Svatá říše římská, Boj o investitutu, Křížové výpravy

Spoločenské vedy » Dejepis

Autor: Chlapec Mike454
Typ práce: Referát
Dátum: 13.01.2009
Jazyk: Čeština
Rozsah: 1 298 slov
Počet zobrazení: 6 096
Tlačení: 591
Uložení: 620
Praktické!

Po Lotharově smrti roku 870 se území bývalé francké říše rozděluje mezi Karla Holého a Ludvíka Němce. Východní část se ukazuje být nejstabilnější z celé bývalé francké říše. Mocenské centrum se ustavuje v Bavorsku, později se přesouvá do Saska. Stát je velice fragmentovaný, ústřední moc neexistuje nebo je jen velmi slabá, říšská knížata se snaží udržet si co největší nezávislost. Říše měla maximální územní rozsah, zahrnovala Sasko, Braniborsko, Lužici, Čechy, Bavorsko, Rakousko, Savojsko, Provence, Itálii, Franky, Švábsko.

Titul německého krále získával panovník volbou, titulem císaře se mohl pyšnit až po jízdě do Říma, ta však byla spojena s jistým nebezpečím. Panovník se opíral především o regály – tj. horní právo, cla, pokuty, tržní právo atd. V letech 876-887 vládne Karel III. Tlustý a dynastie Karlovců a pokouší se znovu sjednotit franckou říši.

V 10. století vládne Saská dynastie. Její příslušník Jindřich I. Ptáčník se považuje za zakladatele Svaté říše římské (tento název vznikl až ve 12. století). Jeho nástupce Ota I. (936-973) porazil Maďary na Lechu (955) a roku 962 byl korunován císařem. Přenesl centrum říše do Norimberku. Říšská církev podléhala císaři prostřednictvím udělovaných lén. Po vládě Oty II. (973-983) přišel Ota III. (983-1002). Prosazoval myšlenku obnovení impéria (renovatio imperii), odstěhoval se do Říma a podporoval rozvoj říšské církve. Zabit byl v bitvě se Slovany. Itálie se vymanila ze svazku říše. V letech 1002-1024 úřaduje Jindřich II. Svatý.

Roku 1024 nastupuje Sálská dynastie.
Konrád II. (1024-1039) získává Burgundsko a oslabuje Polsko i Itálii. Moc říše posiluje i Jindřich III. (1039-1056). Jindřich IV. (1056-1106) vede dlouhé boje s papežem, českého vladaře Vratislava II. odměňuje roku 1085 královským titulem. Jeho nástupce Jindřich V. uzavírá roku 1122 konkordát wormský.

Moc v Svaté říši římské získává dynastie Štaufů. Fridrich I. Barbarossa (1152-1190) usiluje o posílení císařské moci a dobytí severní Itálie. Roku 1158 si podmaňuje Milán, 1176 je poražen u Legnana Lombardským svazem. Roku 1190 umírá na křížové výpravě. Po jeho smrti nastává období zmatků, rod Welfů, největší protivník Štaufů, se vzchopuje. V letech 1212-1250 vládne Fridrich II., opírá se o sicilské království a 1212 vydává Zlatou bulu sicilskou. V bitvě u Bouvines roku 1214 se postaral o konečnou porážku Welfů. Během jeho vlády vzniklo Saské zrcadlo, sebrání obyčejného práva v němčině. Po jeho smrti byli Štaufové vyvražděni.

Dále vládnou panovníci z různých dynastií.
Roku 1257 se ustavuje sedmičlenný kurfiřtský sbor, který volí vládce Svaté říše římské. Tvoří ho arcibiskup kolínský, mohučský a trevírský, český král, falckrabě rýnský, markrabě braniborský a vévoda saský. Další vladaři říše: Rudolf I. Habsburský (1273-1291), Albrecht I. (1298-1308), Jindřich VII. Lucemburský (1308-1313), Ludvík IV. Bavorský (1314-1347). Lucemburkové se dostávají na trůn Karlem IV., následují Václav, Ruprecht Falcký, Jošt Moravský a Zikmund. Poté se na trůnu usazují Habsburkové.

S císaři Svaté říše římské vedla neustálé boje papežská moc. Především šlo o tzv. investituru, právo dosazovat biskupy a opaty. Symbolicky šlo o předání žezla, berly a prstenu, fakticky šlo o moc dosazovat do úřadů věrné lidi. Papež prosazoval teokratický program: Bůh předal sv. Petrovi vládu nejen nad církevní hierarchií, ale i nad obecnou církví, tedy nad všemi věřícími. Z toho má plynout podřízení císaře papeži. Papež Lev IX. vyslal roku 1053 poselství do Konstantinopolu, protože chtěl vrátit církev původnímu poslání a sjednotit křesťany. Roku 1054 dochází k rozštěpení církve na východní a západní.

Boj o investituru, tedy spor o primát mezi mocí světskou a duchovní, vyvrcholil v 11. století za účasti dvou osob: papeže Řehoře VII. a císaře Jindřicha IV. Řehoř vydal tzv. Dictatus papae, v němž se objevila řada pro císaře nepřijatelných požadavků. V roce 1075 uveřejňuje Řehoř dopis, v němž žádá právo investitury. Roku 1076 svolává Jindřich synodu říšské církve a sesazuje papeže, Řehoř v odpověď na to dává císaře do klatby. Říšská knížata doporučí císaři, aby se kál a Jindřich roku 1077 podstupuje kajícnou cestu do Canossy. S papežem je uzavřen mír.

