Ku kompozícii si doplňte nasledujúce informácie:
Didakticko-reflexívne básne majú symetrický trojčlenný základ:
1. prológ/úvod (názov básne - kľúčová myšlienka básne, idea)
- tvorí s vlastnou básňou neoddeliteľný významový celok, zvyčajne je veršovaný s vnútorným rýmom. Môže mať formu príslovia, aforizmu...
2. jadro (10 veršov - rozvíjanie motívu)
- verše s rovnakým počtom slabík a so združeným rýmom
3. epilóg/záver (posledné dvojveršie)
- zväčša nesie ponaučenie
Líška chtela dostať hrozno zrelé z ratolesti,
chuť do hrozna dostanúce, žádala ho jesti.
Ale když vysoko bylo, nemohla ho dostať,
musela ho tam nechati, a pri chuti zostať.
Dost síce až k zunovaní proň vyskakovala,
naposledy preč odešla, když se zunovala.
A sama se tak tešila: neni zrelé ješte,
nechcem ho, buďto by bylo hned tuto na ceste.
Tak i ty se nechtej rmútiť, když to nedostáváš,
čo nekdy i s unováním dosáhnúti žádáš.
Sám se poteš, mluvíc sobe: neni
pro mne súcé,
proto ho Pán Búh nedává medzi moje ruce.
Synu milý, v živobytí abys' byl
ščaslivý,
m[o]síš na Boha pobožne vždy byť pamatlivý.
Búh te stvoril milostive k podobenství svému,
nemáš srdce tvé
obracať k stvorení jinému.
Miluj Boha spravedlive, nos ho v srdci tvojem,
jak od toho cíle zblúdíš, nebudeš s pokojem.
Dal ti
život, i to čo máš, i nebe chce dati,
jestliže ho spravedlive budeš milovati.
Vychvaluj ho jako múžeš, hoden je všej chvály,
pros od neho, čo ti treba, v daroch je nemalý.
Všecko čo máš, mu obetuj, áno i sám sebe,
budeš ho meť pomocníkem v každej tvej
potrebe.
K statečnosti dopomáhá milovať čistotu,
neb rád slyší každý človek
čistotnosti nótu.
Obyčejne o statečnosť ten svoju nestojí,
kdo nečistý pred statečných prijíť se nebojí.
Pred Bohem mej
čisté srdce, a pred lidmi rúcho,
by nebylo pro lenivosť štráfané tvé ucho.
Umývaj tvár a i ruky, nic nešanuj vody,
též
když pahnosty obrežeš, nebudeš meť škody.
Nenos blata na odeve, a na nohách smradu,
bys' nečinil cudzím nosom nevdečnú
závadu.
Učeš hlavu jako svečí, nechoď jak Medúza,
nečistotnosť lidské oči k hnusnosti podzbúdzá.
Sladký je chren červíčkovi, když se v nem uláhne,
a jak z neho kdy vyleze, zas se k nemu táhne.
Sladká je
vlasť človekovi, v kterej se narodí,
kterú sladkosť v človekovi prirodzenosť plodí.
Blázen je, kdo pred jinými vlasť svú
potupuje,
s potupením svojej vlasti cudzú vychvaluje.
Kdo vlasť svoju potupuje, i sám seba haní,
nevdečný je, kdo úctivosť
svej matky nebrání.
Když je vlasť v neúctivosti, i ten bez cti bývá,
který v neúctivej vlasti narodzení mívá.
A tým
vetšé pro nevdečnosť potupení získá,
jak nálezky, cudzé mravy do svej vlasti vtíská.
Jestli se chceš, jako svečí, opilstva varovať,
tak sobe daj opilého človeka malovať:
Nech bude neočesaný, a sliny
po brade,
neumytý, nespúsobný, zaválaný všade.
Slabé nohy, mrtvý jazyk, a krvavé oči,
vždycky letíc dolu nosem, čo s nohú
pokročí.
V hlave víno, v bruchu rozum, v údoch žádnej sily,
tento nápis daj pod neho: hle, človek opilý.
Tento človek neni
človek, neb rozum utratil,
když se s zbytečným nápojem v hovado obrátil.
A jak spadne do kaluže, bude postel jeho,
a i svine tam
líhajú z obyčeje svého.