Raně středověké státy západní Evropy

Spoločenské vedy » Dejepis

Autor: Mike454
Typ práce: Referát
Dátum: 13.01.2009
Jazyk: Čeština
Rozsah: 1 363 slov
Počet zobrazení: 4 830
Tlačení: 537
Uložení: 553
Raně středověká společnost měla zemědělský charakter. V zemědělství se vytvářela rozhodující část hospodářské produkce. Práci v zemědělství konalo více než 90 procent obyvatelstva.

V západní Evropě se utvořila Francká říše. Frankové pronikli do Evropy na počátku našeho letopočtu. Počátky franckého státního zřízení jsou spojeny s osobností krále Chlodvíka I. (481-511) z dynastie Meroveovců. Postupně ovládl území dnešní Francie (kromě Burgundska), Provence a Porýní. Jeho nástupci postupně připojovali další území (rozsah říše za Karla Velikého tvořilo území dnešní Francie, Německa, Belgie, Nizozemska a Lucemburska). Roku 497 přijal křest od remešského biskupa. Po jeho smrti bylo území rozděleno mezi jeho syny na tři části: Austrasii (sídlo Remeš), Neustrii (Paříž) a Burgundsko (Orleáns).

Státní správa využívala řady prvků římské správy. Základním článkem a oporou panovníkovy moci byla hrabství vedená barony. Existovala však i stará germánská knížectví v čele s vévody, jejichž závislost na králi byla na rozdíl do baronů malá. Význam získala vojenská aristokracie, ze které se vytvářela podle pozdně římského vzoru vrstva obrněných jezdců – rytířů. Za vojenské zásluhy získávali půdu v léno. Vznikla tak privilegovaná vrstva, vázaná na držbu půdy. Vytvořily se základy lenní soustavy. Půdu za určitou náhradu (vojenské služby, dávky atd.) propůjčoval panovník, který byl veškerým vlastníkem půdy v zemi, jiné osobě. Zprvu mohl panovník půdu odejmout a dával ji členům své družiny, pak ale leníci prosadili půdu do dědičného držení a vznikla šlechta. Feudálové pak zase pronajímali půdu sedlákům. Vznikla tak lenní hierarchie. Společenské postavení raně středověké společnosti bylo následující: nejvýše stál panovník, pak šlechta, rytíři, církev, řemeslníci, rolníci a otroci. Největší reálnou moc s postupným vývojem společnosti získali majordomové (původně strážci paláců), král se stával pouhou loutkou.

Austrasijský majordomus Pipin II. (640-714) sjednotil Franky a navíc dobyl území Ravenského exarchátu, kde se později vytvořil Papežský stát. Pipinův syn Karel Martel (714-747), též majordomus (stal se z toho dědičný úřad), vládl už zcela bez ohledu na krále. Roku 732 zvítězil nad Araby u Poitiers a zastavil tak jejich pronikání do Evropy. Jeho syn Pipin III. Krátký se dal roku 751 za přímého papežova souhlasu korunovat prvním franckým králem.
Nejvýznamnějším panovníkem říše se stal Karel Veliký (769-814). Roku 768 se stal franckým králem, 774 langobardským, roku 800 byl papežem Lvem III. korunován římským císařem – obnovilo se tak západní císařství. Důsledkem obnovení se staly polemiky o nadřazenosti papežské nebo císařské moci (tento boj o investituru vyplňoval celý středověk). Položily se základy ke vzniku nového státního útvaru – Svaté říše římské.

Karel důsledně zvětšoval území říše: připojil Bavorsko a Sasko, část Itálie, pronikl i za Pyreneje, zlikvidoval avarskou říši. Snažil se podmanit i slovanské národy (Čechy, Moravany, Obodrity a Srby). Jejich území nikdy plně neovládl, ale dosáhl placení mírové daně – tributu. Zavedl novou správní organizaci, rozdělil území na hrabství. Vydělil tzv. marky: správně-vojenské jednotky u hranic ohrožovaných vpády.

Karel prosazoval vojenskou povinnost pro všechny svobodné obyvatele říše. Mnozí se proto raději své svobody vzdali a vstupovali do lenního poměru k velkým feudálům, stávali se vazaly. Tím se posilovala moc šlechty. Vzdělanostní a kulturní rozkvět Karlovy říše se nazývá karolinskou renesancí. Opisovala se díla antické literatury, zakládaly se školy, vzniklo písmo – karolinská miniskula. Po Karlově smrti nastoupil jeho syn Ludvík Pobožný, který se snažil předejít hrozícím dynastickým sporům. Rozdělil říši mezi své tři syny, přičemž nejstaršího Lothara určil vrchním panovníkem a nositelem císařského titulu. Po Ludvíkově smrti nastaly rozpory, které bratři řešili tzv. Verdunskou smlouvou z roku 843. Říše se rozdělila na tři části: západní část (území Francie) spravoval Karel Holý, střední část (Itálie, Porýní) Lothar a východní část (Německo) Ludvík Němec.

Západní část bývalé francké říše se vyznačovala feudální roztříštěností a rostoucí mocí šlechty. Karlovská dynastie vládla do roku 987. Pokus Karla Holého o znovusjednocení všech tří částí říše ztroskotal. Šlechta si na králi vymohla dědičnost svých lén, což podstatně omezilo královskou moc. K decentralizaci Francie přispívaly i nájezdy Normanů, kteří pronikali do Evropy již v 9. století a roku 845 dokonce dobyli Paříž.

