Zóny pre každého študenta

Rusko a SSSR v 1. polovině 20. století

Říjnová revoluce znamenala konec revolučního procesu, který započal v osmdesátých letech 19. století. Vzhledem k pronásledování carskou policií se mohl politický život rozvíjet jen velmi pomalu. Ilegální Sociálně demokratická dělnická strana Ruska vznikla až v roce 1898. Tato strana se roku 1903 rozštěpila na bolševiky a menševiky.

Roku 1901 začala válka s Japonskem, čekalo se samozřejmě vítězství silnějšího Ruska, ale události se vyvíjely jinak. Nejprve kapituloval Port Arthur, roku 1905 prohrála ruská armáda u Mukdenu a porážka byl dovršena téhož roku zkázou flotily u Cušimi. Protože si všichni mysleli, že Rusko vyhraje, tak teď po porážce se zvedal hrozivý příboj revoluce. Dělnické procesí se vypravilo k petrohradskému Zimnímu paláci, ale bylo rozehnáno střelbou, která si vyžádala 130 životů.

Veřejnost se ale zastrašit nedala, vypukala vlna stávek a univerzity se staly veřejnými diskusními kluby (vyzývali ruské občany k boji proti samoděržaví). Na jaře 1905 vznikla celá řada odborových i politických organizací. Objevovaly se stávky dělníků i rolníků, odehrálo se povstání na křižníku Potěmkin. V říjnu 1905 byl vyhlášen carský manifest, ve kterém car zaručoval obyvatelstvu občanská práva, sliboval všeobecné volební právo a dumu (ta měla mít právo schvalovat všechny zákony). Po vydání manifestu musel car přihlížet prvním krokům ruského parlamentarismu. Pravici tvořili nacionalisté (hájili zájmy statkářů a podnikatelů), Okťabristé (podporovali carský manifest), progresisté (reformy v průmyslu) a kadeti (nenásilná demokratizace země). Levici zastupovali eseři – socialisté a revolucionáři (vlivem i počtem největší strana v Rusku), krajní levici sociální demokraté se svými dvěma cestami – bolševickou (Lenin) a menševickou (Martov). Volby do dumy (ruského parlamentu) nebyly demokratické, docházelo k diskriminacím.

Rusku za první světové války se věnují předchozí otázky, my se podívejme na revoluční dění. V březnu 1917 vyšlo do ulic na 100 000 petrohradských žen, převážně textilních dělnic. Demonstrace se zvětšují, studenti agitují a přemlouvají vojáky k účasti na pouličních demonstracích. Vláda zakročila a zatkla levicové poslance. Lidé reagují, obsazují palác, vězení, policejní stanice apod., přidává se k nim vojsko, vláda odstupuje. Car abdikoval a panování dynastie Romanovců skončilo. Ustavuje se Prozatímní vláda, která koncem léta vyhlašuje ruskou demokratickou republiku. Nastalo jisté dvojvládí demokratické vlády a petrohradského sovětu. Vláda měla odpovědnost, ale moc si uzurpoval Petrohradský sovět Dělnických a vojenských zástupců, vyvolaný k životu menševiky v prvních dnech revoluce.

Rusko řešilo otázku, zda pokračovat ve válce. Vláda ztratila kontrolu nad Ruskem a ocitla se v začarovaném kruhu. Navrhovala pozemkovou reformu, legislativu však měl připravit nový parlament. Ten bylo třeba zvolit, ale sovět se zdráhal dát souhlas k volbám, protože směřoval k jakési republice rad, v níž ovšem parlament neměl místo. Generál Lev Kornilov se svým pučem pokusil o obnovení carismu, ale svrhnout vládu se mu nepodařilo.

O březnové revoluci se Lenin dověděl z novin a přijel do Ruska s penězi od Němců. Lenin byl spolu s dalšími soudruhy obžalován z pokusu o převrat, ale spasil se útěkem do Finska. Odtud v dopisech své straně neustále naléhal, že je třeba připravit povstání proti vládě. Leninovy výzvy našly pochopení u Lva Trockého, Trockij byl zvolen předsedou Petrohradského sovětu. Na městském sjezdu bolševiků se aktivizuje a ozbrojuje dělnická garda, ovládají vojenské posádky, elektrárny, mosty apod. Dne 7. listopadu už byl Petrohrad zcela v rukou bolševiků, obsadili i Zimní palác. Zatčena je Prozatímní vláda a bolševici triumfují.

Menševici a další strany se vyslovují proti bolševickému uchopení moci a žádají vytvoření demokratické koaliční vlády. Dne 9. listopadu byl přijat Leninův návrh sestavit vládu jen z bolševiků. Sjezd sovětů přijal Dekret o půdě (znárodnění a rozdělení půdy rolníkům), Dekret o míru (podařilo se ukončit válku), Dekret o tisku (cenzura), Deklaraci práv národů Ruska na sebeurčení a Dekret o vládě lidových komisařů v čele s Leninem. Konaly se volby do Ústavodárného shromáždění, ale bolševici získali stěží čtvrtinu hlasů. Proto bylo raději shromáždění rozehnáno revolučními námořníky. Bolševici se také postarali o cara a jeho rodinu – umístili je do domácího vězení a nakonec je v červenci 1918 v Jekatěrinburku postavili před popravčí četu.

