Křesťanské náboženství a církev v raném středověku
Křesťanství je monoteistické náboženství vzniklé v 1. století n.l. v Palestině po vykoupení a ukřižování Ježíše
Nazaretského. Jeho následovníci v čele s apoštoly šířili učení a zvěst o tom, že Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých. Křesťanství
zpočátku patřilo k náboženství, jehož výkon byl oficiálně zakázán. Jeho vyznavači museli bohoslužby konat tajně. Proti křesťanům se
brzy zformovalo organizované státní pronásledování. Začaly se vytvářet církevní obce.
Za císaře Nerona začalo první
pronásledování křesťanů. Z obrovského požáru Říma roku 64 n.l. jsou obviněni křesťané, následuje mučení a vraždění.
Pronásledování pokračuje i za císařů Domiciána, Trajána, Hadriána, Antonia Pia, Marca Aurelia, Commoda. Caracalla
zakázal křesťanství pod trestem smrti, nejhorší útisk přišel za panování Diokleciána (284-305). Mnoho křesťanů se muselo víry vzdát
nebo vytrpět hrozné mučení, což jejich víru pouze posílilo.
V roce 311 je vydán toleranční edikt, který
povoluje křesťanské bohoslužby. Císař Konstantin vyhlašuje roku 313 svobodu vyznání, když v Ediktu milánském křesťanství
zrovnoprávňuje s ostatními náboženstvími. V roce 325 se řeší spor, zda syn Boží je jedné bytosti s otcem či zda syn Boží je pouze
prostředníkem mezi Bohem a člověkem. První názor byl přijat jako závazné církevní dogma. Cařihradský koncil (roku 381) přijal formulaci
o trojjedinosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého jako pevný církevní zákon.
Roku 392 zakázal císař Theodosius pohanské
obřady, křesťanství se stalo jediné uznávané náboženství Římské říše. Chrámy pohanských bohů byly zničeny nebo
přeměněny na kostely. Začaly první projevy antisemitismu, protože v očích křesťanů jsou Židé odpovědni za Kristovu smrt. Po zániku
Západořímské říše se křesťanství stalo oporou nově vznikajících států.
V 6. století vedl spor o božské i lidské
podstatě osoby Ježíše Krista k rozpadu křesťanské církve na církev západní (později zvaná katolická) a východní. Západní podléhala
římskému papeži a tvrdila, že Kristus je svou podstatou Bůh. Východní uznávala cařihradského patriarchu a říkala, že Kristus je svou
podstatou člověk. Z toho vyplývá rozštěpení církve – první schizma (863) i velké schizma (1054). Od římskokatolické církve se v 16.
století postupně oddělovaly církve protestantské. Základy křesťanského náboženství tvoří posvátné knihy převzaté z judaismu –
Starý zákon (1. tisíciletí př.n.l.) doplněný v 2. století n.l. o Nový zákon. Starý zákon tvoří pět knih Mojžíšových, proroctví a
spisy. Nový zákon tvoří čtyři evangelia, dvacet jedna epištol a apokalypsa.
Křesťanství se šířilo misijními
činnostmi. V 1. století se křesťanství rozšířilo do Sýrie, Řecka a Malé Asie. Ve 4. století existovaly křesťanské komunity ve všech
provinciích římské říše i za hranicemi. Roku 496 byl pokřtěn francký král Chlodvík a tím splynula germánská kultura s křesťanskou.
Díky výbojům Chlodvíka se křesťanství šířilo i do oblastí ariánských Germánů. Kolem roku 400 se rozšířilo křesťanství galskými
misionáři do Británie.
Významnou úlohu v šíření křesťanství sehrálo v 5. století Irsko. Byli sem vysláni mniši
– biskup Martin z Toursu a misionář sv. Patrik. Rozšířily se zde klášterní komunity, které byly centrem vzdělanosti. Expanze
irského mnišstva mířila do Galie, Itálie, Germánie a Pannonie. Nejvýznamnějším irským mnichem se stal Kolumban Mladší (530-615). Vlivem
irských mnichů bylo postupně pokřtěno celé území Anglie.
Roku 863 začali věrozvěstové Cyril a Metoděj vykonávat svou
činnost ve Velkomoravské říši. Roku 988 došlo ke christinizaci Kyjevské Rusi, když se nechal pokřtít kníže Vladimír. Uhry a Polsko
přijaly křesťanskou víru v 10. století. Po celé Evropě se zakládaly kláštery a diecéze. Křesťanství se dále šířilo křížovými
výpravami a prostřednictvím klášterů, po roce 1200 je v podstatě Evropa pokřtěna.
Církev je jednota všech
věřících. Výkon kněžských funkcí příslušel jen některým – biskupům. Ti byli považováni za nástupce Kristových
učedníků – apoštolů. V prvotním sboru si byli zcela rovni. Jak stoupal jejich vliv, přestávala jejich vzájemná rovnost platit. Proto
nakonec v každém sboru směl být jen jeden biskup. Od 4. století se prohlubuje vzájemná nerovnost biskupů. Již v 6. století je primát
biskupa v Římě zcela zřejmý. Zásluhu na odůvodnění jeho zvláštního postavení má papež Řehoř I., který prohlásil, že římský
biskup je přímým následovníkem Sv. Petra, kterému bylo Ježíšem Kristem svěřeno opatrovnictví nad celou církví. Pod biskupem římským
jsou biskupové, kteří řídí své diecéze. Pod nimi jsou kněží a jáhnové.
