Společnosť a kultura v 17. století
Po Bílé hoře naplno nastupuje rekatolizace (protireformace), od roku 1621 dochází k zavírání nekatolických kostelů,
vypovídání nekatolických kněží ze země, poprvé je v Praze veřejně slaven jezuity svátek řádu sv. Ignáce z Loyoly. Plány na
postup rekatolizace: misijní práce mezi dospělými, znovuvybudování církevní správní organizace, zřizování kvalitních
katolických škol. Jezuité se vrátili do Čech, v první polovině 17. století přišly i nové řády: piaristé, irští františkáni –
hiberni, černí benediktýni monserratští atd. Roku 1622 je Karlova univerzita odevzdána jezuitům.
První patenty proti
nekatolíkům zakazují vyznávání nekatolického náboženství obyvatelům měst a venkova a šlechticům hlásícím se k jiné církvi
než k římské zakazují disponovat s majetkem. Roku 1627 přišel další patent – šlechta se má buď přihlásit ke katolictví, nebo do 6
měsíců opustit zemi. Čechy se staly katolické, v pohraničí zůstaly luteráni – u hranic s Německem, a čeští bratři – východ.
Ojediněle vznikaly i heretické skupiny. Vydávány patenty proti nekatolíkům, sankce proti přechovávání zakázaných knih. Patent z roku 1707
udával za kacířství trest nejvyšší. Příručku ke zjišťování závadných knih napsal Antonín Koniáš – Klíč kacířské bludy k
rozeznání otevírající, k vykořenění zamykající.
Církev provázela člověka od narození: jako dítě byl
pokřtěn, potom biřmován – znova pokřtěn a uveden mezi vědomé křesťany, při sňatku mu byla udělena svátost manželská a před smrtí
svátost posledního pomazání. Obyvatelé jen zhruba znali základy katechismu. Duchovní kázali česky, kostel měl pro barokního člověka
velký význam, k životu katolíka patřily i procesí a pouti – směřovaly k zázračným kultům a sochám, většinou zasvěceným Panně Marii
– mariánský kult. Poutní místa: Stará Boleslav, Svatá hora u Příbrami, Svatý kopeček, Hostýn, Velehrad atd.
Po přísné a
vznešené renesanci přišlo baroko se svojí košatostí, rozcuchaností, neklidnými plochami a složitými objemy, s křivkami a elipsami,
šroubovitě stočenými sloupy a rozevlátými drapériemi. Je hýřivé, přirozeně a přesně opačně reaguje na předchozí disciplinovanost
renesance. Je to ohňostroj spontánní tvořivosti a nespoutanosti lidského ducha. Díky spontánnosti je mnohotvárné, protikladné a složité.
Není to jednotně definovaný sloh, je to směs slohů a protislohů z minulosti. Věčně hledá cestu k zachycení extrémní hranice možností a
chce zachytit touhu pomocí prostředků reálného světa i světa, který je neuchopitelný, neviditelný, iracionální, mystický.
Barokní stavitelství směřovalo k monumentalitě – v měřítku, ve hmotě, v pádnosti tvarů, typickým požadavkem
je přísná symetrie, souměrnost v půdorysné dispozici a v řešení fasád a průčelí. Všudypřítomná křivka, zprohýbané linie, vypouklé
a vyduté plochy, zaoblený nebo oválný prostor.
Stavby vznikaly na objednávku šlechty a církve, v první pobělohorské etapě umělci
přicházeli z Itálie, Bavorska a Francie, většinou se u nás usadili, oženili a založili rodiny, jejich potomci jsou českými umělci, např.
Luragové, Brokoffové, Diezenthoferové ad.
Největší kulturní stavbou byl areál jezuitské koleje a s ní spojených
kostelů na Starém Městě. Stavbu zahájil 1653 Carlo Lurago a rok na to dobudoval kostel na Křížovnickém nám. s pozoruhodnou
lodžií, vystavěl jezuitský kostel sv. Panny Marie v Hradci Králové jako jednotný prostor s postranními kaplemi. Ve spolupráci s jinými
italskými mistry chrám na Svaté Hoře u Příbrami.
Kryštof Diezenthofer působil ve službách jezuitů a benediktýnů.
Podílel se na výstavbě kláštera sv. Markéty v Břevnově, začal stavět jezuitský komplex na Malé Straně, zhotovil plány pro kapli sv.
Máří Magdalény u Mníšku pod Brdy. Jeho stavby jsou utvářeny na průniku geometrických obrazců, umně konstruovaná klenba. Kilián Ignác
Dientzenhofer: jeho stavby jakoby v pohybu, mají důmyslné efekty a řešení kleneb. Stavby: kostel sv. Jana Nepomuského na Hradčanech,
letohrádek Amerika v Praze, kostely v Karlových Varech, Nicově, Počlapech, karlínská Invalidovna, kostel sv. Mikuláše na Starém Městě,
kostely na venkově, broumovský benediktýnský klášter, Břevnovský konvent, zasloužil se i o dostavbu malostranského jezuitského kláštera
sv. Mikuláše.
Karel Škréta emigroval z důvodu náboženství z Prahy, v Itálii se zcela přiklonil ke katolictví,
poznával malířské školy římské a severoitalské, měl silné tvůrčí nadání – slučoval poznatky naturalismu a akademismu, temnosvitu a
kolorismu v osobitý vlastní styl.
Václav Hollar vytvořil asi 4000 děl – grafických listů, kreseb. Petr Brandl
tvořil hlavně malby oltářů, měl živelný malířský temperament a výtvarnou vyspělost, jeho umění je oproštěno od časových a
místních závislostí. Jeho život se odrážel v jeho obrazech – jsou plné dramatického napětí, hojně zpracovával biblické náměty,
využíval světelné kontrasty. Jan Kupecký byl vynikající portrétista evropského formátu.
Významní
sochaři: Jan Jiří Bendl (vytvořil morový sloup na Staroměstském náměstí, dále např. Jezdeckou sochu sv. Václava), Ferdinand
Maxmilián Brokoff (mistr pevných kontur, autor několika sousoší na Karlově mostě a části plastické výzdoby chrámu sv. Mikuláše a kostela
sv. Havla), Matyáš Bernard Braun (tvůrce mnoha plastik, vyzdobil např. Clam-Gallasův palác).
Zones.sk – Zóny pre každého študenta