České země ve znamení gotického slohu
Gotika do Čech přichází po roce 1230, v období vlády Václava I. (vznikala ve Francii od pol. 12. století). Vyjadřovala
filosofické a teologické představy západního křesťanstva vrcholného a pozdního středověku.
Raná (časná)
gotika k nám proniká v 30. letech 13.st. a trvá zhruba do poč. 14. století, kdy Václavem III. roku 1306 vymírají Přemyslovci. Je
ovlivněna cistercko-burgundskou gotikou, která se šířila z Burgundska stavebními hutěmi mnichů cisterciáků. K nejvýraznějším znakům lze
zařadit: trojlaločný oblouk, náběžní štítky nad konzolami nebo hlavicemi přípor, ústupkové portály, talířové patky a prstence, velké
okenní kružby.
Pro toto období je charakteristické organizované zakládání měst, hradů a klášterů a stavění mostů. Mezi
nejstarší památky patří kapitulní síň kláštera v Oseku (kolem r. 1240), klášter a kostely klarisek Na Františku v Praze (po 1233), kostel
sv. Bartoloměje v Kolíně (po 1261), opatský chrám premonstrátů v Teplé (1. čtvrt. 13.st.), zbytky opevnění a brány můžeme najít např.
v Českých Budějovicích, Kolíně a Brně. Cisterciáci trvali i nadále na strohosti svých domů a svatyní, ale přijali zásadu odhmotnění,
která je patrná ve Vyšším Brodu, ve Zlaté Koruně nebo v kapli královského hradu Bezděz (kolem r. 1275). V poslední třetině 13. st. byla
postavena také Staronová synagoga, která je dnes nejstarší stojící synagogou v Evropě. Na poč. 2. poloviny 13. století vznikl náš
nejstarší stojící most v Písku.
Vrcholná gotika se rozvinula (v letech 1310-1419) v období panování Lucemburků.
Přibližně po roce 1330 se vyvíjí odlišný český směr gotiky. Je snaha vytvářet jednotný prosvětlený prostor, takže místo baziliky
vzniká síňový prostor a dvoulodí, ubývá architektonických článků – žebra se zasekávají bez přípor a bez konzol do stěn nebo oblých
sloupků. Místo uzavřených klenebních polí se objevuje klenba síťová parléřovského nebo milevského typu a z nich vytvořená klenba
obkročná. K lomenému oblouku přibývá půlkruhový a segmentový, v jeho kružbách se objevují sférické trojúhelníky a čtyřúhelníky a
plaménkové motivy.
Královská města se už tolik nezakládají, jen ojediněle – např. 1348 Nové Město
pražské, ale stavějí se zděné měšťanské domy, radnice, kostely, mosty, hrady a na vsích tvrze. Za příklad nástupu vrcholné gotiky lze
uvést chrám kláštera v Sedlci u Kutné Hory (1280-1320). Toto období asi nejlépe reprezentují chrám sv. Víta a kaple Všech svatých
(1370-1385) na Pražském hradě (huť Matyáše z Arrasu a Petra Parléře), kostel sv. Bartoloměje v Kolíně, kamenný Karlův most v Praze s
mosteckou věží (od roku 1357), Hladová zeď či Emauzy.
Pozdní vladislavská gotika se rozvinula v období
panování Vladislava II. Jagellonského. Charakteristickými znaky pozdní gotiky jsou přetínání profilů žeber a kružeb, oblouk záclonový a
tzv. oslí hřbet, šroubovité stáčení (tordování) sloupkových dříků, mělké výžlabky žeber a sloupků. Obrazce klenby hvězdové a
síťové jsou čím dál tím víc ornamentální, jako nové přicházejí klenby kroužené s žebry proplétajícími se v křivkách. Vzniká
česká specialita – klenba sklípková, která přetrvá až do renesance (vyskytuje se převážně v jižních Čechách.)
Jako
klasický příklad lze uvést Vladislavský sál na Pražském hradě, severní opevnění Pražského hradu včetně Prašné a Bílé věže a
Daliborky, Prašnou bránu a dům U bílého koníčka. Asi nejvýraznější církevní stavbou je troj či pětilodní katedrála a půdorysem
latinského kříže, která měla i funkci reprezentativní. Další asi nejčastější církevní stavbou byl jednolodní kostel.
V
literatuře jsou některá sídliště před 12. stoletím zvána městy, byly to však jen osady a dvorce hustě soustředěné kolem hradišť.
Teprve po rozpadu knížecí hradské správy měly některé osady předpoklady stát se městy nového plánovaného systému. Přemysl Otakar II.
vytvořil základní síť královských měst, vybudoval města jako opěrné strategické body při pomezí sousedních států. Královská města
navazovala na poměrně vyspělá tržiště v předhradí knížecích hradů nebo na systém tržních vesnic mimo opevněný areál hradu. Města
byla přesně plánována. Městské jádro zahrnovalo tržiště s přilehlými ulicemi a kostel se hřbitovem, což bylo obehnáno hradbami. Mimo
ně zůstávaly aglomerace tvořící předměstí, které někdy byly zahrnuty do města při rozšiřování hradebního pásma. Ve městě také
nemohla chybět kašna, radnice, škola, zbrojnice, solnice, masné a chlebné krámy, špitál a pokud bydlili ve městech židé, mívali svou ulici
nebo čtvrť – ghetto a hřbitov. Za městem bývala katovna a šibenice.
