Chrám matky boží v Paříži - Victor Hugo
Obsah: Chrám Matky boží má zachycovat život středověké společnosti. Dobově spadá do 15. století, kdy Francii vládl
Ludvík XI. Hugo barvitě líčí tehdejší život v Paříži, zahrnuje do něj všechny vrstvy. Zdá se, jakoby se snažil prostřednictvím
historie vyložit způsob života a myšlení své doby. On sám byl svým myšlením zaměřen proti Napoleonovi a revolucím, neviděl v nich
žádný smysl. Patřil k té ztracené porevoluční generaci, která nebyla ochotna přijmout hodnoty společnosti a která myslela spíš
nadčasově.
Hlavní dominantou je právě Chrám Matky boží, který je středem veškerého dění. Mě se jeví jako hlavní postava,
která všechno vidí, všechno ví, ráda by pomohla, ale nemůže, protože nemá pusu. Já v tom vidím objektivnost, nikdo není svým myšlením
tak veliký, aby mohl obsáhnout všechno a mít tedy možnost vytvořit objektivní názor. Ani ten obrovský chrám nevidí víc, než co se
ukrývá uvnitř nebo v jeho okolí, jak by to tedy mohli vidět ti malí lidé. Je možné, že se vnitřní prostor (duše) zdál romantikům na
rozdíl od toho vnějšího uzavřenější, tudíž si mysleli, že bude snadné ho obsáhnout. Pokoušeli se o to, ale zjišťovali, že i ten
fyzicky malý prostor je nekonečně veliký, snažili se ho i přes to pochopit. Marně. V tom bych možná viděl tu rozpolcenost hlavního hrdiny a
tudíž i autora samotného.
Quasimodo, zvoník v chrámu, byl odporného zevnějšku. Všichni lidé se ho báli a nenáviděli ho. To na
něj mělo samozřejmě velký vliv, takže byl velmi uzavřený. Časem se však ukázalo, že, když pozná laskavost a soucit, dokáže být i on
velice citlivý a nakonec sám obětoval vlastní život pro lásku. Z negativně chápaného člověka se tak vyloupl člověk dobrý. Opačně tomu
bylo u kněze Frolla, ten byl jako kněz považován za dobrého člověka a vyloupl se z něj pěkný pokrytec, když nedokázal přenést přes
srdce, že krásná Esmeralda nechce být jeho jedinou, radši ji udal a přivodil smrt. Tím chtěl Hugo určitě vyjádřit možný rozdíl mezi
duší a zevnějškem, nemusí každý být takový, jaký nám připadá, měli bychom lidi soudit nejen podle vystupování, ale také podle činů.
V tom vidím varování před nějakým subjektivním posuzováním a trochu mi to nesedí s důrazem na subjektivní názor člověka, který je
jeden z rysů romantismu. Možná chtěl Hugo jen vybídnout čtenáře, aby se snažili být o něco chytřejší. I když byl stoupencem svobody a
liberálních názorů, uvědomoval si, že společnost ke své existenci potřebuje inteligenci. Čím více inteligence, tím lépe pro společnost.
Dokázal být kritický i k lidu, kterému stranil, a to není nic jednoduchého.
Velmi kriticky je vylíčena postava krále Ludvíka XI.
Hugo ho kritizuje za jeho poměr ke šlechtě a k lidu. Ludvík je velmi tvrdý. Proti němu se postaví vlámský měšťan Coppenol, který se
králi odvažuje naznačovat, že síla lidu je větší než síla vojáků a že přijde den, kdy lid zvítězí. Hugo ve vítězství lidu sám
doufal a snažil se o něj. To potvrzuje nadčasovost, kterou se romantici vyznačovali, protože netrvalo dlouho a demokracie opravdu zvítězila.
(Hugo zemřel 1885).
Petr Gringoire je básník, je to takový studentský bohém, který své úspěchy i neúspěchy prožívá velmi
citlivě. Velmi připomíná Villona, který také žil v době Ludvíka XI. Nedaří se mu vše podle jeho představ, ale svým elánem a pokrokovým
myšlením je velkým přínosem pro společnost, i když žije dosti světským způsobem. Mimochodem o náboženství se v knize moc nemluví, tak
mi připadá, že bylo křesťanství v této době dost v úpadku a nebo se o něm opravdu jenom nemluví. Další postavou je šlechtic a kapitán
lučištníků Phoebus.
Muži, o kterých jsem psal, potkají v průběhu děje Esmeraldu a svým způsobem se do ní zamilují. Esmeralda
je šestnáctiletá mladičká velmi krásná cikánská tanečnice, která baví lidi na náměstí Gréve. Byla vychována ve Dvoře divů městskou
chudinou, dalo by se říci v čisté lásce. Teprve styk se světem ji připravil o svobodu a nakonec i o život. Doplatila na svoji důvěřivost a
pokrytectví lidí. Neuvědomovala si, že nejsou všichni tak dobří jako chudina ze Dvora divů a doplatila na to.
Celé dílo je
protkáno subjektivitou, tím vnitřním Já. Naše myšlení je tvořeno našimi pocity a ne naopak, takže se zdá, že Hugo považuje naší duši
za centrum dění, protože všechno, co si myslíme je zprostředkováno naší duší a jinak to vidět prostě nedokážeme. To je vcelku
srozumitelné a dá se s tím i souhlasit. Já si myslím, že nás chtěl Hugo jenom varovat, jakoby pominul to, že nám nemusejí být jasné
základy jeho myšlení. Chtěl nás varovat, abychom nenechali naše pozitivní city přetvořit se v něco, co nechceme, abychom nenechali své
vlastní Já bojovat proti nám samotným, jako se to stalo v příběhu, kdy láska několika lidí znamenala smrt pro několik lidí. Jedině
správně nasměrovanými pozitivními city se společnost jednou možná může dočkat spokojenosti.
Zones.sk – Zóny pre každého študenta