Vážným nebezpečím bylo pro bolševiky organizování protirevolučních bílých oddílů. Také Dohoda, kterou rozezlilo, že se Rusko stáhlo z války a zároveň se bála vlivu šíření bolševismu do dalších zemí, vyslala vojska na pomoc bílým oddílům. Na podzim 1920 se však poslední bílé oddíly stáhly a bolševici se stali vítězi občanské války (1918-1920). Na straně Dohody byly i české legie, které si podmanily velká území kolem transsibiřské magistrály. Spojenci útočili ze všech stran a Rusko se ocitlo ve velmi složité situaci. Byla proto provedena mobilizace Rudé armády, ve správě, ekonomice a zásobování se prosadila řada opatření. V čele centralistického systému stála Všeruská rada národního hospodářství. Vše bylo podřízeno základnímu cíli: válce.

Byl spáchán neúspěšný atentát na Lenina. Koncem roku 1918 přešla Rudá armáda do protiútoku a podařilo se jí začátkem roku 1920 vytlačit interventy z větší části území Ruska. Intervence byla odstraněna a Rusko se mohlo věnovat rozvíjení socialismu. Došlo k několika povstáním dělnictva, rolnictva a námořnictva, rostla nespokojenost s válečným hospodářstvím. Ukazovalo se, že bude nutné nahradit dosavadní systém novou hospodářskou politikou. Důležitým momentem byla skutečnost, že se řadou mobilizací velmi oslabila nejdůležitější sociální základna systému, totiž dělnická třída. Dokonce i v ní začala narůstat nespokojenost živená vyčerpáním. Naopak rolnictvo, aby uhájilo nabytou půdu, zpočátku bolševiky podporovalo. Když však zásobovací komise žádaly odvod všech přebytků, bránili se. Proměnily se i samotné sověty, vyloučeni byli menševici a eseři, bolševici se tak stali jedinou jejich vedoucí silou. Začala diktatura jedné strany.

Svaz sovětských socialistických republik vznikl v prosinci 1922 a sestával z Ruské federace, Ukrajinské a Běloruské republiky a Zakavkazské federace. Pro bolševickou moc začala být situace po občanské válce v zemi velmi kritická. Průmysl neprosperoval, v roce 1921 propukl strašný hladomor. Vyhlášena byla Nová ekonomická politika, zrušilo se stání vlastnictví a monopol, vzniklo celkem pět národohospodářských sektorů (od socialistického až po sektor naturální potřeby). Tato ekonomika se záhy osvědčila, zotavoval se obchod, obnovoval průmysl a doprava. V roce 1926 dosáhla produkce SSSR předválečné úrovně.

V průběhu roku 1922 Lenin vážně onemocněl a začal boj o nástupnictví. Zpočátku se soudilo, že Leninovo místo zaujme druhý nejpopulárnější muž vedení – Trockij. Proslavil se jako úspěšný vrchní velitel Rudé armády v občanské válce i jako výborný organizátor. Avšak většina členů politického byra se postavila proti němu, protože se obávali jeho vlivu v armádě a možnosti vojenské diktatury. Jako nové vedení se vytvořil „triumvirát“ Zinovjev, Kameněv, Stalin. Lenin sice ve svých posledních dopisech před Stalinem varoval, ale Trockij se zdál ostatním nepřijatelnější. Stalin brzy získal velkou moc a rozmístil své důvěrníky do všech důležitých funkcí.

Stalinovi se podařilo prosadit teorii o možnosti dobudování socialismu v jedné zemi. Politickou stranu výrazně centralizoval a zbavoval se odpůrců pomocí systému čistek, zvyšovala se moc stranického aparátu. Stalin také prosadil ekonomickou koncepci, jejímž základem byl princip urychlené industrializace cestou budování těžkého průmyslu a urychlená kolektivizace zemědělství. Zakládal kolchozy (družstevní organizace rolníků) a postupoval proti kulakům (střední podnikaví rolníci).

Začalo období pětiletek. Průmyslová výroba sice rostla, ale za cenu nesmírných obětí mas lidí (snižování spotřeby a mezd, zvyšování tempa práce), vynucovaných mocenským tlakem a násilím. Současně vznikaly sběrné tábory pro vyvezené kulaky – gulagy. Začal se také tvořit moderní válečný průmysl. Ekonomický význam pětiletek byl nesporný – národní důchod SSSR vzrostl o 560%! Uskutečnily se závažné sociální a třídní přeměny, dělníci přicházeli do měst, kulaci byli vězněni, vznikalo nové rolnictvo – kolchozníci.
V třicátých letech začaly politické procesy. Stalin chápal svoji hegemonii jako své neomezené mocenské priority. Třídu kulaků uvrhl do gulagů, zatočil i s inteligencí a v konstruovaných procesech se vypořádal se všemi nepohodlnými lidmi, ať už to byli dřívější spolupracovníci či odpůrci. Lidé byli urychleně souzeni k trestu smrti a popraveni bez řádného soudního řízení. Vlna odporu proti tomu vedla jen k masovému zatýkání a monstrprocesům, které se odehrávaly po roce 1935. Tento léta trvající brutální teror zasáhl všechny struktury společnosti. Např. po falešných obviněních byli popraveni nejlepší generálové Rudé armády, což se pak projevilo v počátečních neúspěších SSSR ve druhé světové válce.
Zones.sk – Najväčší študentský portál
https://www.zones.sk/studentske-prace/dejepis/2228-rusko-a-sssr-v-1-polovine-20-stoleti/