Bloudění - Jaroslav Durych

Jaroslav Durych (1886 – 1962), studoval lékařskou fakultu UK v Praze, pak se rozhodl pro vojenskou službu v Tyrolích a ve Vídni. Sloužil jako lékař na italské a haličské frontě. Přispíval do řady novin a časopisů, mezi které patří: Rozmach a Akord (ty také redigoval) a pak Lumír, Lidové noviny, Listy pro umění a kritiku, Literární rozhledy…aj.

Obsah:
Tato větší valdštejnská trilogie, psaná s katolického hlediska, seznamuje nás ve své historické části s průběhem třicetileté války od bělohorské pohromy k násilnému odstranění Albrechta z Valdštejna.

Je po prohrané bitvě na Bílé hoře, kdy „mrzcí čeští a moravští páni jako kejklíři běhali s prapory cizinců“. Popravy českých pánů zjednaly průchod spravedlnosti; po zásluze jsou potrestáni kacířští Čechové, kteří ztratili víru a poslušnost. Z Prahy odcházejí exulanti jako „morová rána“ a neomezeným pánem pokořené země se stává vítězný císař Ferdinand II., muž neobyčejně zbožný, jemuž šest kaplanů slouží mše, dva jesuité káží, dav zpovídají a opatrují ho „jako myš v pasti, jako malomocné nemluvně“. Rozpoutává se pak zhoubná válka po všech koutech střední Evropy, množí se pletichy a intriky mezi mocnými katolickými pány: Valdštejnem, Ditrichštejnem a Lichtenštejnem, roste nenávist a řevnivost mezi mnišskými řády a nevázaný život mezi duchovenstvem.

Kněžská hrabivost vidí v českých odsouzencích jen jejich zboží.Lotrinský kardinál se chce ženit s vnučkou kardinála Richelleua, kardinál de Guise má děti, zbožná abatyše jakéhosi bavorského kláštera radí k zavraždění Valdštejna. Mezitím rostou podezření, nedůvěra a obavy ze záhadného chování císařského generalissima. Císař se radí se zpovědníkem Lamormainem o jeho odstranění. Nechce zatížit své vědomí vraždou, stále ještě doufá ve Valdštejnovu resignaci. Bojí se věčné záhuby jeho duše, brání se konfiskaci jeho jmění. Cítí, jak „silný je duch jezuitské logiky a dialektiky. Ale kde je duch lásky?“ Lamormainovy liché důvody a konečně i výtky zlomí odpor slabého císaře, který chtěl být čestný. Valdštejnův osud je zpečetěn. Tento muž je v autorově pojetí jediný, nekompromisní, železný člověk, mařící dvorské intriky, kritický, neoblomný, věrný císaři až do okamžiku, kdy ho dal do klatby. I jeho záhadné vyjednávání s nepřítelem je prý v zájmu císaře. Upadl však v nemilost a jeho přátelé znenáhla odpadávají. Smutná je jeho cesta z Plzně do Chebu a strašlivá posledního jeho noc ze soboty na masopustní neděli 25. února 1634, kde je úkladně zavražděn.

Kromě historického líčení má román i své ideové zaměření, jež mu dalo jméno. Za válečné vřavy přichází do Čech neznámá španělská dívka Andělka na rozkaz svého zpovědníka, aby tu splnila svůj úkol. Nestará se příliš o sebe. Oběd jí dává Bůh ze svých zásob, její hlad a žebrota vzbuzují všude úžas a závist. Má školení španělských jezuitů, nezná milostného vlnění citového, poslouchá jen slepě rozkazů svého duchovního rádce, který ji ztělesňuje Boha. Je tvrdá k sobě i jiným, nezatěžuje se zbytečně skutky milosrdenství.

V Praze se seznámí s valdštejnským sluhou Jiřím a poznává, že nastal úkol jí svěřený. Jiří je typ rozkolísaného neujasněného českého kacířství. Anděla doporučuje Jiřímu sv. Dikasta, blaženého lotra na kříži po Ježíšově pravici, patrona hříšníků, a Jiří uniká známosti, v níž není pravého, lidsky vřelého mileneckého vztahu. Teprve na úmrtní loži slaví s Andělkou sňatek. Jiří umírá, ale Andělka bude matkou jeho dítěte, symbolu nové generace národa, která nebude již bloudit jako jeho předkové, nýbrž spočine s důvěrou v náruči církve vítězné.