Lyrika - Percy Bysshe Shelley

Percy Bysshe Shelley (1792 - 1822): Lyrika
 
Shelleyho lyrika patrí k vrcholom svetovej poézie. Shelley bol duchom spevný a bojovný súčastne, ale nebol u neho rozpor medzi básnikom a mysliteľom. Dokázal melodickým slovom vyjadriť najprchavejšiu náladu chvíle, ale aj najsúkromnejšie dojmy, vzruchy a vášne.  Je krajným romantikom v tom, ako sa dokázal zbratať s prírodnými živlami a dať sa uniesť vytržením nad samotou horských štítov, nad prúdmi vod a vlnami morí, nad šelestom vetra a tichom hviezdnych lúčov. Krása sveta mu nie je len vonkajším hmotným zjavom, ale v jej najnádhernejších prejavoch vidí vnútornú spriaznenosť s duchom človeka. Bol plachý, ale výbušnej povahy. Po samovražde prvej ženy, Harriety, odišiel (1818) s Mary do Talianska; 1816 sa vzali. Tu im zomierajú obe deti. Odcudzujú sa. Nakoniec predčasne zomiera r. 1822.
 
Proměnnost
Jsme jako mraky luny půlnoční –
Jak letí neklidně, jak třpytně chví se
ty zářné pruhy noci! – Brzo v tmy
však vplouvají, navždy v nich mizejíce.
 
Jsme dávné lyry nesouzvučných strun:
v nich každý šelest jiným tónem zní
a v křehkých schránkách zvučí příští šum
vždy jinak, než zněl záchvěv poslední.
 
Sen umí noci jeden napustit,
myšlenka bludná zkalí krásu dní.
Ať smích či slzy, rozum nebo cit
hruď steskem nebo jasem naplní,
 
vše jedno! – Neboť žal i radost plyne
dál řekou času, vždycky širou dost,
a lidské zítřky budou stále jiné!
Nic věčně netrvá – jen proměnnost.
 
MONTBLANK
… Ve výši Montblank září – dřímá v něm
tajemná, tichá moc, zdroj sterých krás
a zvuků taj, žití i smrti dech.
V klidných tmách nocí, kdy svit luny zhas,
v jiskřivém jasu dní níž padá sníh …
 
NA UVADLOU FIALKU
 
I
Vyprchal květu vonný dech,
jak polibkem tvým všeptnutý.
Pohas třpyt jeho barev všech,
planoucích jak tvé rty, tvé rty!
 
  II
Jak svrasklý, mrtvý, prázdný tvar
na opušťené hrudi tkví.
Pro srdce, v němž plá dosud žár,
má jen smích tichý, studivý.
 
  III
Svým pláčem jej už nevzkřísím,
již neucítím jeho van!
V osudu jeho tklivém zřím
svůj vlastní úděl psán.
 
KDYŽ PODZIMEM JDU VEČERNÍM
Když podzimem jdu večerním
a cítím listů tlení,
když vlahé jarní nebe zřím –
něco, co bylo, tu není.
Nádhera zimy, mráz a sníh,
obloha léta, co zbylo z nich?