Zóny pre každého študenta

Den delší než století - Stanice Bouřná

V roce 1984, kdy začíná děj románu, je hlavnímu hrdinovi Edygeji Žangeldinovi již přes šedesát let. Většinu svého života strávil na železniční stanici Boranly - Bouřná. Když jeho starý přítel Kazangap jedné noci zemře, zůstane právě na něm úkol uspořádat vše kolem jeho pohřbu. On a Kazangap byli poslední ze staré generace uchovávající zvyky předků. Ti mladí, jak sám Edygej říká, už ani nedokáží promluvit nad hrobem, neumí se modlit k bohu, nemají úctu ke smrti. Edygej rozhodne, že jediné pravé místo, kde mohou nebožtíka pohřbít, je legendami opředené pohřebiště Ana-Bejit. Kvůli tomu se také záhy dostane do rozepří s Kazangapovým synem Sabitžanem. Nakonec však přece jen vyráží malý pohřební průvod k Ana-Bejit. Cesta je dlouhá a Edygej vzpomíná na uplynulá léta. Pomalu se nám odkrývá příběh stanice Boranly - Bouřná a jejích obyvatel.
 
Vlaky v tom kraji jely z východu na západ a ze západu na východ...
Po obou stranách železnice ležela v tom kraji veliká poušť Sary - Ozeky, střední oblast žluté stepi.
Všechny vzdálenosti v tom kraji se měřili od železnice jako od greenwichského poledníku...
A vlaky jeli z východu na západ a ze západu na východ...
 
Edygej bojoval na frontě, když tlaková vlna od německého granátu těžce poškodila jeho neuromotorický systém. Jako mrzák se pak toulal se svou ženou Ukubalou. Až jednoho dne se setkali s Kazangapem, který jim nabídl práci dělníků na zapadlé železniční staničce Boranly - Bouřná v pusté stepi. Tam Edygej nalezl své ztracené zdraví a později i domov.
Kazangapa přivála na stanici křivda. Jeho otec byl označen jako kulak a při transportu zemřel. On pak musel objíždět různé konference a vykládat jak opovrhuje svým otcem, a že nezasloužil žít. Nakonec vyšlo najevo, že šlo o přehmat a jeho otec byl rehabilitován, ale Kazangap nikdy nezapomněl.
Jednoho roku přijede na stanici Abutali Kuttybajev se svou manželkou Zaripou a syny Daulem a Ernekem. Abutali a Zaripa pracovali jako učitelé, když se ozvala minulost. Abutali totiž za války byl v německém zajetí, uprchl z tábora, bojoval s jugoslávskými partyzány a vůbec mnoho zažil. Což mu nakonec vyneslo nepříznivý kádrový posudek. Mladou rodinu opustili přátelé i příbuzní. Ztratili práci a nakonec je osud zavál až na stanici Bouřná. Dál už nebylo kam jít. Edygej se s Abutalim spřátelí a těžce nese pohled, jak on i jeho žena trpí v místních krutých podmínkách. A přece si Abutali i Zaripa po čase takřka zvyknou a usadí se. Tak plynou dny tvrdé práce, mrazu i nesnesitelných veder. Jednoho dne přijede na stanici skupina mužů vedená Tansykbajevem. Abutali je obviněn z protistátní činnosti (píše totiž své vzpomínky) a zatčen.
Pro Zaripu, její děti a Edygeje začíná kruté období. Edygej vidí jak se trápí, ale nemůže jim pomoci a tím zas nevýslovně trpí on. Po nějakém čase dorazí zpráva, že Abutali zemřel. Zaripa se to rozhodne před dětmi tajit a její přání respektují i ostatní obyvatelé stanice. Jednoho dne se Edygej podřekne a Zaripa pochopí, že jí tajně miluje. Od toho dne se mu snaží vyhýbat až jednoho dne, kdy je Edygej pryč, odjede s dětmi neznámo kam. Až po čase Edygej pochopí, že se odhodlala rozetnout neřešitelný a nepřípustný vztah. 
Po několika letech (1956), když nastává radikální změna poměrů, se Edygeji podaří za pomoci své ho přítele Jelizarova, iniciovat vyšetřování případu Kuttybajev. Abutali je nakonec rehabilitován a strůjci jeho procesu mají být potrestáni...
 
