Revoluční rok 1848 v Evropě

Spoločenské vedy » Dejepis

Autor: Chlapec Mike454
Typ práce: Referát
Dátum: 17.01.2009
Jazyk: Čeština
Rozsah: 1 238 slov
Počet zobrazení: 3 503
Tlačení: 412
Uložení: 429
Praktické!

Revoluce roku 1848 předznamenává v dějinách evropských států vznik občanské společnosti a zároveň poprvé výrazně vystoupil do popředí program národní emancipace. Tato revoluce je také důležitá tím, že nikdy předtím ani potom neproběhla v Evropě takováto série revolucí, které se vzájemně inspirovaly a ovlivňovaly.

V lednu 1848 vypuklo povstání proti nadvládě Bourbonů v Palermu na Sicílii a rychle se rozšířilo po celém ostrově. Povstalci měli podporu velkostatkářů i bohatých obchodníků. Jejich úspěch povzbudil liberály v Neapoli, král slíbil ústavní režim a propustil politické vězně. V březnu došlo k povstání v rakouském záboru severní Itálie s centry v Miláně a Benátkách.

Sardinský král Karel Albert se staví do čela boje za jednotu Itálie a na konci března vypovídá válku Rakousku. Přecenil ale své síly a v červenci 1848 v bitvě u Custozzy jsou Italové poraženi při postupu na Benátky maršálem Radeckým. V létě 1848 demokraté, odmítající spojenectví s italskými panovníky, získali v Toskáně převahu a vyhlásili republiku. Provedli převrat v papežském státě a vyhnali odtud papeže. Revoluce získala národně osvobozenecký charakter. Demokraté vyhlásili Římskou republiku, předtím byla vyhlášena Republika sv. Marka v Benátkách.

Karel Albert začal vést novou válku proti Rakousku.
V březnu 1849 je poražen v bitvě u Novarry a vzdává se trůnu ve prospěch svého synovce Viktora Emanuella II., který uzavírá s Rakouskem mír. Tato porážka však znamenala nástup kontrarevoluce. Rakouské vojsko vyvrátilo republiku v Toskáně, Římskou republiku a jako poslední v srpnu 1849 i Republiku sv. Marka. Itálie je podřízena Rakousku.

V letech 1859-1861 dojde k další revoluci. Existovaly dvě koncepce sjednocení Itálie:buržoazně-demokratický a monarchicko-liberální (ta zvítězila).Iniciativu na sebe vzal vyspělejší sever a Sardinské království. Stoupenec první koncepce G. Garibaldi měl plno ideálů, zpočátku byl úspěšný, zvítězil nad neapolským králem, podnikl tažení na Řím, ale těsně před cílem (kterým bylo vyhlášení republiky) se zastavil.

Vůdčí úlohu v Sardinském království měl savojský rod a zástupci buržoazie. Ministerský předseda hrabě Cavour prosadil druhou koncepci a začal spolupracovat s Francií. Cílem bylo vytlačení Rakouska. Roku 1859 se odehrál ozbrojený konflikt Sardinie s Rakouskem, v červnové bitvě u Solferina Rakousko prohrálo. Curyšský mír konstatoval rakouskou ztrátu Lombardie, ale hlavně ztrátu jejího velmocenského postavení. V průběhu války vypukla revoluce v Neapoli, Parmě, Modeně a v provinciích papežského státu. Svrženi jsou místní prorakousky orientovaní vládci. Garibaldi táhne na jih, osvobozuje Sicílii (po bitvě u Calatafimi) a posléze celou jižní Itálii (po bitvě na řece Volturno).

V březnu 1861 je vyhlášeno Italské království, králem se stává Viktor Emanuell. V zájmu dobrých mezinárodních vztahů je zatčen Garibaldi. Roku 1866 se připojuje Benátsko, roku 1870 je obsazen Řím a roku 1871 se Řím stává hlavním městem sjednocené Itálie.

Dramatický spád
mají události ve Francii. Zde od dvacátých let roste vliv opozičních liberálů, objevují se i další opoziční skupiny – bonapartisté, demokraté, krajní monarchisté. Roku 1830 liberálové zvítězili ve volbách, ale král Karel X. odmítá jednat se sněmovnou. Poslanci se ohradili peticí, král zareagoval rozpuštěním sněmovny, zavedením cenzury a omezením politických práv. Tato snaha skoncovat s ústavním systémem podnítila lid k nespokojenosti a bouřím. Demonstranti nakonec přešli do útoku a Karel X. musel utéct, nastává konec vlády Bourbonů.

Roku 1830 je zvolen králem Ludvík Filip Orleánský. Rozšířily se občanské svobody, podporovali se podnikatelé, nepatrně snížený volební cenzus ponechal moc v rukou majetných statkářů a finančníků. Nastalo období hospodářské prosperity, ale i sociálních a politických konfliktů (dělnické nepokoje organizované republikány byly krvavě potlačeny). Ve čtyřicátých letech nastává hospodářská krize a bují korupce. Narůstá rozdíl mezi stále bohatší buržoazií a stále chudším dělnictvem. Střední vrstvy jsou nespokojené, roste vliv opozice.

