Český stát v 10. - 12. století

Spoločenské vedy » Dejepis

Autor: Mike454
Typ práce: Referát
Dátum: 11.01.2009
Jazyk: Čeština
Rozsah: 2 083 slov
Počet zobrazení: 6 001
Tlačení: 629
Uložení: 656
Roku 906 se rozpadá Velkomoravská říše a podobně se rozkládá celé uspořádání tehdejší Evropy (podíl na tom mají nájezdy Vikingů a Maďarů i vnitřní příčiny). Území Čech nebylo v 9. století soudržné, skládalo se spíše ze svazku kmenových ministátečků, které tvořili např. Chebané, Sedlčané, Děčané a další. Knížata se uzavřela na svých opevněných hradech a jejich vliv byl omezen pouze na okolí hradu. Ve válkách proti Francké říši stáli Češi na straně Velké Moravy. Roku 883 velkomoravský kníže Svatopluk násilně připojil Čechy ke svému území, nechal knížete Bořivoje pokřtít a učinil z něj svého zástupce v Čechách. Bořivoj sídlil na Levém Hradci, kde vznikl první křesťanský kostel u nás – kostel sv. Klimenta. Zanedlouho přenesl své sídlo do Prahy.
Roku 895 se Češi osamostatnili od nadvlády Velké Moravy. To už vládl Spytihněv, který upevnil státní zřízení formou sítě hradů. Hrady představovaly centra státní i církevní správy. Své knížectví podřídil biskupství v Řezně. Po Spytihněvovi vládne jeho bratr Vratislav (915 – 921), který se pokouší o další upevnění českého státu.

Roku 921 na trůn usedá Václav, velmi mladý a neobyčejně vzdělaný panovník, navíc hluboce oddaný křesťanské víře. Právě pro jeho mládí za něj zpočátku vládla matka – pohanka Drahomíra a vychovávala ho babička Ludmila. Spor mezi matkou a babičkou vyvrcholil na hradě Tetín, kde dala Drahomíra Ludmilu zaškrtit (Ludmila později prohlášena za svatou) a vyhnala bavorské kněze. Václav byl donucen vojenskou silou uznávat vliv sousední mocné německé říše (zvláště Bavorska a Saska), znamenalo to odvádět Jindřichu I. Ptáčníkovi pravidelnou roční daň z míru – 500 hřiven stříbra a 120 volů. Vzepřít se nemohl, protože v Čechách nebyla jednotná správa a nemohl tak počítat s velkou vojenskou pomocí. Václav vybudoval nový kostel na pražském hradišti zasvěcený sv. Vítu. Měl spory s bratrem Boleslavem, které vyvrcholily spiknutím proti němu a Václav byl 28. září 929 (dle jiných pramenů 935) ve Staré Boleslavi zavražděn. Posléze docházelo i k vybíjení jeho stoupenců. Václav byl později kanonizován (svatořečen), stal se symbolem české státnosti („mučedník, ochránce Čechů“).

Po Václavově smrti
vládl po dlouhou dobu (až do roku 972) jeho bratr Boleslav zvaný Ukrutný. Dosáhl vybudování jednotného státu založeného na hradské soustavě a podařilo se mu alespoň formálně pokřtít celý stát. Ke konci své vlády razil mince, stříbrné denáry (1 denár = 10 tkaných plátěných šátečků). Jeho výbojná politika slavila úspěchy, dobyl Slezsko, severní Moravu, Pováží a Krakovsko, český stát se tak dostal až k hranicím Kyjevské Rusi. Po mnoho let válčil s německým vladařem Otou I., roku 950 se mu podřídil a uznal jeho svrchovanost. Roku 955 mu pak pomáhal porazit Maďary v bitvě na řece Lechu. Společně donutili Maďary k usazení a vybudování si státu namísto dosavadních výbojných nájezdů. Na severu vznikal nový stát pod vedením Piastovců a tamní vládce Měšek I. se oženil s Boleslavovou dcerou Doubravkou. Boleslav založil benediktinský klášter Sv. Jiří, první abatyší se stala jeho dcera Mlada.