Vlaky v tom kraji jely z východu na západ a ze západu na východ...
Po obou stranách železnice ležela v tom kraji veliká poušť Sary - Ozeky, střední oblast žluté stepi.
Všechny vzdálenosti v tom kraji se měřili od železnice jako od greenwichského poledníku...
A vlaky jeli z východu na západ a ze západu na východ...
 
Pohřební průvod z ničeho nic narazí ostnatý drát. Nevědomky přišli k zakázané zóně kolem Sary-Ozekského kosmodromu. Přes veškeré jejich úsilí jim místní velitel Tansykbajev nepovolí přístup k pohřebišti. Edygej je zdrcen zprávou, že se má být Ana-Bejit zničen kvůli plánované výstavbě. Nedokáže pochopit, proč má kvůli nějakému plánu být zničen symbol historie a tradice celé oblasti. Kazangapa nakonec přes protesty jeho syna pohřbí u hřebenu Malakumdyčap. Edygej vysloví přání, že zde vedle něj má být pohřben i on. Je odhodlán pustit se do boje s úřední mašinérií za záchranu Ana-Bejit.
 
***
 
Velice pomalu a zvolna plyne současnost a do ní jsou poměrně systematicky přidávány vzpomínky. V knize je však ještě jedna linie.
 
Den po smrti Kazangapa pozoruje Edygej start kosmické rakety. Netuší, že jde o záchranou misi určenou pro SSSR - USA orbitální stanici, která se náhle odmlčela. Postupně se na velitelskou USA - SSSR letadlovou loď Konvence, dostávají informace o tom, jak posádka orbitální stanice navázala kontakt s mimozemskou civilizací a odhodlala se navštívit její domácí planetu. Zvláštní zplnomocněnci obou vlád čtou zprávy o pravdě utopistické společnosti na planetě Náruč lesa. Jejich závěr je jasný a nesmlouvavý. Posádka se nikdy nesmí vrátit na Zemi. Mají být učiněny kroky, aby se podobný kontakt již neopakoval a kolem Země bude rozmístěn systém raket, který zničí jakékoliv těleso snažící se vstoupit na oběžnou dráhu. Právě start těchto raket pozoruje Edygej po Kazangapově pohřbu.
 
Centrální pozici v knize mají dva staré příběhy z dob, kdy byla Sary - Ozekská poušť ještě vlídnou stepí.
 
První z nich vypráví o Najma - Aně. Ta ve válce mezi kmeny ztratila jak manžela, tak děti. Jednoho večera se však dozví, že její syn možná přece jen žije. A opravdu se jí ho nakonec podaří najít. Jaký je její žal, když zjistí, že z něj udělali mankurta. Člověka strašlivým mučením zbaveným vzpomínek i vlastní vůle. Je krutou ironií osudu, že právě on zabije Najma - Anu, svou vlastní matku. Její šátek se promění v bílého ptáka, který od té doby létá Sary - Ozeckou stepí a křičí: „Vzpomeň si, čí jsi. Čí jsi? Jak se jmenuješ? Jméno! Tvůj otec je Donenbaj! Donenbaj. Donenbaj, Donenbaj, Donenbaj ...!“ Místo kde byla Najma - Ana pochována se od té doby říká Ana-Bejit, Lehké odpočinutí matky...
 
Tento příběh je velice zajímavým způsobem provázán z příběhy lidí ze Stanice Bouřná. Mankurt má svůj odraz Sabitžanovi, ale možná svým způsobem i v Ernekovi. Bouřný Karanar, Edygejův velbloud je prý zas přímým potomkem Najma - Aniny velbloudice. A kdo pak nese odkaz Najma - Any?
 
Druhý příběh vypráví o takřka šedesátiletém slavném bardu Rajmaly - Agym. Ten teprve ve svých šedesáti našel svou životní lásku. Mladičkou dvacetiletou pěvkyni Begimaj. Někdo jejich lásce přál, někdo ne. Rajmaly - Aga byl souzen vlastními příbuznými, prý zešílel říkali. Jeho koně zabili, dombru rozšlapali. Jeho samého pak jako šílence přivázali k břízce. Už nikdy se neměl s Begimaj setkat.
 
