Homérova Ílias
Homér:
Slepý básník Homér byl podle starověké tradice autorem dvou velkých eposů - Íliady,
která má přes patnáct tisíc veršů, a Odysseje s více než dvanácti tisíci verši. Několik maloasijských
měst a blízkých ostrovů se prohlašovalo za Homérovo rodiště nebo místo jeho smrti. Ale posledních třista
let se pochybuje o jeho existenci a lidé se zamýšlejí nad civilizací, kterou popisují jeho básně.
Po
staletí, možná již od 16. století př. Kr., putovali básníci zvaní aoidové od města k městu, přicházeli
na slavnosti a do královských paláců zpívat svá díla, která vyprávěla příběhy z mytologie.
Kolem r.
550 př. Kr. přikázal athénský tyran Peisistratos, aby byly homérské básně zapsány. Tyto básně, které od té
doby recitovali rapsódi, se stali základem vzdělání každého mladého Řeka. Dnes se historikové
přiklánějí k tomu, že v období od 9. do konce 8. st. pr. Kr. příběhy z trojské války spojil v jedno
vrcholné dílo jeden geniální básník ( případně dva básníci).
Je zřejmé, že Ílias byla složena
dříve než Odyssea. Některé prvky v obou eposech jsou z Homérovy doby, jiné však odkazují na
předcházející staletí.
Podle pověstí prý trvala trojská válka 10 let, ale Ílias líčí pouze
události, které se odehrály za dva a půl měsíce, a báseň končí před pádem Tróje. Odyssea se jmenuje
podle bájného hrdiny Odyssea ( latinsky Ulixes ), který po skončení války bloudil deset let po moři.
Ílias:
( Ílias, dosl. Ilijská, tj. báseň o Iliu )
·2.pol. 8. stol. př. n. l.
·nejstarší v úplnosti
dochovaný starověký řecký hrdinský epos, zpracovávající epizodu z okruhu pověstí o trojské válce.
·Ilias
je odrazem skutečných událostí. Vypráví o bojích Řeků proti maloasijskému městu Tróji, jemuž se také říkalo
Ilion, nelíčí však průběh celého válečného střetnutí, omezuje se jen na závěr boje.
Obsah: V prvním
ze 24 zpěvů ( toto dělení eposu o 16 000 daktylských hexametrech pochází zřejmě až z 2. stol. př. n. l. , snad od
Aristarcha ze Samothráky a je dáno počtem písmen řec. abecedy ) dochází ke sporu mezi Agamemnonem, vrchním
velitelem řec. vojsk, která už 10. rok dobývají maloasijskou Tróju ( Ílion ), a mezi nejudatnějším řec. bojovníkem
Achillem. Agamemnon odmítá Achillovi jeho podíl na kořisti, krásnou Briseovnu, a Achilles se proto neúčastní dále
boje. Tím je dám základní konflikt I.(„Achillův hněv“ ). Boje před Trójou zvolna pokračují,
postupně jsou v jednotlivých epizodách představováni přední urození bojovníci v řeckém i trojském vojsku a
jsou líčeny i předchozí válečné události . Trójané získávají v boji postupně převahu a zastaví je teprve
Achillův přítel Patroklos, „maskovaný“ jeho zbrojí. Když jej nejudatnější trojský bojovník Hektor zabije, rozhodne
se Achilles pomstít přítelovu smrt. Zažene trojské vojsko zpátky do města, Zabije Hektora, proti vší etice
zhanobí jeho mrtvolu a vydá ji teprve na prosby Hektorova otce, trojského krále Priama. Hektorovým pohřbem
I., odehrávajícím se v rozmezí 51 dní, končí.
Charakteristika díla : Z
Achillova hněvu vyrůstá v prvém plánu obraz světa a myt. héroů, který v druhém plánu přináší jistou, v
podstatě epickou perspektivu světa a společnosti. I.ji vyjadřuje uzavřeným společenstvím dvou
válčících stran, které je zobrazeno převážně objektivizovaně , bez bezprostředních hodnotných signálů v autorské
řeči. Charakteristická je pro ni výrazná statičnost a jednolitost dějově obvyklé ( „známé “) a prostorově
ohraničené („domácí“) situace, kterou přes všechny zásahy lidí i bohů beze zbytku určuje Osud ( i vládce
bohů Zeus vlastně jen usměrňuje veškeré dění tak, aby probíhalo ve shodě s ním ). Tuto statičnost
zprostředkuje jednoduchá a přehledná linie, rozvíjená rovněž jednoduchými odbočkami, převážně odkazujícími do
mytol. minulosti, a sdělovaná slavnostním, patetickým stylem, který prostě lineárně přiřazuje jednotl. prvky. Jeho
projevem je líčení souběžných dějů, epický čas, neshodující se s časem chronologickým, bitvy pojaté jako
rozčleněné v řadu jednotl. soubojů, tzv. katalogy - výčty, se světem héroů paralelně organizovaný svět bohů, u
kterých jsou potlačeny atributy nadpřirozenosti a božské dokonalosti do té míry, že se to záhy stalo
příčinou kritiky. Statičnosti odpovídá i obšírnost epického stylu, zejména „doslovnost“ sdělení ( příslušná
skutečnost se místo odkazu vždy podává znovu ), shodná vyprávěcí perspektiva dějů ústředních i původních,
věcná přesnost a podrobná kresba vybraných detailů; v neposlední řadě pak neměnná charakteristika postav
(„důvtipný Odysseus“) a věcí, popř. shodné verše a celé veršové pasáže (topoi), užívané ve standartních
situacích.
Někteří z překladatelů jsou: Jan Nejedlý, A. J. Puchmajer, Jan B. J. Vlček,
Ant. Škoda, J. Lípa, Otmar Vaňorný, Rudolf Mertlík.
Zones.sk – Zóny pre každého študenta