Vznik a rozvoj prvních civilizací
Ve třetím tisíciletí př.n.l. dochází ke vzniku prvních civilizací. Týká se to zejména jižních a východních oblastí,
ve kterých hlavně díky klimatu došlo k rychlému rozvoji společnosti a hospodářství. Hojnost zemědělských produktů způsobila, že byly
směňovány za suroviny pro řemeslnou výrobu. Původní osady se měnily a dostávaly tímto jiný charakter, vytvářely se první městské
státy.
Dvěma nejdůležitějším civilizacím, egyptské a mezopotámské, se budeme věnovat podrobněji dále, nyní se zmiňme o
ostatních významných centrech. V oblasti Malé Asie se vyskytovala četná sídliště doby bronzové. Ke konci 3. tisíciletí př.n.l. zde
dochází k usazování prvních kmenů. Kmen Chetitů, proslulý válečnými vozy taženými koňmi, vytvořil říši, ve které vládl král.
Král měl absolutní moc – byl zároveň nejvyšším knězem, soudcem i vojevůdcem. Chetité uctívali více bohů. V letech 1650 – 1450
př.n.l. existovala tzv. starochetitská říše, roku 1594 př.n.l. se jí podařilo dobýt Babylón. Jazyk tohoto období – klínové písmo –
rozluštil český badatel Bedřich Hrozný. K letům 1450 – 1200 př.n.l. se datuje novochetitské období, jeho představitelé uzavřeli roku
1270 př.n.l. nejstarší mírovou smlouvu s Egyptem. Konec říše nastal patrně vyvrácením mořskými národy.
Na území dnešního
Iránu existoval od 3. tisíciletí př.n.l. stát Elam. V 7. století př.n.l. pak vzniká v této oblasti médská říše (ovládli ji Peršané).
V oblasti Sýrie se usadili semitští osadníci. Ve 24. a 23. stol. př.n.l. tu vznikají města Ugarit (původní neolitické sídliště) a Ebla
(stává se pak součástí akkadské říše). O čtyři století později vzkvétá město Mari a také centra pozdější Fénicie – Byblos,
Sídón, Tyros. V 15.-13. stol. př.n.l. zažívá šťastné období Ugarit, nicméně je posléze vyvrácen mořskými národy. Kolem roku 1000
př.n.l. se do popředí dostává Fénicie, těžící z obchodního ruchu, a Palestina (proslulí králové David a Šalamoun). V Malé Asii
zakládali své říše Lýdové a Frygové (mytologická postava krále s oslíma ušima – Midáse).
V Indii se vytvářelo
civilizační centrum v oblasti Paňdžábu. Léta 2500 – 1600 př.n.l. jsou obdobím tzv. harappské kultury. Vyznačovala se relativní
vyspělostí, znala kanalizaci, vodovody a další vymoženosti, používala obrázkové písmo. Společnost v ní se dělila do pěti vrstev (např.
nejnižší vrstvou byli šúdrové). Tato doba byla vystřídána védským obdobím.
V Číně vznikala centra mezi řekami Chuang-che a
Jang-c‘-ťiang. Vládu obstarávaly po dlouhá léta dynastie: 2100 – 1600 př.n.l. šlo o dynastii Sia, vystřídala ji dynastie Šang (do r.
1025 př.n.l.). Společnost tvořili: panovník s absolutní mocí, aristokracie, úřednictvo, rolníci, otroci. Říší se táhla 4000 kilometrů
dlouhá zeď. O Řecku pojednává další otázka.
Nyní se budeme soustředit na rozvoj významné civilizace vznikající na africkém
území – Egypta. Na jeho území žili obyvatelé ještě v 5. tisíciletí př.n.l. v majetkové rovnosti, ale rozvoj zemědělství
(související se záplavami řeky Nilu) a výroby zapříčinil vznik společenské nerovnosti. Říše je rozdělena na Horní a Dolní Egypt, v
nichž vládnou nejsilnější z kmenových náčelníků – faraóni. Kolem roku 3000 př.n.l. pak dochází ke sjednocení Egypta, kdy panovníci
Horního Egypta ovládnou i Egypt Dolní. Vývoj dělíme na starou, střední a novou říši.
Stará říše se umisťuje do let 2650
– 2150 př.n.l. a je spjata s vládou třetí až šesté dynastie. Faraón se považoval za vtělení boha a spravoval 42 administrativních
jednotek. Hlavním městem se stal Mennofer. Podnikala se válečná tažení do Núbie, Libanonu a na Sinaj, obchodovalo se hlavně s oblastmi
dnešního Libanonu a Sýrie. Předmětem obchodu bylo zlato, měď (Egypt trpěl nedostatkem kovů), koření a otroci. Faraóni si nechávali
stavět vysoké jehlanovité chrámy – pyramidy (první pyramidu dal vystavět Džóser kolem roku 2600 př.n.l.). V náboženství se uctíval
zejména bůh slunce Ré, bůh nebe Hór a bůh plodnosti Osíris. Rozpad říše způsobil jak prohlubující se feudalismus a s ním spojená
povstání nejchudších obyvatel, tak zmenšování centrální moci faraónů. Správci jednotlivých regionů si přivlastňují moc a privilegia a
rozdrobují říši.
