2. světová válka v Evropě - Západní a Africké bojiště
1.září 1939 německá vojska napadla Polsko. Předehrou k němu se stalo fingované přepadení německé vysílačky v městě
Gleiwitz. Německé divize, které byly v početní a částečně i technické převaze, se přes menší potíže rychle převalily přes hrdinně
bojující Poláky a tažení ukončily během necelých 4 týdnů. Poprvé se v historii moderní války objevil fenomén Blitzkrieg – bleskové
války. Koordinovaný útok tankových a pěchotních sil, podporovaný silným letectvem stvořený skvělými stratégy z německého generálního
štábu. Pád Polska uspíšila také Rudá armáda, která 17.září 1939 zaútočila z východu a postupně zabrala celé východní Polsko v duchu
německo-sovětských předválečných smluv. Toto dělení bylo dokončeno 28.září 1939 a stvrzeno německo-sovětskou dohodou o přátelství a
hranicích.
Spojenecká pomoc Polsku se omezila na shazování propagandistických letáků z letadel. Francouzi
obsadili svou východní Maginotovu linii, ale stejně jako Angličané nepřešli k žádným útočným operacím. Tím zcela jasně porušili své
smlouvy, kterými Polsku garantovali pomoc při případném napadení Německem.
30.listopadu Sovětský svaz napadl Finsko. Oproti
očekávání byl ale finský odpor vůči agresorovi nečekaně tvrdý. Finové byli lépe připraveni na válku v nehostinných podmínkách, rychle
se přesouvali na lyžích a působili Rusům těžké ztráty. Přes veliké materiální i lidské oběti se SSSR podařilo obsadit jen území v
oblasti Karelské šíje. Mír byl podepsán 12.března 1940.
9.dubna 1940 Německo podniká útok na Dánsko a Norsko.
Dánsko, které nemá žádnou armádu, kapituluje ještě týž den. Norsko kladlo o poznání tužší odpor než Němci předpokládali,
navíc Britové jim poslali na pomoc expediční sbor. Německé speciální jednotky nakonec dokázali dobýt strategický přístav Narvik,
důležitý pro transport železné rudy ze Švédska. Důležitou roli sehrála i pomoc norských kolaborantů v čele s Vitkunem Quislingem
německých invazním vojskům. Norská vláda a norský král Haakon opustili hlavní město Oslo a emigrovali do Velké Británie. Němci pak
začali okupovat celou zemi.
O měsíc později, 10.května 1940, začal finální útok na Západní Evropu. Němci poněkud modifikovali
starý von Schlieffenův plán útoku na Francii, obešli Maginotovu linii a zaútočili i přes Nizozemí a Belgii. Spojenci byli nepříjemně
překvapeni taktikou Blitzkrieg, byli nuceni ustupovat a na konci května již byli zatlačeni k pobřeží kanálu La Manche. Odtud se jim podařilo
z kapsy u Dunkerque evakuovat značné množství vojáků díky heroickému výkonu anglického námořnictva i rybářů a díky rozhodnutí Adolfa
Hitlera, nechat konečnou destrukci obklíčených anglo-francouzských vojsk v Dunkerque na letectvu. Armáda byla nucena povolit ocelové sevření
spojeneckých divizí a víceméně přihlížit, jak se Britům daří evakuovat své vojáky, navzdory úsilí Luftwaffe. Tím se podařilo Britům
zachovat si jádro svých jednotek, ačkoli na francouzské pevnině museli nechat takřka veškerou výzbroj a vybavení. Tyto jednotky nyní byly v
Anglii horečně vyzbrojovány v předtuše blížící se německé invaze na ostrovy.
10. června 1940, v době kdy se
výsledek války jasně převážil na stranu Německa, vstoupila do války proti Francii formálně i fašistická Itálie, která se tak zbavila
své dosavadní neutrality. Německý postup se po vyklizení kapsy u Dunkerque stočil na jih a přitom neztratil nic ze své síly a rychlosti. 14.
června 1940 vstoupili Němci do hlavního města Francie, do Paříže. O týden později, 21.června 1940 obdržel maršál Pétain od Německa
nótu obsahující tvrdé podmínky příměří a o den později, 22.června 1940 je přijal. Ponížení Francie, kde velké oblasti na severu země
a celá oblast atlantického pobřeží se svými přístavy byla okupována Německem, bylo dokonáno tím, že byl mír podepsán ve stejném
železničním vagónu, ve kterém byla podepsána kapitulace Německa po první světové válce. Německá propaganda i národ provolávaly slávu
Adolfu Hitlerovi. Jižní část Francie byla svěřena do správy loutkovému režimu maršála Pétaina, který se usadil ve Vichy. Malá část
politiků a vojáků uprchla anglického exilu, kde pod vedením maršála Charlese de Gaulla začala organizovat Francouzský národní výbor za
osvobození Francie.
Proti Německu a Itálii tak zůstala ve válce prakticky pouze Velká Británie se svými dominii. V Londýně se
usadilo centrum protinacistické koalice tvořené i exilovými vládami Polska, Nizozemska, Norska, Československa a později i Řecka a
Jugoslávie.
