Románský styl života a umění v Čechách
V období zhruba od roku 500 do roku 1000 v Evropě neproběhl rozvoj nějakého jednotného slohu, byly to spíše střety velkého
počtu různých slohů, které začaly splývat teprve na konci tohoto období. Vzdělaní lidé žijící v klášterech považovali umění
germánských kmenů za barbarské. Sami se obdivovali starověkým dílům a barbarské kmeny jim jejich úsilí o vzkříšení umění mařili
neustálými válkami.
Merovejská Galie a Visigótské Španělsko byly ovlivněny Orientem. Karolinské umění
francké říše navazovalo na antiku, využívalo latinu a snažilo se zvýšit vzdělanost. Navázalo na něj otonské umění. Na středověkých
obrazech se dá postřehnout, že se středověcí umělci naučili vyjadřovat to, co cítili. Nejdůležitější pro ně byla symbolika
náboženských témat. Proto jsou jejich kresby abstraktní, symboly přehnané. Románské umění vzniká pod vlivem církve, je vyjádřením
křesťanské víry, obraz je symbolem ideje. Umělci dodržovali obecně platná vyjadřovací schémata, pracovali podle vzorů.
Církev v
raném středověku měla zásadní vliv na myšlení lidí, ovlivňovaných neustálým strachem a nejistotou. Církev vyžadovala formální
plnění povinností, příkazů a zákazů, což odpovídalo i mentalitě tehdejšího člověka. Snažila se na umění srozumitelně vyjádřit
výjevy z Bible.
Raně středověká vzdělanost se soustředila v klášterech, kde byla tzv. scriptoria, ve kterých se
ručně psali a iluminovali knihy a mniši zde pěstovali i různá umělecká řemesla. S tímto obdobím je samozřejmě spjato učení církevních
otců – patristika. O románském slohu u nás můžeme mluvit až po roce 1100, za jeho vrchol se pokládá druhá čtvrtina 13. století, kdy se
začíná objevovat gotika. Stavebním materiálem je kámen. Stavby jsou těžké, málo členité, s klenbou valenou nebo křížovou bez žeber,
mají silné zdi, malá okna a dveře a kulaté sloupy s krychlovou hlavicí. Typické stavby: kostely (centrální – na půdorysu rovnoramenného
kříže, kruhové = rotundy, podélné = baziliky), kláštery, hrady, městské domy.
Příklady: Přimda, Juditin most
v Praze (12. st.), rotundy: sv. Longina, sv. Martina, sv. Vavřince, sv. Kříže, sv. Kateřiny ve Znojmě, na Řípu, Budeč; bazilika sv. Jiří na
Pražském hradě, Spytihněvova bazilika, sv. Kříže, Strahovský klášter, bazilika v Tismicích (u Českého Brodu), kostel sv. Jakuba u Kutné
Hory. Architektura si žádala sochařskou ornamentální i figurální výzdobu, podřízenou geometrickému rámci. Prolínají se dekorativní
(rostlinné) motivy, fantaskní zvířecí figury a stylizované lidské figury (postavy světců). Náměty jsou většinou z bible, náměty boje
dobra a zla, objevují se i světské náměty okázalé povahy. Rozšířilo se náhrobní sochařství, v plastice pak práce štuková a
kovolijectví, řezba ve dřevě a v menší míře řezba ve slonovině a drobná plastika ve zlatnictví.
Malba je také bezprostředně
spjata s architekturou – má funkci výchovnou, poučnou, propagační. Dochází k potlačení prostoru a objemu, aby lépe vynikl význam malby,
uplatňuje se hieratická perspektiva. Jako u sochařství biblické náměty. Většinou tedy malby nástěnné a knižní.
Známou knižní památkou je korunovační evangeliář zvaný Kodex vyšehradský a opis sv. Augustina „De civitate dei“.
Další knižní památky: Kosmova kronika, Kronika kanovníka vyšehradského, Kronika mnicha sázavského, Letopis Vincenciův (oslavující vládu
Vladislava II.), Svatovítský evangeliář. Praha byla obnovena po vzoru italských měst. Nacházelo se tu celkem 41 románských kostelů.
Přestavěl se Svatojiřský chrám, nově se založil Strahovský klášter, vystavěn byl kamenný Juditin most (druhý nejstarší ve střední
Evropě) a kamenné románské domy.
Prudký rozvoj zemědělské výroby ve 13. st. nebyl ani zdaleka rovnoměrný.
Týkal se především obilnářství. Obilí se od nás v té době exportovalo, zato dobytek se musel dovážet, hlavně z Bavor a Rakous. Proč?