Období střední říše se váže k letům 2040 – 1785 př.n.l. Egypt byl sjednocen Mentuhotepem I., hlavním
městem se stává opět Mennofer. Nejvýznamnějšími panovníky tohoto období se stali Amenemhet I. a Senvosret I. Rozsah území se rozšířil,
výboje umožnily připojit Sinaj, Sýrii, Núbii a Somálsko. Vzkvétá obchod (zaměření na Krétu, Kypr, Fénicii) a rozvíjí se zemědělství
(zejména ve Fajjúmu). Rozšiřuje se kult vesétského boha Amóna. Celá říše byla vyvrácena nájezdy semitských Hyksósů.
Po
nadvládě Hyksósů se opět vrací k moci domácí živel a v letech 1550 – 1080 př.n.l. existuje nová říše. Sjednotil ji Ahmose I. Existenci
říše zprvu provázely boje s churitským státem Mitanni. Egypt podnikal výpady všemi směry a expandoval své území až k dolnímu toku
Eufratu a hluboko na jih směrem podél Nilu. Faraóni upevňují své postavení i uvnitř státu, opírají se přitom o kněží, vojsko a
úřednický aparát. Amenhotep IV. (14. stol. př.n.l.) zakázal kult boha Amóna, zavedl nového boha Atona (dříve Ré) a zasadil se o nové
sídelní město Achetaton. Zároveň území Sýrie podstoupil Chetitům. Jeho nástupce Tutanchamón přenesl sídlo do Vesétu. Ve 13. stol.
př.n.l. bojoval Ramesse II. proti Chetitům o Sýrii a Palestinu, bitva u Kadeše roku 1285 př.n.l. skončila nerozhodně, roku 1270 př.n.l. došlo
tak k podepsání mírové smlouvy. Útoky mořských národů vedou ke krizi nové říše. Moc faraónů se oslabuje, u moci se mění různé
dynastie, vláda je nejednotná, dočasně tu vládnou i Asyřané. Egypt pak už jen vzpomíná na zašlou slávu. Roku 525 př.n.l. je dobyt
Peršany, roku 332 př.n.l. ho ovládne Alexandr Makedonský, poté dynastie Ptolemaiovců.
Egyptská společnost byla založena na
přísné hierarchii. Na jejím vrcholu stál faraón, absolutní panovník považovaný za boha. Pod ním stáli nejvyšší státní úředníci a
kněží, dále obyčejní úředníci – písaři (starali se o daně, stavby, soudnictví apod.). O něco hůře si vedli umělci, lékaři a
řemeslníci, doslova pak živořili zemědělci (bezzemci a drobní rolníci), kteří tvořili nejpočetnější složku obyvatelstva. Nejhorší
postavení měli otroci, kteří se většinou rekrutovali z řad válečných zajatců.
V náboženství se prosazoval polyteismus
(mnohobožství) a víra v posmrtný život – do hrobů se ukládaly předměty pro pobyt na onom světě a mrtvoly se také mumifikovaly. S úctou
k mrtvým byla spjata i architektura: stavěly se podzemní hrobky, zádušní chrámy, pyramidy… Památky se zachovaly hlavně v tzv. Údolí
králů, Údolí královen, Karnaku (chrámové komplexy), Luxoru (sfingy). Světské stavby se moc nezachovaly, ale nálezy svědčí o přepychu a
architektonické vyspělosti. Značné úrovně dosáhlo i sochařství a malířství – to zachycovalo hlavu a nohy z profilu a tělo zepředu.
Literatura měla především náboženský charakter – magické texty, hymny, mýty, legendy. Nejvýznamnějším dílem se světským obsahem je
Sinuhetův příběh. Písmo se zaznamenávalo na kámen nebo papyrus. Z původního obrázkového se vyvinulo hieroglyfické písmo, existovalo i
písmo hieratické (kněžské) a démotické. Přínosem Egypťanů v oblasti vědy byla vyspělá matematika a geometrie, astronomie, chrámové
školy i nové způsoby v malířství.