Tato legenda odráží Ajtmatovo věčné téma společností zapovězené lásky. A kdo že to na stanici Bouřná překročil společností vymezené meze? Jen Zaripin útěk ochránil Edygeje zmítaného láskou ke dvou ženám a rodinám zároveň. 
 
***
 
Autor píše velmi emotivně, tedy s výjimkou pasáži o kontaktu s mimozemšťany. Typicky používá opakování motivů a celých pasáží, jakýchsi “refrénů“. Celý román je napsán v třetí osobě. Bez zajímavosti není pasáž psaná z pohledu lišky na začátku a z pohledu luňáka v závěru románu. O provázanosti jednotlivých linií jsem se již výše zmiňoval. Jen celý příběh o mimozemské civilizaci stojí jaksi mimo, jak jinak když má být celému světu navždy zatajen. 
 
O Ajtmatovovi se říká, že je mistrem psychologického románu s filozofickým podtextem. V čem spočívá psychologie autorových postav? Nejde zde ani o snahu o zachycení racionálního jednání a skrytých pohnutek známé z klasických děl ruského psychologického románu. Jde zde o emoce. Emoce, které se neohlížejí na rozum ani morálku a mínění společnosti. Emoce, které mají až obdivuhodný talent vézt člověka do krizových situací.
A filozofický podtext? Pokud jste mi věnovali svou pozornost až doteď, měli by jste již mít vlastní názor. Sám nemám příliš rád, když se mi někdo snaží říkat jak mám co chápat. A tak zde jen shrnu základní myšlenku, které jsem v této knize sám viděl.

Kolem čeho se kniha točí? Kolem mankurta. Člověka, který ztratil svoji schopnost cítit a samostatně uvažovat, člověka řízeného odkudsi ze shora. Nemyslící loutku slepě opakující, co mu bylo řečeno, věřícího a nepouštějícího se za jemu určené hranice “přípustného myšlení“. Člověka schopného čehokoliv, aby se mu nezhroutil ten jeho směšný mikrokosmos. Zabýt svou matku či izolovat se za novou Velkou čínskou zdí z počítačem řízených raket. Ale nebojte se, nikdo vás nebude mučit jako syna Najma - Any. Jsme přece vysoce vyspělou kulturní civilizací, vyvoleným druhem planety Země a možná celého vesmíru! Nebude to bolet.

„Vzpomeň si, čí jsi. Čí jsi? Jak se jmenuješ? Jméno!“

Postavy:
Edygej Žangeldin, řečený Bouřný Edygej - hlavní hrdina.
Ukubala - Edygejova manželka.
Saule, Šarapat - Dcery Ukubaly a Edygeje.
Bouřný Karanar - Edygejův velbloud.
Kazangap - nejstarší dělník na stanici, Edygejův přítel.
Bukej - Kazangapova manželka.
Sabitžan - Kazangapův a Bukejin syn.
Jelizarov - vědec, dobrý Edygejův přítel.
Abutalip Kuttybajev - bývalý učitel, nyní dělník, přítel Edygeje.
Zaripa - Abutalipova manželka.
Daul, Ernek - děti Abutalipa a Zaripy.
Dlouhý Edylbaj - jeden z mladých dělníků na stanici, přítel stárnoucího Edygeje.
Tansykbajev - muž se sokolíma očima.

Pouštní perličky:
- Dle pověsti bylo v této oblasti během šestnáctém století pozorováno velké množství, zářících, rychle se pohybujících, letících objektů. Mnoho místních obyvatel tehdy prý ze strachu opustilo své domovy.
 
- V Sary - Ozekské stepi byli zřízeny dvě továrny pracující s radioaktivním materiálem a tři úložné oblasti jaderných zbraní. V současné době se Kazachstánská vláda snaží vyčistit zamořené oblasti a zneškodnit zdroje radiace.
Zones.sk – Najväčší študentský portál
https://www.zones.sk/studentske-prace/citatelsky-dennik/1882-den-delsi-nez-stoleti-stanice-bourna/