Osídlení českých zemí Slovany, Sámova říše, Velká Morava
Pravlast Slovanů byla mezi Dněprem a Vislou. Po více než dvou staletích na přelomu 6. a 7. st. přesuny obyvatel ustaly.
Zpočátku se Slované usazovali v povodí řek a jen pozvolna se obydlené území rozšiřovalo do vyšších zeměpisných poloh. Většinu území
pokrývaly rozsáhlé, obtížně prostupné pralesy protkané několika obchodními stezkami. Průměrná hustota obyvatel nepřesáhla počet 4-6
osob na km².
Základní zdroj obživy bylo zemědělství. Půda patřila občinám, které tvořili zpravidla všichni dospělí
obyvatelé jedné osady. Převládal ještě dvojpolní způsob obdělávání polí (jedna se osívala, druhá ležela ladem).
Na jižní
Moravě, která byla více otevřena bývalým římským provinciím, lze předpokládat i znalost trojpolního hospodaření (střídání ozim,
jař, úhor). Vedle všech běžných druhů obilí pěstovali i len, konopí, mák, řepku a luštěniny. Pole se nehnojila a zemědělské nářadí
bylo vzácné. Kvůli nedostatku tažné síly výnosy zůstávaly na nízké úrovni, závisely většinou na klimatických podmínkách. Druhým
významným zdrojem obživy starých Slovanů bylo pastevectví. Převládal chov skotu. Mimoto i prasat a drůbeže.
Jídelní lístek
doplňovali lovem, rybolovem, sběrem lesních plodů a medu divokých včel. Přesto žila většina obyvatelstva neustále na pokraji hladovění a
sváděli zoufalý zápas o přežití. Nejstarší formou sídlišť starých Slovanů byly nevelké osady o 7-10 domech čtvercového půdorysu
polozahloubených do země. Jiné stavby neexistovaly. Řemeslo zhotovování látek a oděvů, výroba keramiky a kovářství. Základ společnosti
tvořila rodina. Vyšší jednotkou společnosti organ. byl kmen. O společných záležitostech rozhodovali na pravidelných sněmech. Z významných
rodin byl na kmenovém shromáždění volen kníže. Jen v případě války zastával úlohu vojevůdce. Měl i náboženské poslání –
kněz.
Víra v přírodní síly byla promísena abstraktními představami božstev reprezentujících tyto síly. Hlavním slovanským
bohem byl Perun – vládce hromu, sídlící na nebesích. Jeho antipólem byl bůh Veles, přebývající pod zemí a ve vodách. Ten byl také
ochráncem stád. V mladší době bronzové 1200-700 př.n.l. se užívalo v zemědělství kovových srpů, seker a dlat. Bojovníci měli meče a
kopí, náčelníci i přilbu a pancíře, vyšší vrstvy používali i bronzové nádobí. Keltové byli vynikajícími hutníky, kováři a
zvláště řemeslníky. Dokonale vypracované šperky ze zlata a elektronu, bronzu, železa i skla, to jsou skvosty šperkařské dovednosti.
V metalurgii železa vděčíme Bojům za bezpočet věcí, které v téměř nezměněné podobě používáme i dnes – srpy, kosy,
žeberní radlice, hrábě. Už v 2. století př.n.l. vyráběli asi 70 druhů kovových a různých konstrukčních částí, které ve věrných
kopiích produkují továrny 20. století – lopatu, krumpáče, kladivo, pilníky, kleště, nůžky, řetězy,…
Již v době
neolitické se vyhraňuje praslovanské obyvatelstvo. Rozhodující význam pro příliv slovanského živlu ze Zakarpatí nastal v 1. století n.l.,
pohyb vyvrcholil v 5.-6. století. Slované se rozešli do 3 směrů: východní větev, o které ve 4.-8. století informují byzantské prameny,
jižní větev a západní větev. Většina Slovanů v Polabí a Pobaltí musela po staletí bojovat proti německé expanzi.
Avaři se
objevují v dunajské kotlině v téže době, kdy v tomto prostoru z jižní poloviny Moravy odcházejí germánští Langobardi. Po r. 560
podnikají Avaři několik nájezdů na západ, na Franckou říši a pak se jejich útoky obracejí k jihu, na Byzanc a někdejší římské
provincie na pravém břehu Dunaje. I maďarská nížina se na dlouho stala ústředím avarského osídlení. Slované jsou nuceni se zúčastňovat
útoků na Byzanc, Avaři jim odmítají přiznat rovnocennost a práva. Podle francké kroniky tzv. Fredegara po roce 620 propukla na okupovaném
území velká protiavarská vzpoura. Slovanské kmeny počaly vypovídat poslušnost a zahájily s utlačovateli boje.