Následovalo období vnitřních bojů, které trvalo až do zvolení Hugo Kapeta z rodu Robertovců králem roku 987. Kapetovci v přímé linii vládli ve Francii až do 14. století. Byli značně závislí na šlechtě, a proto hledali oporu v církvi, která se cítila šlechtickou mocí také ohrožena. Světský klérus však byl pod vlivem šlechty a tak se do čela nápravných procesů postavily především kláštery, zejména klášter v Cluny. Jeho opat začal prosazovat reformy klášterního života. Ideje se rychle rozšířily, vzniklo clunyjské hnutí. Králové se ve snaze posílit svou pozici opřeli o města. Moc měst sílila, rozvíjel se obchod i zemědělství. Král uděloval městům zvláštní výsady – tzv. komuny. Občan města, jemuž byla udělena komuna, byl nezávislý na jakékoliv feudální moci.
Do Anglie pronikají v 5. století kmeny Anglů, Sasů a Jutů, původní keltské obyvatelstvo se stahuje do Irska. Anglie přijímá v 5. století křesťanskou misi sv. Patrika. Během 6.-8. století tu vznikají drobná knížectví germánských kmenů, která spolu vedou neustálé války. Nejvýznamnějšími královstvími jsou Northumbrie, Mercie a Wessex.

V letech 871-901 vládne Alfréd I. Veliký a sjednocuje Anglii. Vliv mají tlaky zvenčí – na severu Anglie existuje Normanské království. Alfréd zavedl účinná obranná opatření proti Normanům. Roku 878 byli Normané poraženi u Edingtonu a země se rozdělila na anglosaskou a normanskou část. Po Alfrédově smrti byli Normané poraženi a vyhnáni.

V roce 1018 dobyl Anglii dánský král Knut Veliký a vytvořil dánsko-norsko-anglické království. Po jeho smrti se Anglie rozpadla na vévodství, která spolu bojovala. V roce 1051 požádal anglický král Edvard III. Vyznavač Viléma Dobyvatele, aby potvrdil své nástupnictví na anglický trůn. Vilémův odpůrce Harold se nechal korunovat králem, ale roku 1066 byl v bitvě u Hastings poražen a anglickým králem se stal Vilém Dobyvatel (1066-1087). Vilém byl vlastníkem veškeré půdy, rozdával ji svým šlechticům a Anglie se tak feudalizovala. Anglie vyvážela olovo, cín a dobytek, obchodovala hlavně s oblastí Flander, hojně se chovaly ovce. Roku 1086 byl vytvořen soupis pozemkového majetku – Domesday Book. Považuje se za první statistické dílo středověku, obsahuje údaje o půdě, nářadí, dobytku, počtu obyvatel, lenních vztazích apod.

Ve Skandinávii probíhalo vytváření raně středověkých států poněkud odlišně než v ostatních částech Evropy. Ještě v 8. století žily tamější kmeny v rodovém společenství. Moc si přivlastňovalo shromáždění všech svobodných mužů – tzv. thing. Thing byl nadřazen králi, měl větší reálnou moc. Král vždy vzešel z rodové aristokracie. Jednotlivé kmenové svazy vedly neustálé boje. Významnou roli hráli bojovníci a velitelé, z nichž se postupně vytvářela šlechta. Další společenské skupiny se tvořily z obchodníků a zemědělců.
Klimatické podmínky a nedostatek vlastního zemědělství vedly k expanzím. Normanské expanze začaly na konci 8. století, kdy Dánové na severním pobřeží Anglie zničili klášter v Lindisfarne, který byl kulturním centrem. Tento nájezd vyvolal v Evropě velký strach. Normané měli dokonalou vojenskou organizaci a vojenské zkušenosti. Normanské expanze skončily až v roce 1066. Normanské výboje daly severským národům souhrnný název vikingové (viking – původně pirát, vydávající se na lodích na loupeživé výpravy).
Norská expanze počala na konci 8. století vyloděním v Irsku. Roku 860 objevili Island a o něco později Grónsko. Oba ostrovy kolonizovali, Island trvale připojili ke svému království. Grónsko bylo pouze slabě osídleno, po roce 1500 tamější normanské obyvatelstvo za nejasných okolností vymřelo. Roku 1000 doplul Leif Eriksson až k břehům Ameriky.

Dánové pořádali nájezdy na franckou říši, roku 845 dobyli Paříž. Anglii také ovládli, obrat nastal až za Alfréda Velikého, který je 878 u Edingtonu porazil. V první polovině 10. století moc vikingů upadá, jsou několikrát drtivě poraženi (např. roku 911 je u Paříže poražen dánský vůdce Rollo). Vikingové mění cíl nájezdů, nepodmaňují další území, ale snaží se o trvalejší kolonizaci.
Expanze Švédů do východní Evropy měly odlišný charakter. Chtěli se zde podílet na dálkovém obchodu, připlouvali Finským zálivem a po Ladožském jezeře, řekami do něho ústícími se dostali až k Dněpru a Volze. Vikingové byli v Rusku nazýváni Varjagové.

Norský stát se utváří na přelomu 9. a 10. století za vlády Haralda Krásnovlasého. Moc dánského státu vzrůstá v 11. století, podmaňují si Norsko a Anglii. Vládne tu Sven Rozčísnutý vous a Knut Veliký. Sjednocení švédského státu nastává v 11. století a není o něm mnoho zpráv. Vlastně v celé Skandinávii dlouho trvá moc thingů a soustava vojenského uspořádání. Sjednocování probíhá obtížněji, potíže byly s pronikáním křesťanství.
Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1

Vyhľadaj ďalšie vhodné študentské práce pre tieto kľúčové slová:

#7. Západní Evropa v raném středověku #Anglicko v 11.-12. storočí


Odporúčame

Spoločenské vedy » Dejepis

:: KATEGÓRIE – Referáty, ťaháky, maturita:

0.018