1. světová válka a poválečné uspořádání

Hlavní tíhu války nesla Evropa, kde se nacházela rozhodující válčiště. Na západní frontě proběhla v roce 1916 bitva u Verdunu. Pevnost Verdun, která chránila cestu do Paříže, se Francouzům podařilo ubránit. Bitva na řece Sommě téhož roku o ničem nerozhodla, pouze přinesla velké mrhání lidskými životy. Zemřelo tu více jak milión vojáků. Britové zde použili novou zbraň – tanky.

Na východní frontě Rusko reorganizovalo armádu a zlepšilo její vybavení. K létu 1916 se váže tzv. Brusilova ofenziva,
vrchol ruského válečnického úsilí této doby. Zapříčinila, že Němci museli stáhnout některé jednotky ze západní fronty, navíc Rusové získali Bukovinu a část Haliče. Do války vstoupilo Rumunsko (na straně Dohody), ale zcela propadlo a muselo uzavřít tíživou mírovou smlouvu ve prospěch Centrálních mocností.

Na konci roku 1916 dal britský vládní kabinet vedený Lloydem Georgem najevo, že hodlá zcela podřídit britské hospodářství válečným potřebám a vést válku až do úplné porážky Německa. Centrální mocnosti vystoupily s veřejnou nabídkou Dohodě na zahájení mírových jednání. President USA Wilson vyzval válčící státy, aby stanovily své nabídky na mír, ale nesetkal se s odezvou. V Rakousku-Uhersku zemřel císař František Josef I., nový císař Karel I. si uvědomoval potíže své monarchie. Za zády svého německého spojence zahájil tajná jednání s Dohodou o separátní mír.

Velkou úlohu sehrály také demokratické a bolševické revoluce v Rusku, zejména agitační působení bolševiků, kteří vystupovali s líbivými protiválečnými hesly. Německo revoluci přivítalo a počítalo, že bude Rusko bolševickou revolucí vyřazeno z války. Pro Centrální mocnosti se rýsovala výhodná strategická situace vyplývající z vyřazení Ruska z bojů na východní frontě. Německo nyní proto mobilizovalo všechny své zdroje pro válečnou potřebu. Neomezená ponorková válka, kterou praktikovalo, se podílela na vstupu USA do války, neboť ohrožovala americký námořní obchod. Němci také potopili parník se 130 Američany na palubě.

V dubnu 1917 USA vyhlásily Německu válku. Jejich příkladu následovala řada jihoamerických států a Čína. Vojenské důsledky vstupu USA do války se mohly projevit teprve později – až po vybudování pozemní armády a jejím přesunu do Evropy a po plné mobilizaci hospodářství pro válečné účely. Němci tudíž museli dosáhnout co nejrychlejšího vítězství na západní frontě. Spojenci se tomu snažili zabránit, Němci byli zatlačeni do defenzivy a zaujali obranné postavení na tzv. Siegfriedově linii.

V listopadu 1917 v bitvě na řece Piavě uspěla německá a rakousko-uherská vojska, Italové byli zatlačeni zpět, navíc jim úder přinesl vysoké ztráty vojáků (přes 100 000 mrtvých). Dosavadní italská vláda odstoupila a do čela nového kabinetu se postavil Vittorio Orlando. Fronta na Piavě se pak stabilizovala díky nasazení francouzských i britských divizí v této oblasti.

Centrální mocnosti jednaly se Sovětským Ruskem o uzavření separátního míru v Brestu Litevském. Bolševiky zastupoval Trockij, jehož postoje vedly ke ztroskotání jednání a k ofenzivě německých armád na východní frontě. Hrozil bezprostřední pád bolševické moci, a proto Lenin prosadil stanovisko okamžitého uzavření míru za jakýchkoliv podmínek. V březnu 1918 byl podepsán Brest-Litevský mír a Rusko tak definitivně vystoupilo z války. Hlavní tíhu nadále nesly na straně Dohody Francie a Velká Británie.

Na západní frontě proběhla v létě 1918 bitva na řece Marně a skončila německým ústupem. V září zahájil francouzský maršál Foch rozhodující ofenzivu dohodových sil, která donutila Německo k žádosti o příměří. Rakousko-uherské jednotky se pokusily o průlom na Piavě, ale neuspěly a italský protiútok vedl k totálnímu zhroucení rakousko-uherských pozic na italské frontě. Císař Karel oznámil německému císaři Vilému II., že požádá o separátní mír a okamžité příměří. Dne 27. října 1918 rakousko-uherský ministr zahraničí Andrassy odpověděl na nótu prezidenta USA Wilsona. Odpověď spočívala v přijetí všech podmínek, na kterých učinil Wilson závislým vstup do jednání o příměří. Tato nóta byla pochopena v Rakousku-Uhersku jako kapitulace a stala se signálem k národně osvobozovacím akcím, které vedly k zániku rozloženého Rakouska-Uherska.