Roku 623-624
přišel do této oblasti francký kupec Sámo se svými společníky a se silným ozbrojeným doprovodem. Jakožto obchodník se snažil vykupovat
kožešiny, dobytek, med a především patrně zajatce – otroky. Kupec Sámo se postavil do čela vzpoury proti Avarům, kteří stále více a
více narušovali tranzitní obchod. Avarskou okupací byla vyřazena z provozu stará Jantarová stezka k Baltu a Slezská stezka Moravskou
bránou.
Roku 626 Avary porazil a Slované ho zvolili svým vládcem. Hned poté došlo ke konfliktu mezi Sámem a franckým králem
Dagobertem, jehož příčinou bylo domnělé příkoří, spáchané na franckých kupcích při jejich průchodu slovanskými kraji. R. 631 v bitvě
u Wogastisburgu byla poražena francká armáda. Slované francký vpád oplatili a poplenili rozlehlou oblast Durynska. Roku 658 Sámo zemřel a
říše se rozpadla na jednotlivá knížectví. Francký král Karel Veliký se po vyvrácení avarské říše pokusil o podmanění západních
Slovanů. Jeho vojska obléhala slovanské hradisko Canburg (na Mělnicku), avšak celé tažení skončilo neúspěšně.
V 9. století
pokročila sjednocování kmenů na Moravě a na jihozápadním Slovensku. Již na počátku 9. století tu vynikala dvě knížectví, moravské a
nitranské. Obě však záhy pocítila politicko-mocenský tlak německé říše východofrancké. R. 822 byli Moravané nuceni slíbit
příslušenství východofranckému králi. Roku 830 vysvětil salcburský arcibiskup kostel v sídle knížete Pribiny v Nitře. R. 845 přijalo 14
českých velmožů v Řezně křest a uznalo východofranckou svrchovanost.
Spolu s pronikáním křesťanství ze západu sílily i
pokusy německých panovníků o nabytí nadvlády nad českými zeměmi a nad Slovenskem. Postupující feudalizace společnosti i potřeba obrany
proti rostoucímu nepřátelskému tlaku zvenčí vedly k založení státního útvaru – Velkomoravské říše.
Mojmír I. (833-846) ve 30.
letech 9. století vypudil z Nitranska Pribinu a spojil jeho knížectví s Moravou. Jelikož šlo o zásah křesťana vůči pohanovi, byla tato
válečná výprava tolerována Franckou říší. Pribina později získal od východofranckého krále Ludvíka Němce údělné knížectví za
Dunajem v bývalé římské provincii Panonii se středem při jezeře Blatenském, kde po něm vládl i jeho syn Kocel.
Jádrem moci
mojmírovců byly dnešní Morava a Slovensko, sahající tehdy na jihu až k Dunaji a na východ až k řece Tise, kde byly již hranice panství
bulharského. Moravskou svrchovanost uznávaly i kmeny české, polabskoslovenské a polské (na Krakovsku kmen Vislanů).
Knížete Rostislava
(846-870) dosadil na moravský knížecí stolec Ludvík Němec. Rostislav byl silný panovník, statečný válečník a obratný politik. Za jeho
vlády Velká Morava dosáhla plné svrchovanosti. Odrážel útoky východofranckých panovníků i německé křesťanské misie, zavádějící
bohoslužbu v latinském jazyce. Vyhnal ze země bavorské a francké duchovenstvo. Obrátil se na Byzanc, která nepodléhala svrchovanosti
římského papeže, se žádostí, aby byli na Moravu vysláni věrozvěstové znalí slovanského jazyka. Roku 863 byzantský císař Michal III.
poslal na Moravu misii, vedenou dvěma učenými Řeky, bratry Konstantinem a Metodějem (zakladatelé slovanského písemnictví), kteří znali
jazyk soluňských Slovanů. Konstantin sestavil zvláštní písmo, přizpůsobené slovanským jazykům (hlaholici), a přeložil první
bohoslužebné (liturgické) texty do staroslovanštiny.
Svatopluk (871-894) byl nejmocnější velkomoravský panovník. Říše měla
největší územní rozsah (v závislosti česká knížata, Lužické Srby, Krakovsko, Slezsko, Panonii, oblasti v Kyjevské Rusi), zbudoval stát,
spojující Slovany v celé střední Evropě. Roku 870 byl Rostislav zradou synovce Svatopluka zajat a vydán Ludvíku Němci, který ho nechal
oslepit.
Za vlády Mojmíra II. (894-906) od říše odpadají česká knížata. Po roce 900 přicházejí nájezdy
Maďarů (Velká Morava se nebrání). Slovanská část ovládnuta Uhry, moravská se rozpadla.
Éra Velké Moravy
představovala slavné období našich dějin. Velkomoravská říše byla v době svého rozkvětu středoevropskou velmocí a takřka rovnocenným
partnerem říše východofrancké. Byla vlastně prvním společným státem Čechů a Slováků. Její pád znamenal tragickou ztrátu možnosti
svobodného rozvoje slovenského národa, který se ocitl v maďarském područí.
Zones.sk – Zóny pre každého študenta