Následovala okupace pobaltských republik Litvy, Lotyšska a Estonska v červnu 1940 poté, co s nimi SSSR
uzavřel neplnoprávné smlouvy. Ve stejném měsíci Sovětský svaz připojil i území Besarábie a severní Bukoviny.
V létě 1940 začalo
Německo své přípravy na invazi na Britské ostrovy. Součástí příprav byla i snaha o vybojování vzdušné převahy v prostoru nad ostrovy.
Začíná bitva o Anglii, později známější pod názvem bitva o Británii. Německá letadla začaly bombardovat britská letiště a strategické
cíle. Na straně Britů nelétaly v kokpitech stíhacích letadel pouze samotní Britové ale i Poláci, Belgičané, Jihoafričané, Kanaďané a i
Čechoslováci. Díky nezměrnému úsilí spojeneckých pilotů se Němcům nejen že nepodařilo získat trvalou vzdušnou převahu, ale naopak
začala německá Luftwaffe maršála Goeringa ztrácet půdu pod nohama a poté, co přešla od bombardování letišť a snahy zlomit páteř
britského letectva k bombardování měst a hustě obydlených oblastí a snaze zlomit ducha britského a především londýnského člověka,
dokonce i strategickou iniciativu. Britové vytrvali a jejich trpělivost přinesla ovoce na konci září, kdy se po velikých ztrátách na
letadlech a především zkušených posádkách bombardérů německé letectvo muselo vzdát své snahy o získání vzdušné převahy nad
Britskými ostrovy. Bitva o Británii tak skončilo vítězstvím Spojenců, německé letectvo utrpělo zdrcující porážku, ze které se
vzpamatovávalo celou válku a německé vrchní velení odložilo vylodění v Anglii na další rok.
V září 1940,
kdy vrcholila bitva o Británii, se italský duce Benito Mussolini rozhodl, že Německo nezůstane jediným státem, který si při novém dělení
Evropy a světa bude nárokovat nová území. Italové tedy napadli britský strategický bod v Africe – Egypt, ale nejen, že byli odraženi, ale
dokonce zatlačeni hluboko zpět do Libye. Adolf Hitler nelibě nesl, že jeho italský partner, utrpěl takovou porážku a rozhodl se, že Italům
na pomoc pošle německé jednotky i německé velitele.
V dubnu 1941 Německo spolu se svými spojenci z Maďarska a Bulharska
obsadilo Jugoslávii a Řecko, poté co se o něco podobného pokoušela neúspěšně i Itálie. V Chorvatsku vznikl loutkový stát v čele
s Ante Paveličem, který vyhlásil samostatnost a postavil se po bok Adolfa Hitlera. Odlišná situace zavládla v Srbsku, kde nacisté zavedli
okupační správu a nastolili kolaborantskou vládu v čele s generálem Nedičem. Ani tvrdými policejními metodami a stupňovaným terorem se
však nepodařilo zlomit víru a podporu obyvatelstva vojenským jednotkám četniků v čele s generálem Mihailovičem, který podporoval exilovou
královskou jugoslávskou vládu či partyzánskou armádou, kterou vedl J. B. Tito a kterou z velké části ovládali a podporovali komunisté.
Silné partyzánské jednotky zde existovaly prakticky po celou dobu druhé světové války a ani přítomnost silných policejních jednotek
nedokázala vliv partyzánů snížit. Na konci války v roce 1944 dokonce partyzáni sami dokázali osvobodit rozsáhlá území Jugoslávie.
V roce 1942 podnikli západní Spojenci pokusný nájezd na přístavní město Dieppe, čímž si chtěli vyzkoušet bojové prostředky a
jednotky přímo v invazní operaci. Operace neskončila úspěchem, neboť nájezd se podařilo místní německé posádce odrazit, což Spojence
utvrdilo v přesvědčení, že s otevřením druhé fronty v západní Evropě musí ještě počkat. Ve Velké Británii se tedy začal hromadit
veškerý materiál, který by mohly Spojenci při budoucí invazní operaci upotřebit. Samotný útok na Dieppe provedla jedna kanadská divize
spolu s britskými a americkými speciálními jednotkami. Kanaďané utrpěli poměrně vysoké ztráty na mrtvých a zajatých a museli se
stáhnout, aniž by dosáhli nějakého významného vojenského úspěchu.
23.říjen 1942 bitva u Al Alamejnu v
severní Africe. Po nástupu generála Montgomeryho do funkce velitele 8. britské armády byl poražen německý expediční sbor Afrikakorps pod
velením polního maršála Rommela a začal britský postup k libyjsko-tuniské hranici. V roce 1943 se zároveň podařilo západním Spojencům
podařilo ovládnout severní Afriku. Tomuto úspěchu předcházelo vylodění na severozápadě Afriky v rámci operace Pochodeň, kdy Američané
vpadli na francouzská koloniální území v Alžírsku, Oranu a Casablance a poté, co se Francouzi rozhodli kapitulovat, dostali se německému
Afrikakorps do zad a nezadržitelně postupovali směrem k jeho pobřežním základnám. Němcům nezbylo než se začít stahovat do jižního
Tunisu, přenechali iniciativu Spojencům a ti ji beze zbytku využili a donutili Afrikakorps kapitulovat. Polní maršál Rommel byl ještě před
koncem operací odvelen do Německa.