Zanedlouho se však císař opět cítí silný a dosazuje vzdoropapeže Klimenta III. Jindřich, na kterého je uvalena nová klatba, táhne do Itálie a sesazuje Řehoře. Roku 1085 Řehoř umírá, 1106 umírá Jindřich. Roku 1122 uzavírá Jindřich V. konkordátem wormským s papežem Kalixtem II. dohodu o investituře. Faktickým vítězem se stává církev, protože provádí volbu. Dále předává berlu a prsten (symbol duchovní moci), král předává žezlo (symbol světské moci). Nicméně výsledkem sporů je zásadní oslabení obou mocí, navíc císař se stává ještě formálnější autoritou.

Další vývoj provází volba dvou papežů. Roku 1296 vydává Bonifác bulu, jíž zakazuje světským osobám zdaňovat církev. Bula Unam Sanctam z roku 1302 se snaží nadřadit církevní moc moci světské. Spory mezi papeži a králi přetrvávají , roku 1309 se Kliment V. uchyluje do Avignonu. V Římě je zvolen nový papež, pisánský koncil (1409) má schizma vyřešit, přibývá třetí papež. K vyřešení došlo na kostnickém koncilu v letech 1414-1418.

Zaměříme se nyní na příčiny, průběh a význam křížových výprav. Roku 1077 Turci dobývají Jeruzalém (poté, co zabrali Arménii, Malou Asii, Sýrii a Palestinu) a uzavírají křesťanským poutníkům přístup do Svaté země. Emancipovaná církev chce osvobodit Svatou zemi od nevěřících. Navíc v Evropě platila zásada majorátu – půdu dědili nejstarší synové. Tady se otvírala možnost pro mladší syny (podobně i pro poddané a nemajetné) získat vlastní majetek na dobytých územích. Ze situace těží italská města, protože se stávají prostředníky obchodu i vojenských operací.

Roku 1095 papež Urban II. na koncilu v Piacenze, kde se mají vyřešit rozpory s Jindřichem V., vyzývá ke křížové výpravě a účastníkům slibuje odpuštění hříchů. První křížová výprava se uskutečnila v letech 1096-1099. Vedli ji chudí, kteří prošli Evropou až do Konstantinopolu. Úspěchů dosahovali především francouzští, lotrinští a sicilští rytíři, došlo k velkým územním ziskům, 1099 byl dobyt Jeruzalém. Vznikají křižácké státy: Jeruzalémské království, Kyperské království, Arménie.

Druhou křížovou výpravu (1147-49)
svolal opat Bernard z Clairvaux a byla reakcí na pád hrabství Edessa. Akce se zúčastnil francouzský král Ludvík VIII. a císař Konrád III. Během cesty byl dobyt Lisabon, ale jinak výprava skončila totálním krachem. Třetí křížová výprava (1189-1192) reagovala na pád Jeruzaléma po bitvě u Hattínu a pokusila se o zvrat žalostné situace. Angažovali se císař Fridrich Barbarossa, francouzský král Filip II. August a anglický král Richard Lví srdce. Poté, co se Fridrich utopil a jeho vojsko se vrátilo, došlo ke sporům mezi Richardem a Filipem. Vše skončilo příměřím mezi Richardem a egyptským sultánem Saladinem. Přístup do Jeruzaléma se povolil, ale město zůstalo v sultánově moci.

Čtvrtou křížovou výpravu (1202-1204) připravil Inocenc III., ve skutečnosti ji ale vedl benátský dóže Enrico Dandolo. Rytíři jsou schválně zdržováni v Benátkách, aby se zde zadlužili. Během útoku na Byzanc je dobyt Zadar a Konstantinopol, vzniká Latinské císařství. Pátá křížová výprava je vedena myšlenkou, že Svatou zemi mohou osvobodit jen nevinní, tedy děti. Roku 1212 část dětí došla do Janova, ale protože neměly peníze, musely se vrátit. Část, která došla do Marseille, dopadla podstatně hůř. Obchodníci nabídli dětem převoz zdarma a pak je prodali do otroctví.

Šesté křížové výpravy se zúčastnil uherský král Ondřej, rakouský kníže Leopold II. a Fridrich II., který získal Jeruzalém, Betlém a Nazaret a roku 1229 se stal jeruzalémským králem. Roku 1244 Jeruzalém dobyli Turci a zmasakrovali křesťany. neúspěchem skončila sedmá křížová výprava (1248-1254), během osmé výpravy (1270) chce Ludvík IX. obrátit tuniského sultána na křesťanství. Roku 1291 padla křižácká pevnost Akkon, křižácká města byla vyklizena, znamenalo to konec křižáckých států.

Výsledkem výprav byla kulturní výměna mezi křesťanstvím, islámem a pravoslavím, obohatil se životní styl, do Evropy se dostaly např. cizokrajné plody (citrusy) či nové nemoci. Vznikaly rytířské řády, které měly vojenské i charitativní cíle. Šlo např. o Řád německých rytířů (založen 1197, podnikal expanze do východní Evropy), Řád templářů (založen 1118, zrušen 1312 Filipem IV. Sličným, jeho znakem byl červený kříž v bílém poli), Řád johanitů (neboli maltézských rytířů, znakem byl bílý osmiboký kříž v bílém poli).
Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1

Vyhľadaj ďalšie vhodné študentské práce pre tieto kľúčové slová:

#inocenc #svätá rímska ríša #francuzska ustava #Boj o investituru

Diskusia: Svatá říše římská, Boj o investitutu, Křížové výpravy

Pridať nový komentár


Založiť nové konto Pridať nový referát

Odporúčame

Spoločenské vedy » Dejepis

:: KATEGÓRIE - Referáty, ťaháky, maturita:

0.015