V letech 972 – 999 byl u moci jeho syn Boleslav II. zvaný Pobožný. Hned zpočátku svého panování dosáhl u papeže zřízení pražského biskupství. Prvním biskupem se stal Sas Dětmar (vysvěcen 976), roku 982 ho vystřídal Slavníkovec Vojtěch, který se pokoušel zreformovat zaběhlou církevní praxi (mj. prosazoval myšlenku přeměny střední Evropy v univerzální říši). Vojtěch se záhy dostal do konfliktu s panovníkem i knězi a odešel do Říma, kde vstoupil do kláštera. Boleslav ho později povolal zpět, když zřizoval v Břevnově první mužský klášter v Čechách (993). O rok později však Vojtěch opět opustil Čechy a zanedlouho zahynul u pobaltských Prusů, jeho ostatky byly uloženy ve Hnězdně. Doma nabírala situace na spádu, Boleslav a jeho vojenská družina přepadli Libici a vyvraždili všechny přítomné Slavníkovce. Libice byla totiž centrem této boční linie Přemyslovců. Slavníkovec Radim, který pobýval v době mordu v cizině, se stal roku 1000 prvním arcibiskupem hnězdenského arcibiskupství, ustanoveného nad hrobem Vojtěcha.
Roku 999 umírá Boleslav II. a v Čechách nastává hluboká krize státu, provázená sváry mezi Boleslavovými syny Boleslavem III., Jaromírem a Oldřichem. Trůnu se ujímá nejprve neschopný, krutý a hrubý Boleslav III. zvaný Ryšavý. V Čechách proti němu roku 1002 vypuká povstání, Boleslav je svržen a zachraňuje se útěkem. Pokouší se pak ještě několik měsíců vládnout, ale je svržen. V mezidobí si neschopný opilec Vladivoj nechá udělit Čechy jako léno od římského panovníka, na trůn ale nastupuje polský panovník Boleslav Chrabrý (stoupenec střídmosti a zbožnosti). Vytváří velký stát složený z Polska, Moravy a Čech, sídelním místem se stává Praha. Boleslav Chrabrý se dostal do křížku s německým králem Jindřichem II., odmítl přijmout Čechy v léno, byl poražen a sesazen (1004). Jindřich II. udělil Čechy v léno Jaromírovi, tudíž byl Jaromír velmi závislý a musel Jindřichovi pomáhat ve válečných výpravách.

Jaromír vládl do roku 1012, kdy byl svržen bratrem Oldřichem, oslepen a vykastrován. Oldřich vládl do roku 1033, kdy zemřel. Stačil předtím připojit ke svému knížectví i Moravu (1019) a rozšířil tam hradskou organizaci. Roku 1032 založil Sázavský klášter, středisko staroslověnské vzdělanosti. Po jeho smrti krátce vládne opět Jaromír, ale vzdává se moci ve prospěch Oldřichova syna Břetislava. Břetislav byl stejně jako jeho manželka Jitka, kterou unesl z kláštera, nebývale vysoké postavy. Roku 1039 využil Břetislav povstání v Polsku, obsadil Slezsko, dobyl Hnězdno a nad hrobem sv. Vojtěcha vyhlásil právní nařízení. Tato tzv. Hnězdenská (Břetislavova) dekreta upravovala světské i církevní záležitosti, např. zakazovala mnohoženství či práci během církevních svátků. Dále přenesl do Čech Vojtěchovy ostatky (Vojtěch byl už dříve kanonizován). Břetislavovu dvacetiletou vládu provázely boje s německou říší. V bitvě u Brůdku r. 1040 sice náš panovník zvítězil, ale o rok později podlehl a musel od císaře Jindřicha III. přijmout Čechy v léno, což ho stavělo do jistého vazalského postavení. Roku 1054 za poplatek vrátil Polsku Slezsko. Břetislav měl pět synů a tak z obavy před možnými nástupnickými spory formuloval tzv. stařešinský řád. Podle něho měl zemřelého vladaře nahradit vždy nejstarší žijící mužský člen rodu Přemyslovců.

Po Břetislavově smrti v r. 1055 nastoupil na trůn jeho nejstarší syn Spytihněv II. a setrval na něm do r. 1061. Na knížecím stolci ho vystřídá Vratislav II. (panuje 1061 – 1092) a začíná úspěšné období českého státu. Čechy zaujímají důležité místo v mezinárodní politice, neboť Vratislav je hlavním spojencem německého císaře Jindřicha IV. v jeho boji o investituru s papežem Řehořem VII. Papež usiloval o vysvobození církevní moci z nadvlády římskoněmeckých císařů. Za věrné služby byl Vratislav II. r. 1085 v Mohuči na dvorském sjezdu prohlášen českým králem, zbavil se tak závislosti na sousední říši. Na pražském hradě se konala korunovace, Vratislav však nezískal královský titul pro Přemyslovce dědičně. Vratislav také nemusel císaři platit pravidelnou daň, jedinou povinností zůstalo obesílat korunovační jízdy do Říma ozbrojeným doprovodem. Roku 1063 zakládá biskupství v Olomouci, tedy druhé u nás. Po Vratislavově skonání se na několik měsíců ujímá moci Konrád Brněnský (jeho bratr), ale i on sám umírá. Roku 1092 se stává vladařem Břetislav II. (do r.1100).

