Máj - Karel Hynek Mácha

Karel Hynek MÁCHA: Máj
Bratislava: Tatran. 1980.
Básnická skladba začína oslavou Čechov, krajiny…
  Věrný Čech – vlastenec,
  protož vděčný u věnec
  květ Ti vije Čecha máj.
 
1)  Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
kvetoucí strom lkal lásky růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
 
V tento krásny večer čaká dievča milého.  Dívčina krásná,  anjel padlý…
  Hodina, jenž jí všechno vzala,
  ta v ústa, zraky, čelo její
  půvabný žal i smutek psala. –
 
Čaká. Už dvadsiaty deň a on nejde. Namiesto neho prichádza plavec, ktorý jej hovorí:
… Vilém myšlenkou sa baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvĕdĕl; on svůdce tvého
vraždĕ zavraždil otce svého.
 
2)  Vilém premýšla o Jarmile, ci za ním smúti, ale pochybuje o tom. Že truchlí? – pro mnĕ? – pouhý sen
Ta dávno neví o mnĕ.
  V takýchto myšlienkach zaspí a sníva sa mu o mladosti. Jeho otec ho vyhnal, útočisko našiel medzi zbojníkmi.  Později vůdcem spolku zván
dovede činy neslýchané,
všude jest jméno jeho znané,
každémuť: „Strašný lesů pán!”
 
  Svojho otca nepoznal, a tak pomsta prináša tresty dva – smrť jeho i otca. Spomína na Jarmilu, pýta sa:
Proč klesla dřív, než jsem ji znal?
Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj?
 
  Vstáva a pozerá z okna, reťaz rinčí. vidí pred sebou krásny kraj. Vie, že nasledujúci deň už nebude počuť spev vtáka. I noc sa zdá nekonečnou. Neustále sa zaoberá smrťou. Prichádza za naňho pozrieť strážca. Vidí, že jeho ústa sa pohybujú.  A strážný vždy se níž a níž
ku vĕzni kloní – blíž a blíž,
až ucho s ústy vĕznĕ spojí…
On sice – dokud ješte žil –
co slyšel, nikdy nezjevil,
než navždy bledé jeho líce
neusmály se nikdy více.
 
 
INTERMEZZO I.
 
„Ted pravý čas? – Připravte stán –
neb zítra strašný lesů pán
mezi nás bude uveden.“
… Až zítra půlnoc nastane,
vichr nás opĕt přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán.“
Rozhovor duchov a prírody o smrti Viléma.
 
 
3)  Je deň. Príroda ožíva. Ľudia sa ponáhľajú, chcú vidieť odsúdenca. Volnĕ jde nešťastný – upřený v zemi zrak.
  Vojaci ho privádzajú ku kaplnke, kde chvíľu ticho stojí. Zmĺkne i dav. Pozerá sa na prírodu, tá je krásna, slnko farbí jeho bledú tvár. Vtáci spievajú.  To vše zločinec ješte jednou zřel,
  to vše, jež nyní opustiti mĕl…
Vidí i biele oblaky a necháva pozdravovať svoju vlasť, krásnu a milovanú.
…tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou…
Posledný raz pozrie na kraj a kat mu mečom odtne hlavu. Po oudu lámán oud, až celé vĕznĕ tĕlo
  u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,
  i hlava nad kolem svůj obdržela stán;
  tak skončil života dny strašný lesů pán;
Je pozdní večer – druhý máj –
večerní máj – lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Viléme! Viléme!! Viléme!!!“
 
INTERMEZZO II.
 
V lese sedia zbojníci, smútia za svojím vodcom. Aj lesy plačú za ním.  „Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“ -
 
4)  Uplynul krásny máj, uplynuli roky. Asi v siedmom roku v posledný deň roka. V hlbokej noci je počuť krok koňa – Hynkovho. Prichádza k jazeru. Opäť sa ta vracia na jar. Sedel pri západe slnka, nad ním kôl s kostlivcom a lebkou. Bol opäť večer, prvý máj, vietor sa s lebkou hral.  I v smutném zraku mém dvĕ vřelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
 
Je pozdní večer – první máj –
večerní máj – je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!“