V červenci 1943 přišel první útok na samotnou Evropu. Došlo ke spojeneckému
vylodění na Sicílii, po němž následovalo vylodění na Apeninském poloostrově a v Itálii došlo ke státnímu převratu. Král Viktor Emanuel
III. jmenoval maršála Badoglia premiérem a Mussolini byl uvězněn. Německým speciálním jednotkám v čele s Otto Skorzenym se sice podařilo
Mussoliniho vypátrat, osvobodit a znovu dosadit do loutkového státu na severu Itálie, ale jeho pozice už nebyla zdaleka tak silná. Mezitím
německé jednotky začaly opevňovat Apeninský poloostrov. I přes pomoc partyzánů se Spojencům dlouho nedařilo Němce z Itálie vytlačit.
Museli přetrvat krvavou bitvu u Monte Cassina v roce 1944 a bojovat v Itálii celých 18 měsíců.
6.června 1944 došlo k
dlouho očekávané události, k spojeneckému vylodění v západní části Francie v rámci operace Overlord. Pod vrchním velením
generála D.D. Eisenhowera bylo na francouzské pobřeží dopraveno více než 2 miliony vojáků a desetitisíce tun vojenské techniky. Začal
rychlý postup Francií a do září 1944 již byla osvobozena celá Francie, Belgie a jih Nizozemska. 11. září 1944 Spojenci dosáhly německých
hranic severně od Trevíru a o 3 dny později dokonce prolomily německý obranný val – Siegfriedovu linii. Rovněž v září 1944 museli ale
Britové a Američané strpět porážku v grandiózní výsadkové operaci u Arnhemu, jejímž cílem bylo položit „koberec výsadkářů, po
němž by projely obrněné jednotky“. Smůlou Spojenců bylo, že blízko Arnhemu zrovna tábořily kvůli nutnému odpočinku dvě silné tankové
divize SS, které hrdinně bojující výsadkáře v bitvě o arnhemský most, která vešla do dějin porazily.
V prosinci 1944
se Němci odhodlali k poslednímu, do jisté míry zoufalému, protiútoku na západní frontě. Shromáždili všechny dostupné tankové
síly, které mohly a soustředily je v Ardenách. Podařil se jim průlom, ale nedosáhly vytčených cílů a poté, co se v lednu 1945 zlepšilo
počasí a viditelnost, spojenecká letadla znovu opanovala vzduch a způsobila Němcům těžké ztráty. Navíc jim došel i benzín a tak
supermoderní tanky museli nechat na místě a vrátit se zpět do Německa pěšky.
Na jaře 1945 Spojenci překročili
Rýn a postupovali do německého vnitrozemí, 25.dubna 1945 se Sověté s Američany setkali na Labi u města Torgau. V téže době padl Milán,
centrum Mussoliniho republiky Salo. Mussolini byl zajat a popraven partyzány. Ve Francii zatkli maršála Pétaina, představitele vichystického
režimu. V té době Sověti dokončovali dobývání Berlína, kde 30.dubna 1945 ukončil vlastní rukou svůj život Adolf Hitler spolu se svojí,
teď již ženou, Evou a rodinou Goebbelsových. 2.května dobývání Berlína skončilo a jeho posádka kapitulovala. Nástupcem Adolfa Hitlera se
stal velkoadmirál Doenitz. 7.května 1945 v Remeši podepsali všeobecnou kapitulaci generál Jodl a za Spojence generálové Bedel-Smith, Susloparov
a Savéz. Německá armáda měla zastavit veškeré bojové akce 8.května ve 23 hodin 01 minut středoevropského času. Stalin trval na tom, aby
kapitulace byla podepsána též v Berlíně. Stalo se tak v noci z 8. na 9. května 1945 v Berlíně-Karlhorstu, kde za německou stranu podepsal
kapitulační akt polní maršál Keitel. Válka v Evropě tak skončila. Poslední vojenskou akcí na evropském válčišti byla pražská operace
Rudé armády, která se protáhla až do ranních hodin 9.května 1945. Zamezila americkým vojskům v dokončení osvobození Čech a Prahy.
Americká vojska se zastavila na předem dohodnuté demarkační čáře Linec – České Budějovice – Karlovy Vary – Saská Kamenice.
Druhá světová válka v Evropě skončila, ale její důsledky mohou lidé pociťovat dodnes. Následoval ještě
Norimberský proces s nacistickými válečnými zločinci a rozdělení Německa na čtyři spojenecké okupační zóny.
Zones.sk – Zóny pre každého študenta