Závažným problémem tehdejšího českého zemědělství byl chronický nedostatek píce. V trojpolním systému zbývalo jen málo ploch pro
louky a pastviny. Chudé chovy – nedostatek mrvy: úrodu zpětně nepříznivě ovlivňovalo jen skromné hnojení polí. Jednostranná orientace na
obilnářství však zdržovala výrobní pokrok i v jiných oblastech Evropy.
Ve 12. st. začal proces nazývaný agrární revoluce –
zlepšuje se technologie zemědělských prací, mění se skladba pěstovaných plodin a nové prvky se objevují i v chovu hospodářských
zvířat. Rádlo půdu pouze rozrývalo a tím ji kypřilo, již ji však neobracelo. Alespoň trochu kvalitnější příprava půdy proto
vyžadovala, aby bylo pole oráno nadvakrát, ve dvou na sebe kolmých směrech = křížová orba (stejně nepřipravila půdu moc kvalitně a navíc
bylo k této orbě zapotřebí dvojnásobného času). Nevýhody křížové orby odstraňovalo použití pluhu – asymetrická radlice půdu
zároveň kypřila i obracela, orba s ním byla i méně fyzicky náročná. K přípravě půdy sloužilo i další nářadí: brány, rýče,
motyky. Nově zakládaná pole se hnojila spálením původního porostu – tzv. žďářením. Podstatně více živin však půdě dodávala mrva
od chovaných domácích zvířat, jíž byl ovšem trvalý nedostatek.
Zatímco obilí sklízeli středověcí lidé srpy, doslova hrst po
hrsti, na lukách a neosetých úhorech žali trávu kosou. Od 12. st. začaly srpy pomalu nahrazovat zvláštní kosy. K výmlatu obilí se užívalo
cepů a v některých oblastech se zrno vytloukalo i tak, že se na mlatu po pokoseném obilí nechával přecházet dobytek. Od plev se pak zrno
oddělovalo buď tak, že se vymlácené obilí za větru prohazovalo dřevěnými lopatami, nebo se prosívalo přes síto.
Používalo se několik osevních systémů – podle místních podmínek. Hovoří se proto obecně o vícehonném osevním
systému, v němž se vytvářel a posléze pak i převládl tzv. trojhonný systém – jeho podstatou bylo pravidelné střídaní ozimu, jaři a
úhoru. Půda (pole) se ale často musela nechat odpočívat více než jeden rok – pro tento víceletý úhor se užívá termínu lada. Základní
výhodou trojhonného systému bylo to, že pro osev bylo možné využít větší část polností vesnice – tzv. plužiny – než tomu bylo u
zbývajících systémů. Zvyšovala se tím kvalita plužiny a jejím nejvítanějším důsledkem byl celkově vyšší výnos.
Řemeslná výroba se velmi rozvíjela, vysoká specializace řemesel ve městech. Řemeslníci většinou bydleli v jedné oblasti,
ulici (stávalo se tak přirozeně – povaha práce – např. nutnost blízkosti vody, později to cechovní pravidla přikazovala).
Velkoobchodníci prodávali své výrobky v tzv. sklepích, maloobchodníci v kotcích (více krámků pod jednou střechou) nebo také přímo v
řemeslnických dílnách.
Kolonizace – 13. st. bývá tradičně označováno za dobu velké, vnější či německé
kolonizace, která podstatně změnila podobu české společnosti. Pro náš vnitřní vývoj je důležité, že uvedený proces začal
již v první polovině 12. století (teritorializace šlechty, rozvoj klášterních držav) a byl dovršen až ve 14. století (dosídlování země
– např. zakládání „lhot“). Příchozí německé, ale i vlámské či valonské obyvatelstvo doplňovalo vnitřní hospodářskou strukturu
a v některých oblastech ji ovšem jazykově postupně překrylo. Němečtí příchozí, měšťané či sedláci, netvořili homogenní nebo
dokonce politicky vyčleněnou skupinu. Hovořili nadto různými dialekty. Záhy se sbližovali se svým okolím, ztotožnili se s českou
státností, s potřebami svých panství a podíleli se na výstavbě země české i moravské jako její plnoprávní obyvatelé.
Po určitou dobu byla vesnice osvobozena od svých povinností. Plužina byla rozdělena na 3 hony, na nichž se rozkládala dlouhá pole
– majitelé polí dodržovali při obdělávání trojhonný systém (jař, ozim, úhor). Půda sedláků se nazývala rustikál, panská
dominikál. Robotní povinnosti (na panských dvorcích) tvořily jen několik dní v roce. Místo nich platili rolníci dvakrát ročně pevně
stanovené peněžní dávky.
Zones.sk – Zóny pre každého študenta