Konečná struktura církevní organizace se
dotvořila v době Karla Velikého. Začaly vznikat farní obvody – základní organizační jednotka, jejím centrem byl kostel. Vyšší
jednotkou bylo děkanství. Několik děkanství tvořilo diecézi v čele s biskupem. Arcibiskupství podléhaly nejméně dvě diecéze a samo bylo
podřízeno papeži. Další hodností byla hodnost kanovnická. Kanovník měl povinnost pečovat o katedrálu, posluhovat biskupovi, konat modlitby
a být rádcem biskupa v řízení diecéze. Sbor kanovníků při katedrálním kostele se nazýval kapitula.
Ve vrcholném středověku
byl na prvním místě papež, který byl hlavou veškerého křesťanstva. Pod ním byli kardinálové, kteří tvořili součást římské kurie.
Biskupové se stali základní jednotkou na koncilu. Tituly kardinál a arcibiskup, který byl postaven nad jiné biskupy a spravoval více území,
byly používány až v době pozdního středověku. Druhou linii církevní organizace tvořila síť klášterů.
Koncily jsou
ekumenické sněmy, ve kterých se shromažďují biskupové celého světa pod vedením papeže. Úkolem koncilu je rozhodnout o
nejdůležitějších záležitostech církevní nauky. Do dnešní doby proběhlo 21 koncilů. Kostnický koncil (1414-1418) měl vést k
odstranění papežského schizmatu a českého kacířství. Basilejský koncil (1431) se snažil o dohodu s husity, tridentský (1545-1563)
směřoval proti protestantismu.
Desátky jsou daně vybírané papežem na určité veřejné účely pozůstávající z desátého
dílu výroby, zvláště zemědělství. V raném středověku byl desátek dávkou určenou převážně na církevní účely. Svůj původ
odvozoval ze starozákonního desátku. Papež také proměňoval dočasné tresty spojené s pokáním v peněžité pokuty – odpustky. Měly
sloužit jako prostředky na nákladné církevní stavby nebo dobročinné účely.
Již na sklonku antiky se rozvinula nauka o dvou
mocích. Objevovala se tvrzení, že duchovní moc je nadřazená a samostatná, druhořadou úlohu má moc světská. Se sílícím vlivem na
duchovním životě lidí se zvětšoval i vliv církve na světské záležitosti. Řada panovníků se snažila moc církve omezit, ale jejich
úsilí se ukázalo jako marné. Církev se rychle stává feudální vrchností disponující bohatými finančními zdroji a velkými pozemky. Od
vrcholného středověku bylo již téměř pravidlem, že vysoké církevní úřady zastávaly příslušníci šlechty.
Součástí středověké církve se staly církevní řády. Cílem hnutí bylo následovat Krista, řády byly nositeli vzdělanosti a
kultury. Existovalo zhruba pět řádů: rytířské, žebravé, meditativní, školské a charitativní. Tzv. řehole byla pravidla soužití a
způsobu života, existovaly tři sliby: chudoby, čistoty a poslušnosti. Prvním řádem se stal řád sv. Benedikta z Nursie, založený roku 529 v
klášteře Monte Cassino. Zabýval se hlavně zemědělstvím a opisováním kodexů, jeho heslem bylo „modli se a pracuj“. V 11. století vznikl
z Benediktýnského řád Cisterciácký, který proslul učenými mnichy Bernardem z Clairvaux a opatem Robertem z Molesme. Žebravé řády
reprezentovaly např. řád sv. Františka z Assisi (františkáni, nalezli smysl života v chudobě) nebo řád sv. Dominika (dominikáni, bojovali
proti kacířství). Největším kanonickým společenstvím se stal řád Premonstrátský, který založil kanovník Norbert Kanton (1082-1134).
Mniši v klášterech se věnovali nejen duchovní činnosti, ale také manuální. Řeholníci z mnišských řádů se
věnovali i zemědělství a hospodářské činnosti. Kláštery se staly takovými malými městy, ve kterých se pěstovaly vzácné plodiny, ale i
např. obilí, choval se nejrůznější dobytek a uskutečňovala se tam řemeslná výroba. Ohromné pozemky, které kláštery vlastnily, byly
největšími zásobárnami nejrůznějších produktů. Klášter měl mnoho částí: kostel, dvůr, ambit (křížová chodba), reflektář
(společná jídelna), kuchyně, škola noviců, nemocnice, dům hostů, pekárna, řemeslné dílny apod.
Církev se stala
nositelkou vzdělanosti, neboť celková úroveň vzdělanosti oproti antice výrazně poklesla a udržovala ji jen činnost duchovenstva.
Většina škol vznikala při klášterech. Učili se v nich číst, psát, počítat a schopnosti plynule a srozumitelně vykládat různé
problémy. K šíření vzdělanosti dopomohly i klášterní knihovny. Knihy byly vzácné a drahé. Rukopisy se v klášterech opisovaly ve
zvláštních dílnách – skriptoriích.
Církevní řády v českých zemích: Benediktýni, Premonstráti, Cisterciáci, Johanisté,
Křižovníci, Dominikáni, Minoristé, Augustiáni, Kartuziáni, Karmelitáni, Servisté, Františkáni.
Zones.sk – Zóny pre každého študenta