významově přehodnoceno dobovou aktualizací, náboženská látka se stává nositelkou vlastenecké protiněmecké tendence.