Podívejme se teď podrobněji na civilizaci vzniklou v oblasti Mezopotámie. Tato oblast je osidlována
už v 5. tisíciletí př.n.l., obyvateli jsou Sumerové, později vznikají první města. Starosumerské období (3000 – 2350 př.n.l.) je
reprezentováno městy Kiš, Nippur, Umma, Ur, Uruk, Lagaš a Mari. Původní chrámové hospodářství je zřízeno na principech teokracie: centrem
území je chrám, kněží se starají o veřejný život a spravují administrativu. Chrámové hospodářství se neudrželo, nahradilo ho
palácové hospodářství – paláce se oddělují od chrámů, roste význam panovníka (krále), světská moc překonává náboženskou.
Semitské kmeny se začaly usazovat ve městech severního Sumeru, Sargon I. z Akkadu ovládl i jihosumerská města a roku 2340 př.n.l. tak
vznikla Akkadská říše. Trvala téměř 150 let a sahala od Perského zálivu až téměř ke Středozemnímu moři. Města v jižní Mezopotámii
se poté osamostatnila a zažila nový vzestup. V Lagaši vládl uměnímilovný král Gudea, král Urnammu z města Uru ovládl severní Babylónii.
V Uru se stavěly zavlažovací kanály a zikkuraty (třístupňové chrámy). Ve 21. stol. př.n.l. byla Sumerská říše vyvrácena nájezdy
Amoritů a Elamitů, kmenů ze syrských stepí.
Na jihu Mezopotámie vznikla Staroasyrská říše (2000 – 1750 př.n.l.). Hlavním městem
byl Aššur, obyvatelé se orientovali na chov dobytka a na obchod s Malou Asií. V oblasti dolní Mezopotámie vznikají malá království, vládce
Chammurapi (okolo 1700 př.n.l.) je sjednotí a vzniká Starobabylónská říše. Chammurapiho proslavil i zákoník uchovaný na kamenné desce a
vystavený v pařížském Louvru. Zákoník se zabývá mj. tresty za krádeže, loupeže, násilné činy, zaměřuje se na majetkové vztahy, svou
povahou je založen na společenské nerovnosti. Říši kolem roku 1600 př.n.l. vyvrátili Chetité.
Horní Mezopotámii dočasně
ovládli Churrité a vytvořili říši Mitanni (1600 – 1350 př.n.l.). Udržovali diplomatické styky s Egyptem, ale jejich říše se pod náporem
Chetitů neudržela. Kassitští panovníci (z pohoří Zagros) spravovali Středobabylónskou říši (1500 – 1235 př.n.l.), neangažovali se
příliš ve válkách a přispěli k hospodářskému a kulturnímu rozkvětu říše. Nový rozkvět Asýrie znamenal existenci Středoasyrské
říše (1350 – 1080 př.n.l.). Ta se územně rozmáhala, dobyla Babylón i fénická města. Nový územní a mocenský rozmach v 10. stol.
př.n.l. se kryje s Novoasyrskou říší (911 – 612 př.n.l.). K její významné pozici přispělo i vybudování profesionální armády. Za
významného vládce Sargona II. (722 – 705 př.n.l.) došlo k definitivnímu oslabení největšího protivníka, oblasti Urartu. Územní rozsah
říše za jeho nástupců byl zastaven až dobytím sídelního rozvinutého města Ninive roku 612 př.n.l. a zničením říše. Vznik
Novobabylónské říše (626 – 539 př.n.l.) je spojen s vyhnáním Asyřanů. Vrchol říše nastal za vlády Nabukadnesara II. Říši ovládl
roku 539 př.n.l. perský král Kýros.
Společnosti dominoval král, který představoval nejvyšší zákonodárnou, soudní i vojenskou
moc. Opíral se o vojsko, úřednický aparát a náboženskou autoritu. Mezi privilegované vrstvy patřili královi hodnostáři, vojenští
velitelé a kněžstvo. Horšího postavení se dostávalo zemědělcům, řemeslníkům, obchodníkům, nižším úředníkům apod. Vrstva otroků
nebyla příliš početná. Pěstovala se pšenice, chovaly se ovce, kozy, rozvíjelo se hrnčířství, výroba cihel, zpracování kovů. Obchod se
uskutečňoval naturální směnou, později za cenné kovy.
Obchodu nahrávala i slušná síť silnic a cest. V architektuře na sebe
upozornily chrámy a stupňovité stavby – zikkuraty, dále paláce (např. ve městech Kiš a Mari). Známá je Babylónská věž a Semiramidiny
zahrady. Polyteistické náboženství, bozi: An, Enlil, Enki, Ištar, Šamaš atd. Písmo existovalo nejprve obrázkové, později klínové; psalo
se na hliněné tabulky (smlouvy, dopisy, inventáře). Proslulosti nabyla Aššurbanipalova knihovna. V literatuře vznikaly mýty, hymny, poezie,
eposy (Epos o Gilgamešovi). Poměrně vyspělé bylo lékařství.
Zones.sk – Zóny pre každého študenta