Doktor Faust: Tragická historie doktora Fausta

Doktor Jan Faust z Wittenbergu, se vlastním úsilím vypracoval na učence, kterého jeho kolegové uznávají, ale Faust si uvědomuje, že svou učeností získal jen další a další nezodpovězené otázky. Tehdy odvrhuje své školské učenosti i svou starou morálku a poznání hledá v rozmluvách s ďáblem Mefistofilem. Ten však jen vyhýbavě a s rozpaky odpovídá na otázky týkající se podstaty bytí, nebe i pekla. Faust s ním tedy uzavírá smlouvu podle které mu bude Mefistofilis 24 let sloužit a po té, bude li Faust spokojen může si jej Mefistofilis odnést do pekel.

Ďábel mu sice navrátil mládí a provázel ho pitkami a jinými radovánkami, snažíc, aby Faust nalezl svůj cíl v tělesných požitcích, ale ten chce odpovědi na své otázky a ty zůstávají nezodpovězeny. A když chce, aby mu opatřil milovanou ženu dostává jen převlečeného čerta. Faust nalézá uplatnění pro svou moc jen v kouzelnických tricích na papežově dvoře, u vévody z Vanholtu a u německého císaře.

U císaře se setkává s univerzitním kolegou Wagnerem s kterým podniká cestu do historije. Zde ho ďábel zláká krásnou Helenou trojskou. Dostane se mu varování od starce, a Dobrý anděl, oponent Zlého anděla Mefistofila, ho napomíná k lítosti a spáse. Mefistofilis ho ale přesvědčí, že pro něj již není spasení. Faust zavrhuje zbytky naděje na vykoupení, a svým novým podpisem definitivně poroučí duši peklu. Jeho osud je zpečetěn a lhůta dovršena, Fausta si odnesou ďáblové.

V díle dochází ke konfliktu ztvárnění literární předlohy (zobrazení faktů Faustova života) a tradicí morality, podle níž je Fausto postava symbolem neřesti. V rámci morální tradice se uplatňuje alegorie Sedmi smrtelných hříchů, zabývá se hrdinovým svědomím (návaznost na starší moralitu Konflikt svědomí). V některých částech nabírá Faustova postava i satirické prvky. Z této tradice však vybočuje zobrazení dynamického hrdinova charakteru od tragického vzepětí tvůrčího ducha toužícího poznat podstatu světa a osvojit si smyslově jeho krásu, ke skepsi, smyslnosti a morálnímu úpadku. I Mefistofilis je pojat netradičně jako temná strana Faustovi nenasytné touhy po poznání a jeho tužeb. Ve hře není Faust odsuzován ale není ani nijak blahořečen. Jedná se o souboj člověka se silou jeho tužeb který člověk prohrál.

K srovnání se přímo nabízí Faust od Goetheho, ten sám Marlowovo dílo uznával a čerpal zněj, Goethe píše se silnou církevní motivací a to je silně citelné, ale hlavní obsahový rozdíl postřehneme v konečném vyznění. Narozdíl od Fausta Marlowova, Goeteheho Faust na konci své cesty užije své draze vykoupené síly, aby nezištně pomohl prostým lidem. Za což se mu dostává spasení.

Datum vzniku hry není bezpečně známo a řadí se do období mezi lety 1588-1593. Autor toto své pravděpodobně poslední dílo napsal na základě lidové knížky o Faustovi (1587 - vycházející z německé legendy 16. stol.(tato legenda vychází ze skutečné osoby německého učence a dobrodruha Fausta Knittlingena (1480-1540)), přeloženou do angličtiny roku 1592. Znění hry se dochovalo ve dvou podobách z roku 1604 a 1616 jedná se pravděpodobně o znění doplněné W.Rowleyem, W.Birdem či T.Nashem. Otázka podílu autorů na znění hry a zvlášť vložených komických scén, se nepodařilo uspokojivě vyřešit. Není známo kdy byla hra poprvé uvedena, ale víme že ji poprvé inscenovala herecká společnost hraběte z Nottinghamu. Faust se stal jedním z nejúspěšnějších kusů alžbětínsé divadelní scény a zaujal významné místo v základech světové, dramatické tvorby.

K tématu a zpracování můžeme ještě dodat, že se vněm odrazil Marlowův styk se Školou noci, intelektuální a uměleckou společností kolem W.Raleigha, kde se vedle věd, básnictví a atheismu pěstoval též okultismus a magie.

Následky:
Marlowe přetvořil z ¨legendární¨ postavy nový dramatický typ. Od té doby je tento typ často uplatňován jako psychický profil charakteru či je mu věnována celá hra. V době renesance propadl Faust nakonec peklu, ďábel vyhrál nad bohem pokud se lidé o svůj život nepostarali sami. Tragický Faust je tedy postava vycházející z renesanční společnosti. Podle barokní společnosti, musel ovšem vyhrát bůh, který si k zbloudilé ovečce nakonec našel cestu. V baroku je také větší důraz na konflikt boha a satana, zatímco v renesanci se jako zejména dnes dal důraz na touhu po poznání a k naplnění, které mohlo svést člověka z cesty.

Marlowův Faust, coby zpracování legendy bylo překonáno Gothem. A musíme uznat, že nejen střední části by bylo možno lecco vytknout, ale našel vněm rodiště jeden ze základních charakterů, které v dramatech nalezneme, Faust.