Na jeho území vzniklo pět nových států: Rakousko, Československo, Maďarsko, Polsko a pozdější Jugoslávie. Z vojenského hlediska se odpor Centrálních mocností zhroutil na přelomu října a listopadu 1918. Z politického, ideového a diplomatického hlediska však výrazně začaly válku prohrávat již od počátku roku 1918. Válka přinesla novinky ve válečné technice. Němci poprvé použili vysoce jedovatý chlórový plyn, uplatnili i další bojový plyn – yperit. V bitvě na Sommě byly poprvé nasazeny tanky, bojová vozidla na pásových řetězech, která jako neznámá zbraň šířila mezi německými vojáky strach a hrůzu. Začátkem války nedisponovaly bojující mocnosti ještě významnějším počtem letadel, vhodných pro válečné operace. Vzdušná válka hrála pouze podřadnou úlohu. Německo se spoléhalo na nasazení vzducholodi Zeppelin, Rusové měli dvojplošník Ilja Muromec, Angličané aeroplány nesené balónem a Francouzi pozorovací balóny.

Již v lednu 1918 vyhlásil prezident USA Wilson 14 bodů k upevnění světového míru.
Objevují se tu jednak obecné principy: upřímné jednání diplomacie, žádné tajné dohody, svoboda plavby na mořích, zavedení rovnosti obchodních podmínek mezi všemi národy, omezení státního zbrojení. Nechybí ani konkrétní požadavky: úplné vyklizení ruského území, obnovení neutrality Belgie, osvobození veškerého francouzského území a navrácení Alsaska a Lotrinska Francii, úprava italských hranic, autonomie pro národy Rakouska-Uherska, osvobození balkánských národů, autonomní vývoj pro národnosti pod tureckou nadvládou, obnovení samostatného Polska a vytvoření všeobecného sdružení národů.

Mírová jednání začala v lednu 1919 na zámku Versailles u Paříže. Konference se zúčastnilo 27 válčících států a 5 britských dominií, Rusko nebylo přizváno. Vedoucí funkce konference si mezi sebe rozdělilo pět hlavních mocností (Francie, USA, Velká Británie, Itálie a Japonsko), ostatní státy se mohly účastnit jen jednání, která se jich dotýkala. Plénum konference se scházelo jen formálně, neboť ve skutečnosti rozhodovala Nejvyšší rada: Rada deseti (premiérové a ministři zahraničí pěti velmocí), Rada pěti (ministerští předsedové a prezident USA), Rada tří (prezident Wilson, francouzský ministerský předseda Clemenceau a britský premiér Lloyd George). Mírové podmínky byly pro poražené a zvláště pro Německo tvrdé.

Výsledkem Versailleského mírového systému bylo: Německo bylo označeno za viníka rozpoutání světové války a byla mu uložena povinnost zaplatit náklady válečných škod ve výši 20 miliard marek ve zlatě, zboží a cenných papírech. Německo ztratilo všechny kolonie. Německá armáda mohla dosáhnout maximálního počtu 100 000 mužů, zrušena byla všeobecná branná povinnost, nesmělo budovat vojenské letectvo, ponorky, tanky, dělostřelectvo apod. Německo muselo uznat existenci nástupnických států habsburské monarchie. Levý břeh Rýna měl být 15 let okupován dohodovými vojsky, na pravém břehu se vytvořilo demilitarizované pásmo, kde nesměla být budována vojenská zařízení ani rozmístěny posádky.

Mírová smlouva s Rakouskem v Saint-Germain (1919) konstatovala rozpad monarchie a stanovila hranice nástupnických států. Smlouva též výslovně zakazovala připojení Rakouska k Německu a rušila platnost brestlitevského míru. Mírová smlouva s Bulharskem v Nenilly (1919) zavazovala Bulharsko platit reparace a nutila ho omezit svůj vojenský potenciál. Bulharsko ztratilo přístup k Egejskému moři. Mírová smlouva s Maďarskem v Trianonu (1920) potvrdila vznik Maďarska. Mírová smlouva s Tureckem v Sévres (1920) zavazovala Turecko k poskytnutí nezávislosti Arménii a Kurdistánu. Cařihrad a evropská část Turecka měly být znárodněny. Na Washingtonské mírové konferenci (1921-1922) došlo k mírovému uspořádání v oblastech Tichomoří a Dálného východu.

Svět po roce 1918 se podstatně lišil od předválečného. Došlo k zániku tří velkých monarchií: Rakousko-Uhersko se rozpadlo, v Německu bylo svrženo císařství a Osmanská říše se zredukovala na Tureckou republiku. Na územích těchto monarchií vznikla řada nových států, čímž se zmenšila integrace světa a přibyl nový prvek nestálosti.

K zajištění míru a bezpečnosti ve světě a demokratické spolupráci mezi národy byla roku 1920 založena Společnost národů.
Sídlila v Ženevě a působila do roku 1939. Už na pařížské konferenci se k ní přihlásilo 45 zemí, mezi zakládajícími členy byla i ČSR. Hlavní slovo měly Francie a Velká Británie, snažily se prosadit své cíle a zajistit si především svou bezpečnost. Německo bylo přijato za člena roku 1926, ale i poté měly rozhodující slovo vítězné mocnosti první světové války.
ZONES.SK - Zóny pre každého študenta
https://www.zones.sk/studentske-prace/dejepis/2224-1-svetova-valka-a-povalecne-usporadani/