Česká společnosť na přelome 19. a 20. století
Dřívější politika byla záležitostí malé skupiny urozených, bohatých a vzdělaných. Po snížení daňové hranice (1882)
došlo k nástupu maloburžoazie. Ta nejprve volí mladočechy, ale pak ohrožena socialismem a velkovýrobou se zaměřuje na nové cíle a dává
vzniknout novým stranám.
Studenti uplatňují radikální smýšlení v pokrokových hnutích, kde raší nacionalismus a socialismus. Část
pokrokářů a dělnické mládeže se seskupuje kolem časopisu Omladina, který je naladěn velmi útočně. V roce 1894 došlo k procesu s
Omladinou, mylně považovanou za tajnou spikleneckou organizaci, 68 členů bylo uvrženo do vězení (mezi nimi např. Alois Rašín, František
Soukup, Antonín Hajn, S.K. Neumann a další).
Devadesátá léta se nesla ve znamení diferenciace stran, které se
odtrhávaly od mladočechů. Vznikala různá agrární hnutí, jejich ideolog Alfons Šťastný odmítal pragocentrismus. Roku 1899 vznikla
odtržením od mladočechů agrární strana (představitelé: Karel Prášek, Stanislav Kubr, Emanuel Hrubý). Snažila se získat celý venkov,
vydávala list Venkov, zakládala družstva a spolky. Opírala se o schopného Antonína Švehlu. Význam Strany konzervativního velkostatku
postupně klesá. Její charakter je umírněně federalistický.
Strana sociálně-demokratická dělnická vznikla roku 1878 v
pražském Břevnově. Na konci století ji reprezentovali F. Soukup a F. Modráček, před první světovou válkou Bohumír Šmeral.
Minimálních úspěchů dosahovala Národní strana (staročeši). Roku 1903 umírá její předák F.L.Rieger, nahrazuje ho Albín Bráf. Naopak
nejsilnější měšťanskou stranou se stala Národní strana svobodomyslná (mladočeši). Do roku 1901 ji vede Josef Kaizl, poté Karel Kramář a
Alois Rašín. Roku 1897 mladočeši vítězí ve volbách, Kazimír Badeni je chce získat pro svou vládní koalici a proto vydává Badeniho
jazyková nařízení (ta zaručují jednání v podacím jazyce i uvnitř úřadů). Ve vášnivé kampani Němci tento výnos odmítají a Badeni
podává demisi. Badeniho nařízení jsou zrušena tzv. Svatodušním programem. Českou odpovědí je vlna demonstrací, během níž se ničí
německé a židovské obchody. Začátkem devadesátých let vyhlašuje papež cíl neodvracet se od současných problémů a uznává katolická
dělnická hnutí. Český teolog Jan Šrámek vede Křesťansko-sociální stranu, na Moravě je lídrem Katolické strany národní Mořic
Hruban.
Roku 1897 vzniká Strana národně-sociální. Zabývá se sociální problematikou a postavením dělnictva.
Vůdce Václav klofáč hledá oporu v dělnictvu a středním stavu. Roku 1897 se od Národní strany svobodomyslné odděluje Strana radikálně
pokroková, která zachovává původní ideály mladočechů. Stranu státoprávně radikální tvoří budoucí představitelé národní
demokracie. Roku 1900 se ustavuje Česká strana lidová (realistická). Jejími nejvýznamnějšími představiteli jsou T.G.Masaryk, Jan Herben,
František Drtina a Josef Grubner. V roce 1906 se přejmenovávají na Českou stranu pokrokovou, v roce 1908 se slučují se Stranou radikálně
pokrokovou a vzniká Strana státoprávně pokroková.
Realisté se rekrutují z řad intelektuálů, kritizují a
zachovávají si nadhled. Bojují za občanská a volební právo, sociální otázky, emancipaci žen a menšin (hlavně židů – jsou proti
antisemitismu). Chtějí politicky, hospodářsky a kulturně posílit národ, touží změnit život národa a vyřešit krizi pramenící ze ztráty
smyslu existence. Odmítají historismus, zaměřují se na současnost. Zdůrazňují etické principy: humanitu, demokracii, pravdu. Od roku 1900 je
předsedou realistické strany Masaryk a podniká akce v duchu realismu. Bojuje za nepravost Rukopisů a znepřátelí si tím celou českou
společnost. Bojuje proti antisemitismu v roce 1898 během tzv. hilsneriády, kdy brání právo obžalovaného na spravedlivý soud. V roce 1909
bojuje za práva záhřebských poslanců apod.
Roku 1882 je díky Taafemu snížen daňová hranice pro volby. Roku 1893 se projednává
návrh volební reformy, ale nevyjde to a Taafe podává demisi. Roku 1896 se zavádí pátá volební kurie a mohou tak volit i nemajetní. První
volby s takto rozšířenými kuriemi zajišťují úspěch sociálním demokratům. Na počátku století klesá zájem o volby, objevuje se proto
snaha rozšířit volební právo pro Předlitevsko, týká se to všech mužů starších 24 let. Ale stejně vyznívají volby nespravedlivě,
neboť existuje disproporce mezi okresy a dochází k tzv. volební geometrii.