Je to energický, schopný syn Vratislavův. Aby zajistil následnictví svému bratru Bořivojovi, porušil nástupnický řád a obrátil se na německého císaře, který Bořivojovi udělil zemi v léno. Tím se opět navodil vazalský vztah. Roku 1097 vyhnal Břetislav mnichy ze Sázavského kláštera a učinil tak přítrž staroslověnské kultuře. Byl zavražděn ve Zbečně.

V zemi nastávají boje o knížecí stolec. U moci je neschopný Bořivoj, kterého vystřídá Svatopluk, Přemyslovec z olomoucké větve. Ten provede drastický masakr a r. 1108 nechá vyvraždit rod Vršovců. K moci se dostává Vladislav (Vratislavův syn), vládne také Bořivoj. Částečné uklidnění přináší panování čtvrtého Vratislavova syna, totiž Soběslava I. (1125 – 1140). Roku 1126 bojoval v bitvě u Chlumce proti německému císaři Lotharu III., který podporoval právoplatného nástupce Otu I. Olomouckého. Podařilo se mu normalizovat vztahy s německou říší.

Soběslava vystřídal jeho syn Vladislav II., jehož vláda se překrývá s panováním mocného německého císaře z rodu Štaufů Fridricha Barbarossy. Vladislav pomohl vladaři Svaté říše římské zvítězit v bitvě u Milána (bojovali proti severoitalským městům) a byl za to odměněn dědičnou královskou korunou (1158). Během své více než třicetileté vlády (do roku 1172) Vladislav II. pomáhal upevňovat spíše pozici Barbarossovu než svou. Nechal vystavět kamenný Juditin most a Strahovský klášter premonstrátů. Rezignoval ve prospěch svého syna Bedřicha.

Český stát se ocitá ve zmatcích. Zhruba rok vládne Bedřich, ale nahrazuje ho Soběslav III. (1173 – 1178). Soběslav se císaři příliš neosvědčil, proto se na trůn vrací Bedřich (1178 – 1189). V letech 1189 – 1191 vládne Konrád II. Ota, který se proslavuje vydáním zákoníku (Statuta Konrádova). Krátce vládne Václav II., než je vystřídán Přemyslem Otakarem I. Toho pro změnu nahradí biskup Jindřich Břetislav, ale roku 1197 se k moci dostává opět Přemysl Otakar I.

Společnost se v 10.-12. století dělila na svobodné a nesvobodné. Většinu svobodných tvořili prostí sedláci, všichni svobodní obyvatelé byli vázáni vojenskou povinností. Nesvobodnými byli otroci, většinou čeleď na dvorech bohatých velmožů, nepožívali žádných práv. Sedláci a ostatní svobodní tvořili poddané. Půda, na které hospodařili, náležela některému z feudálních pánů – knížeti, členovi vládnoucího rodu, klášteru, držiteli výsluh apod. Zpočátku veškerá půda byla považována za majetek přemyslovského rodu, za správce rodového vlastnictví se považoval vládnoucí kníže. Jako lenní pán (senior) mohl udělovat svým vazalům (manům) určité pozemky v léno. Zpočátku šlo vlastně o určitý „pronájem“ – vazal dostal pozemek zdarma (za zásluhy), ale ne natrvalo (ne dědičně), musel knížeti odvádět příslušnou část výnosu a byl povinen poskytnout mu v případě potřeby vojenskou pomoc. Kníže naopak zajišťoval vazalovi ochranu jeho pozemku i rodiny.