V únoru 1848 narůstají demonstrace v pařížských ulicích, získají podporu národních gard a starý režim se zhroutil, Ludvík Filip abdikoval. Prozatímní vláda vyhlašuje 28. února republiku. Nastává cesta radikální demokratizace, v tzv. národních dílnách mohou nezaměstnaní získat výdělek, ustavuje se zákon o všeobecném hlasovacím právu. Vítězem vypsaných voleb se stali liberálové a mnoho míst získali i monarchisté.

V květnu 1848 se socialisté vedení A. Blaquiim pokusili o převrat, ten však byl potlačen. Poté, co vláda upevnila svou moc, nechala zrušit národní dílny a zavedla vyšší daně rolníkům a drobným řemeslníkům. V červnu proto povstal pařížský lid, ale byl krvavě potlačen. Demokraté a socialisté byli označováni za strůjce nepokojů, to se stalo záminkou pro odstranění některých demokratických vymožeností v ústavě a přidání pravomocí prezidentovi.
V prosinci 1848 se prezidentem stává Ludvík Napoleon. Ve volbách na jaře 1849 zvítězila strana pořádku, zrušila všeobecné hlasovací právo, omezila svobodu tisku a shromažďování a zavedla policejní dohled nad městskými samosprávami. Přesto nedošlo k uklidnění situace v zemi. Ludvík Napoleon toho využil a provedl státní převrat (prosinec 1851). V listopadu 1852 byl pak jmenován císařem jako Napoleon III. a začalo tzv. druhé císařství.

Německo se nacházelo na stejné úrovni jako Itálie. Snažilo se o sjednocení německých států za účelem pozdvihnout ekonomický a politický význam Německa. Dalším faktorem byla nespokojenost s feudálním systémem a touha buržoazie po moci. Zprávy o francouzské únorové revoluci celý proces urychlily.

V Bádensku a Bavorsku si lidové shromáždění vynutilo slib ústavních reforem, v Sasku byla vláda přinucena odstoupit, nejzávažnější důsledky měly revoluční události v Prusku. Po březnovém povstání v Berlíně král slíbil změnu ústavy a jmenoval novou vládu z řad umírněných liberálů. Byl svolán Parlament do Frankfurtu. Tento sněm zástupců německých zemí měl kromě požadavků o svobodě řešit i otázku sjednocení,k jeho úkolem bylo také připravit volby do německého národního shromáždění a vypracovat novou ústavu, která by z Německa udělala spolkový stát v čele s císařem a dvoukomorovým parlamentem.

Parlament ve Frankfurtu navrhl dvě koncepce na sjednocení. Velkoněmecké řešení počítalo se státem v hranicích Svaté říše římské, maloněmecké řešení nepočítalo s účastí Rakouska-Uherska (tím by se Prusku otvírala cesta k vedoucí úloze). Politicky nejednotní zástupci se však těžko dohadují. V březnu 1849 vyhlásil frankfurtský parlament novou německou ústavu. Zajišťovala občanské svobody, všeobecné hlasovací právo pro muže, rušila feudální závislost, vládu stanovovala odpovědnou parlamentu a vcelku zachovávala monarchii v čele s císařem, který má značné pravomoce. Všichni oslovení němečtí panovníci však titul císaře odmítli, frankfurtský parlament tak skončil neúspěchem.

Na jaře 1849 se demokraté snaží oživit revoluční nadšení lidových mas a daří se jim to, vypukají povstání. Pruský král je nakonec potlačil a frankfurtský parlament rozehnal, revoluce byl poražena. Ale poměry se už do předrevoluční podoby nevrátily. V Rusku i Rakousku byla vydána ústava z vůle panovníka – tzv. oktrojovaná ústava. Nastala všeobecná rezignace a odvrat od politického života.

Na konci padesátých let ale dochází k postupnému ožívání. Znovu se řeší otázka budoucnosti německého spolku a národa. Princ Vilém se stává regentem v Prusku a roku 1861 králem. Dává rozpustit sněmovnu a jmenuje vládu konzervativců, kancléřem se stává Otto von Bismarck. Potupně vrcholí krize mezi Bismarckem a buržoazií. Roku 1864 poráží Prusko Dánsko v boji o Šlesvicko a Holštýnsko. V roce 1866 poráží Prusové Rakousko v bitvě u Hradce Králové a Bismarck získává další body.

Vzniká Severoněmecký spolek složený z 21 států na sever od Mohanu. Po volbách v roce 1867 je většina poslanců na straně Bismarcka a schvalují rozpočet za poslední roky, tím vlastně legalizují období Bismarckovy protiústavní vlády. Pruské úspěchy sledoval s obavami francouzský císař Napoleon III., Bismarck toho využil a vyprovokoval válku, v níž byl Napoleon III. v roli útočníka. Francie je roku 1870 v bitvě u Sedanu poražena a Napoleon abdikuje. Dne 18. ledna 1871 je vyhlášeno německé císařství, císařem se stává Vilém I. Ústava, jen s drobnými úpravami, je převzata z roku 1867. V roce 1888 se císařem stává Vilém II., má konflikt s Bismarckem, který roku 1890 odstupuje.
Oboduj prácu: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 (10-najlepšie, priemer: 2)

Vyhľadaj ďalšie vhodné študentské práce pre tieto kľúčové slová:

#itálie

:: Prihlásenie



Založiť nové konto Pridať nový referát

Odporúčame

Spoločenské vedy » Dejepis

:: KATEGÓRIE - Referáty, ťaháky, maturita:

0.016