Při budování české společnosti se stále zvyšovala
kulturní úroveň. Rozvíjelo se školství, technika i průmysl. Díky velkorysým reformám z konce šedesátých let se dosáhlo vysoké
gramotnosti obyvatelstva. Na základní školu byla povinná docházka. Pro praktické vzdělání sloužily měšťanské školy, pro přípravu na
univerzitní studium tu byly gymnázia a reálky. Klasická gymnázia se zaměřovala na klasické jazyky, historii, humanitní předměty, reálná
gymnázia na přírodní vědy a technické předměty, reálky působily jako příprava na techniku. Pro budoucí podnikatele a vyšší úředníky
vznikaly obchodní akademie.
Roku 1869 byl rozdělen Polytechnický ústav na českou a německou část. Česká se od
roku 1879 jmenovala Česká vysoká škola technická v Praze. Roku 1882 se rozdělila Karlo-Ferdinandova univerzita na českou a německou část.
Přišli noví lidé; uplatňovala se metoda pozitivismu, která ctila fakta, nedůvěřovala spekulacím a přesvědčovala o důležitosti vědy. V
roce 1892 se reformovala měnová soustava. Nastolil se desetinný systém, jeden zlatý se neskládal z 60 krejcarů, ale ze 100 haléřů. Koruna a
zlatý byly v poměru 2:1 (odtud označení „pětka“ pro desetikorunu), od roku 1900 platila pouze koruna.
Roku 1891 se uskutečnila
stoletá výstava, trvala půl roku, byla stým výročím průmyslové výstavy za Leopolda II. Měla demonstrovat rozmach průmyslu, řemesel, věd,
umění a kultury. Důraz se kladl na elektrickou energii (Křižík). Součástí výstavy byla šedesátimetrová rozhledna na Petříně a lanová
dráha. V provozu bylo celkem 146 výstavních budov, které shlédlo 2,5 miliónu návštěvníků. V roce 1895 se uskutečnila Národopisná
výstava českoslovanská a roku 1898 bylo v pavilonu od J. Kouby vystaveno Maroldovo monumentální panorama Bitva u Lipan.
V
literatuře ovládly druhou polovinu 19. století májovci (Neruda, Hálek), ruchovci (Čech, Krásnohorská) a lumírovci (Zeyer,
Vrchlický, Sládek). Odporem k tradici a důrazem na tvůrčí i občanskou svobodu se vyznačoval Manifest české moderny (1895), podepsaný
Macharem, Šaldou, Březinou, Sovou, Mrštíkem, Krejčím a dalšími. Moderní směry reprezentoval symbolismus a dekadence (pohrdání
společností a konvencemi). Schopný nakladatel Jan Otto se postaral o monumentální a kvalitní dílo – Ottův slovník naučný. Existovaly
také výpůjční knihovny, beletrie naprosto neúměrně převládala na úkor naučné literatury. Mladočeši vydávali Národní listy,
sociální demokraté Právo lidu, dalšími časopisy a novinami byly Čas, Národní politika, Osvěta, Pražský deník, Naše doba, Akademie,
Athenaeum,…
Podívejme se také na historické slohy tohoto období. Tzv. druhé rokoko se inspiruje barokem a rokokem
a projevuje se spíše v interiérech, nábytku apod. Další slohy souvisí hlavně s rozvojem urbanismu – od osmdesátých let narůstá městská
kultura bydlení (parky, vodárny, činžovní domy, předměstí) a staví se více veřejných budov (školy, divadla, spořitelny, tržnice).
Novorománský a novogotický sloh používá kámen a odstraňuje renesanční či barokní prvky, nahrazuje je
pseudorománskými či pseudogotickými. Novorenesance napodobuje severoitalskou pozdní renesanci. V tomto slohu je postaveno Národní divadlo
(základní kámen položen roku 1868). Mezi umělce generace Národního divadla patří: Josef Zítek, Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef
Tulka, Vojtěch Hynais, Julius Mařák, Václav Brožík, J.V. Myslbek. Další novorenesanční stavby: Rudolfinum, Národní muzeum, Muzeum
hlavního města Prahy, ČSAV, muzeum UMPRUM, Lažanský palác, bazilika sv. Václava na Smíchově, Slavín, Státní opera apod.
Na konci století se prosadil novobarokní sloh, jeho představitel Bedřich Ohmann vytvořil např. Kramářovu vilu nebo Strakovu
akademii. Oddělením generace mladých umělců vzniká secese, elegantní, půvabný, nezatížený sloh. Vyznačuje se silnou dekorativností.
Památky: Obecní dům, Wilsonovo nádraží, Nová radnice, Divadlo na Vinohradech. Reakcí na secesi se stal koncem prvního desetiletí 20.
století funkcionalismus (J. Kotěra), který tvar a dekoraci budovy určoval podle její funkce. Reakcí na funkcionalismus byl kubismus.
Zones.sk – Zóny pre každého študenta