Za hradbami také stávaly mimoměstské
kláštery. V ideálním modelu se všechny ulice protínaly v pravých úhlech a prostor uzavřený hradbami byl rozčleněn do
čtyřúhelníků. U nás lze na začátku 14. st. řadit k několika evropským městům jen Prahu (zhruba 140 ha, z toho Staré Město 80 ha),
ostatní města byla střední nebo malá (Plzeň, České Budějovice, Hradec Králové, Klatovy, Most,…). Naše lokační (smluvně vysazená) města ze 13. st.
mívají často archeologicky doloženou hradbu až ze 14. st., zřejmě totiž byla hrazena jednodušším způsobem. Při výstavbách zprvu
docházelo k mnoha provizoriím, a tak se jádra měst často posunovala. V průběhu 14. a 15. st. byla většina našich měst topograficky
dotvořena a bylo postaveno nebo zdokonaleno jejich opevnění. Do měst se přenesla politicko-správní funkce hradských obvodů, byla zde
koncentrována církevní správa a města přirozeně přebírala i kulturní funkci od někdejších předměstských klášterů.
Za posledních Přemyslovců a s nástupem Jana Lucemburského na český trůn přišli do měst lidé z ciziny a s nimi i jiné
mravy a jiná móda nežli ty, na které byli Češi odedávna zvyklí. Tyto novoty zasáhly nejen družiny panovníků, ale i města a měšťany.
Šlechtic nepracoval, nehospodařil, jeho hlavním „zaměstnáním“ byl boj, cílem hojná kořist. Osobní udatnost, odvaha a bojovnost, to byly
„rytířské ctnosti“, které doba u šlechtice uznávala a oceňovala, a ostatní muselo před tím ustoupit. Plně platil názor, že otevřený
boj mezi soupeři je svým způsobem Boží soud, a vítěz byl vždy v právu, naproti tomu lest či dokonce úkladná vražda byly ostře
odsuzovány. Studia a školní vzdělání u šlechtice byly považovány za úplnou zbytečnost, ne-li přímo za pohanu. Vyznavačem rytířského
způsobu života byl i král Jan. Dvorští básníci ho považovali za vzor rytířství, obdivovali se mu a lichotili mu.
Středověké
vzdělání vynikalo univerzálností – na univerzitách se učilo latinsky, mohli se vzdělávat lidé rozdílných mateřských jazyků a k výuce
bývaly používány tytéž pomůcky v Praze jako v Paříži, stejně tak mohli studenti číst tutéž literaturu.
Základní
středověké vzdělání bylo filologické, jeho smyslem bylo naučit žáky latině, vyšší vzdělání pak bylo hlavně
filosoficko-teologické. V roce 1348, kdy byla založena pražská Univerzita Karlova, existovalo již množství univerzit v Itálii, ve Francii, ve
Španělsku a v Portugalsku. Na univerzitách studovali hlavně synové zámožnějších měšťanů a chudší mládež z rodin drobné venkovské
šlechty, která stála o vyšší církevní kariéru nebo se spoléhala na farářská obročí, k čemuž by se bez vzdělání nedostala. Vyšší
šlechta příliš o vzdělání nestála, ke kariéře ve vysokých církevních obročí se mohli dostat díky prestiži svého rodu. V Praze byly
dvě světské fakulty – právní a lékařská, dále fakulta sedmera svobodných umění (artistická f.) skládající se z trivia (gramatika,
rétorika a dialektika) a kvadrivia (aritmetika, geometrie, astronomie a muzika), kterou museli studenti absolvovat před studiem na ostatních
fakultách, a fakulta teologická.
Trivium bylo základem studia na městských školách, jejichž úroveň byla
vyšší než na školách farních. Díky rostoucímu zájmu o vzdělání ve 14. st. získali městské školy lidový charakter. Žáci se tu
naučili číst, psát, naučili se základům latiny a latinské konverzace, získali předpoklady pro univerzitní studium.
V
sochařství se projevuje zájem o studium přírody, reality – oslava Boha prostřednictvím jeho díla, tj. pozemského života. Sochař
přestává být řemeslníkem, stává se umělcem v dnešním slova smyslu. Vzrůstá zájem o figurální plastiku. Typické znaky gotického
sochařství: volná plastika nezávislá na ploše zdi, prohloubení plastičnosti, cit pro objem, přirozené postoje a gesta, hlubší propojení
výrazu a významu, individualizace tváří, důraz na pojetí a zpracování drapérie.
Gotická malba podobně jako
sochařství směřuje od stylizovaného schématu k prohloubenějšímu zájmu o skutečnost. V Čechách vzniká jedna z nejvýraznějších škol
evropského malířství. V první pol. 14. st. se rozvíjí lineárně narativní styl, který klade důraz na děj – častým tématem jsou
příběhy z bible, hlavně křížová cesta. V pol. 14. st. je vystřídán dvorským slohem s příchodem tzv. putovních dvorských mistrů,
avšak u nás se objevuje silná protiváha v podobě Mistra Theodorika a Mistra třeboňského oltáře. Kolem roku 1500 se nad evropský průměr
dostává Mistr litoměřického oltáře, jehož činnost spadá již do rozhraní pozdní gotiky a renesance. Gotika přinesla i rozvoj a
zdokonalení uměleckých řemesel, zejména zlatnictví, šperkařství a sklářské práce (relikviáře, monstrance, poháry), zvonařství a ve
zpracování textilu (pestrá oděvní tvorba).
Zones.sk – Zóny pre každého študenta