Poddaní se ocitali v poměrně svízelné situaci. Feudálovi odváděli předepsané naturální (i finanční) dávky a museli konat roboty na panských pozemcích. Museli se účastnit tzv. zemských robot, což obnášelo „veřejné“ práce na výstavbě silnic, cest, hradů apod. V jistých obdobích navíc přispívali panovníkovi berněmi (peníze, obilí). Také církvi museli odevzdávat poplatek – tzv. církevní desátek, dále platili za každý náboženský úkon. Navíc se stávali terčem loupeživých přepadů, nesli také následky válek a neúrody.
Výnosy polí byly nepatrné, po zaplacení dávek takřka nic nezbývalo. Hlavním zemědělským produktem se stalo obilí. Zpočátku se praktikoval systém, kdy se půda po dva až tři roky obdělávala a potom se řadu let nechala ležet ladem. Zvýšení počtu obyvatel vedlo k lepšímu způsobu obdělávání půdy, k tzv. úhorovému zemědělství: buď trojpolnímu (úhor, ozim, jař) nebo dvojpolnímu. V zemědělství se používaly rádlo, pluh, hák, srp, k mletí obilí se používaly ruční mlýnky nebo vodní mlýny. Nově vynalezeny byly: chomout, podkovy, brány a pluh. V řemeslné výrobě dochází ke zdokonalení v 11. století. Začíná se zpracovávat cín a olovo, ze zlata a stříbra se dělají šperky, stříbro se užívá na výrobu mincí. Pokroky se činí ve zpracovávání skla a v hrnčířství. Většina kvalitních výrobků se však dováží z ciziny. Intenzivněji se řemeslná výroba i směna rozvíjela od 2. poloviny 12. století.

Obchodu se hojně věnovali cizinci, kupci, požívali zvláštní ochrany panovníka a platila pro ně vlastní práva (podobně jako pro Židy). Trhy se konaly u větších hradů, zpočátku šlo o výměnný obchod, v 10. století se platí hedvábnými šátky. Ty jsou nahrazeny stříbrnými denáry, které začal razit Boleslav I. Platilo se jimi až do r. 1300, kdy Václav II. začal razit pražské groše. Mincovní právo (regál) měli pouze panovníci. Hlavní evropská obchodní trasa se v důsledku řádění Maďarů přesunula z Podunají na sever, tudíž procházela našimi zeměmi a pomohla rozvoji obchodu u nás. Přes Čechy vedla i tzv. jantarová stezka spojující sever a jih Evropy. Na hranicích i ve vnitrozemí (u mostů, hradů atd.) se vybíralo clo a mýto z převáženého zboží. Zprvu náležel výnos cla pouze vladaři.

Ke stavbě domů se používal stále častěji kámen. Ve 12. století vznikaly zvláště v Praze první románské domy a kostely kruhovitého tvaru (rotundy) s apsidami (půlkruhovými výklenky). Rozkvětu se dočkala Olomouc. Kláštery existovaly benediktinské, cisterciácké, premonstrátské a johanitské. Vzniklo i několik kronik (Kosmova, Kanovníka Vyšehradského, Mnicha Sázavského, letopis Vincenciův) a zachovalých písní (Hospodine, pomiluj ny – nejstarší česká duchovní píseň, dochovaná ve výkladovém traktátu břevnovského benediktina Jana z Holešova, vznikla rozšířením řecké aklamace Kyrie eleison – tj. Pane, smiluj se, byla užívána např. i při korunovaci českého krále).
V počátcích se stát opíral o tzv. hradskou organizaci. Po celé zemi byly rozesety hrady v čele s hradským správcem. Obyvatelstvo kraje bylo přiděleno k hradu, v jehož svazku chodilo do války. Podle příslušnosti k hradu konalo obyvatelstvo tzv. zemské roboty, o nichž byla řeč výše.

Zbývá už jen vymezit, jaké oblasti vlastně spadaly pod Čechy. Na jihu se k tradičnímu českému území pojilo Vitorazsko, na severu Budyšínsko, Zhořelecko a Kladsko. Za vlády knížete Břetislava patřilo k Čechám i Slezsko. Naopak k Čechám nepatřilo Ašsko a Chebsko, Šluknovsko a Frýdlantsko a po krátkou dobu i Sušicko. Čechy byly vymezeny českou kotlinou, obepnutou horskými zalesněnými oblastmi. Těmito lesy vedla zemská hranice.

Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1

Kľúčové slová

Vyhľadaj ďalšie študentské práce pre tieto populárne kľúčové slová:

#Senior,vazal #první státy na českém uzemí #meniny jitka v čechách #drahomíra #cech v 9. a 10. stoleti


Odporúčame

Spoločenské vedy » Dejepis

:: KATEGÓRIE – Referáty, ťaháky, maturita:

Vygenerované za 0.014 s.
Zavrieť reklamu